Když Paříž spala

(SPOILER) Dávám plný počet hvězd, rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale pak už jsem knihu nedokázala odložit a i ve chvílích, kdy jsem zrovna náhodou nečetla, tak jsem nad ní musela přemýšlet, jak bych se rozhodla já. Trochu mi vadilo, že některé důležité momenty byly popsány jen zkráceně (jak přesně se Jean-Luc dostal s miminkem z nádraží, když všude byly hlídky a navíc tam někoho postřelil?), jiné mi zase úplně nedávaly smysl (proč se Sarah s Davidem nenaučili kvůli Samovi trochu anglicky, aby se s ním vůbec domluvili?), ale na druhou stranu předmětem a hlavně obsahem bylo něco jiného, takže to beru a hodnocení neubírám. Jen těch překlepů a chyb tam bylo víc, než jsem u knih zvyklá.

Přitažlivě zpracovaná ukázka toho, jak se „hrdinský“ čin s nejlepšími úmysly může proměnit v noční můru.
Jean-Luc, Charlotte, Sarah, David a Sam/Samuel – pětice lidí, se kterými si osud krutě zahrál.
Celá kniha balancuje na pomezí historického románu, psychologického příběhu i červené knihovny. Na začátku, kdy jsem ještě netušila, jaká hlavní zápletka se z toho vyvine, bylo pro mě čtení takové sice zajímavé, ale nijak nevybočující z té záplavy dalších knih s okupační tématikou. Zlomilo se to v okamžiku, kdy klíčová dějová linie vyplula na povrch…. pak už mě to prostě celé vtáhlo a já už jen hltala děj, který mě úplně přibil do křesla. Je to kniha, která dokáže z člověka vytřískat emoce i bez pachuti kýče. Čtenář hledá spravedlnost, přitom chápe všechny zúčastněné, ale neumí jednoznačně říct, co je dobře a co ne. Snad jen finální trest Jeana-Luca mě přišel vzhledem k okolnostem opravdu nespravedlivý. Někdy je prostě spravedlnost a to, co za ni považujeme, taková zvláštní.
Je to silný příběh nemající černobílé vidění, člověka donutí zamýšlet se nad jednáním všech postav, kde ve finále zjistíte, že je vám všech vlastně líto.
Kniha primárně určená asi zejména pro ženy, ale citlivější muži – především otcové - by ji ocenit určitě mohli také.

Kniha mě zaujala jako historický román, ale hned při první nepřesnosti v historických událostech jsem ji odložila. Historická věrohodnost je pro mě důležitá, a tady mi chyběla. Je ale možné, že kniha má jiné kvality – třeba v romantické nebo emocionální rovině – které jsem už nestihla ocenit.

(SPOILER) Čte se dobře a rychle, zajímavé téma. Motivace jednotlivých postav mi ne vždycky přišla logická, ale stát se to asi mohlo. Přemýšlím, jestli by se vzniklá situace v padesátých letech opravdu řešila tak jako v knížce (tj. nevhodně, bez ohledu na zájem dítěte). Dneska už určitě ne.
Mně se, na rozdíl od některých komentářů tady, konec líbil. Protože věřím, že tak by to v reálu skutečně bylo – když má člověk vlastní děti, najednou pochopí mnohé.

(SPOILER) Moc se mi líbil námět a to dilema, které adoptivní i biologičtí rodiče řešili, ale přišlo mi to místy takové nedotažené a tudíž málo uvěřitelné. Co se mi pak zdá úplně neuvěřitelné je, že by všichni dospělí a to i psychologové přistupovali k dítěti takovým způsobem. Spíš to evokovalo převýchovu, jakou aplikovali nacisti než cokoli jiného. Taky mám pocit, že v druhé polovině dostala Charlotte žalostně málo prostoru. Kam se poděl dopis od Sama z Paříže? A proč toho tak málo víme o rodině Charlotte? Prý kvůli ní nějak trpěli, ale jak? Proč je nekontaktovala ani po tom, co jí vzali Sama? Pokud už od počátku chtěli předstírat, že je Sam jejich syn, proč si nezměnili jména? Do USA utíkali tehdy lidé ve velkém a často neměli skutečné doklady, oni dva navíc měli i falešné doklady, proč je nepoužili? Je to dojímavý, smutný příběh, ale reálně tak moc neuvěřitelný, že se mnou nehnul. ALE, co se autorce povedlo je, že jsem se skutečně vážně zamyslela nad tím, co bych na místě Sarah dělala. A víte co? Přestěhovala bych se za Samem do Ameriky, místo toho, abych ho rvala z objetí náhradní matky a bezpečí domova - tahle část, to celé stěhování do Paříže, když kluk neumí ani jazyk... ta mi přišla jako nejmíň uvěřitelná.

Neskutečně smutný příběh o rodičovské lásce.

První půlka mě vůbec nebavila. Přišla mi jakási - nevím, možná naivní. Třeba ten Jean-Lucův pokus. Jasná sebevražda. Měl víc štěstí jak rozumu. I počátek jeho vztahu s Charlotte mi přišel takový - pomalý (asi aby zapadl do tempa první části). Ani kapitoly z roku 1953 nenabídly nic moc, co by mě zaujalo, nakoplo ke čtení. Navíc mi přišlo celkem nereálné, aby člověk, co si začátkem dubna zlomí stehenní kost, dokázal v červnu absolvovat vysokohorskou turistiku, navíc v takovém tempu a podmínkách (podle googlu se zlomenina dolní končetiny hojí cca 6 - 8 týdnů, takže asi tak). Jednoznačně nejlepší byly kapitoly o Sarah.

Od druhé části jsem pak už nic moc nečekala, asi jsem tak nějak předpokládala další putování, ale rozhodně ne to, co tam bylo. A nečetlo se mi to lehce, od té doby, co jsem matkou, některé věci prožívám jinak a hůř. Nevěděla jsem, koho litovat víc - Sarah s Davidem, Charlotte nebo Samuela? V jednu chvíli jsem měla i podezřele vlhké oči. Navíc Sarah udělala dle mého názoru obdivuhodné rozhodnutí - a vlastně už druhé (mnozí dnešní rodiče by si měli vzít příklad, místo aby si honili svoje ego při soudech o děti).

Jen si nejsem úplně jistá, jestli se mi zamlouvala poslední kapitola, jestli by to bez ní nebylo lepší. Ale happyendy jsou asi žádané. Aspoň to nebylo přehnaně happy.

Toto je jedna z knih, na které budu vzpomínat ráda.
(už jenom proto, že mi bez jakéhokoli moralizování klepla přes prsty, že nejbližnější své je třeba milovat víc než sebe samu).
I s oběma jejími nedostatky - předvídatelností děje a zahlcením těžkých témat na v zásadě konverzační úrovni.
Kniha mi navíc vnukla nápad na další knihu, kterou si musím přečíst. Jenom nevím, kolik toho je napsáno o přechodu Pyrenejí. Třeba něco napsal Feuchtwanger ;-)

Krásný, i když smutný příběh. Napínavé, jak to celé bude rozuzleno.

Vůbec jsem nevěděla co od knihy očekávat. Ale tolik emocí a utrpení co všichni v příběhu museli vytrpět, to je opravdu jen pro silné povahy. Jedna z nejlepších knih co jsem v poslední době četla.

Napínavý a zároveň hodně smutný příběh dvou manželských párů a mezi nimi jeden smutný chlapeček. Z Francie jsou deportováni francouzští Židé. Mladá matka Sarah podá kolemjdoucímu muži balíček s jednoměsíčním dítětem. A tím začíná Jean-Lucova anabáze z vlasti přes Pyreneje do Kalifornie. Devět let vyrůstá malý Sam jako šťastné dítě, až do doby, kdy se podařilo Sarah najít ztraceného syna v Americe. Bolest obou matek, potažmo i otců, nelze přečíst bez slz v očích. Mnohem větší bolest zažívá malý Sam, který "z moci úřední" je navrácen do původní židovské rodiny v Paříži. Nezná cizí prostředí, nezná ani řeč, a tak propláče noci a smutné, až zatvrzelé dny. Díkybohu kniha končí k spokojenosti čtenáře. Mohu všem vřele doporučit.

Silný příběh, který nás provede válečnými hrůzami (z mnoha pohledů), ale hlavně následky těchto hrůz. Vůbec si nedokážu představit (a ani nechci), jak to muselo být těžké.

Moc pěkná kniha a napínavá. Vše dopadlo dobře, ke spokojenosti všech.

Rychlovka, precteno behem dvou veceru. Pribeh pro me byl zajimavy a rozhodne k premysleni. Sama nevim, jestli bych neco takoveho dokazala, kazdopadne doslov byl super.

(SPOILER) Vlastně nejdůležitějším poselstvím knihy je závěrečná část, která řeší právo na židovské dítě předané narychlo k záchraně. Předtím je jen vysvětlen děj, který k tomu vedl, a záchrana s přechodem hor + přežití obou židovských rodičů v koncentračním táboře, kteří po válce chtějí dítě zpět. Co chce vlastně on? Nakonec pochopil a našel se.
Trochu rozvleklé, konec mi přišel opravdu originálním zamyšlením.

Popravdě podle anotace jsem čekala jiný příběh, ale rozhodně nejsem zklamaná. Nic podobného jsem doposud nečetla. Autorka zajímavým způsobem zpracovala válečný a poválečný příběh, který ve mně zanechává doteď spoustu emocí. Popravdě mě chvíli štvali Sarah a David, ale když se na to člověk podívá z jejich úhlu pohledu, vlastně je docela chápu. Je to zapeklita situace, která nemá jasnou cestu, ale myslím, že autorka si s tím skvěle vyhrála.

Když pominu nehorázné chyby v knížce typu: "Kapitán padesát jedna" namísto Kapitola padesát jedna, Paříš, Pažíž a podobně, tak příběh byl úžasný a poslední stránky jsem jenom hltala. Velmi silné a krásné, vřele doporučuji k přečtení.

Příběh pěkný, ale ty chyby...

Nádherný příběh, o kterém budu dlouho přemýšlet.