Zlatá čtyřka

kniha od:


Koupit

Špionážní thriller Eduarda Fikera Zlatá čtyřka patří k jeho nejvydávanějším dílům v zahraničí (především v někdejším západním Německu). U nás vyšel poprvé v roce 1955, naposledy v roce 1968. Soudobá kritika ho odsoudila právě pro jeho čtivost a také proto, že šlo o akční příběh západního typu zasazený do reálií tehdejšího Československa. Dravost a akčnost příběhu Fiker mistrně docílil vyprávěním v první osobě a v přítomném čase. Zlatá čtyřka je díky tomu atraktivní a čtivá i pro dnešního čtenáře....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15227/zlata-ctyrka-15227.jpg 3.646
Nahrávám...

Komentáře (12)

Kniha Zlatá čtyřka

rafan65
17. listopadu

Moc mě to nebavilo a docela jsem se přemáhal abych to dočetl. Určitě jsem čekal víc.

kokrokr
06.10.2020

Fikera mám rád, ale tady je čas znát. Je to nudné, nelogické a hloupé. Příběh postrádá reálný základ. Tohle má ke špionážnímu románu asi tak blízko, jako „Rudé Právo” z padesátých let k demokratickému tisku. Je to jen nepovedená imitace špionážního románu. Nikdo nepotřeboval agenta na zpoždění vlaků, to zvládli železničáři sami a ve velkém. Také šifry pro zastupitelské úřady jistě vytvářely v Praze specialisté a pravidelně je měnili. Informace skuteční agenti získávali podplácením, vydíráním a z veřejných zdrojů. Tak tohle si mohl Fiker snadno zjistit a napsat něco reálnějšího. Možná mu to ale bylo jedno a napsal první nesmysl, který ho napadl, možná to po něm žádalo nakladatelství. V padesátých letech přece dle rozhlasu a tisku řádili agenti všude, takže tam vrznem sabotáž, šifry a skupinu agentů a je vymalováno. Ostatně román nejprve vycházel jako novinová příloha na pokračování. To samo o sobě říká, že kvalita příběhu byla podřadná a byla určena k jednorázové čtenářské spotřebě než noviny skončily v kadibudce a byly použity k lidské potřebě.


Marla
06.10.2019

Velice čtivá a napínavá špionážní detektivka napsaná opravdovým mistrem. Jen člověk nesmí přemýšlet o dalších osudech těch, kteří měli něco proti naší báječné socialistické republice.

Jaruš7
10.06.2019

Strohé bez příkras, pečlivé v maličkostech, vyprávění vyšetřovatele od nálezu mrtvého těla k odhalení špionážní skupiny v dobách, kdy z poválečných obětí se mohli vyklubat záškodníci, takže bystrost, logika a kombinačnost předpokladů pro nekalostí byly nutností pro profesi objasňování zločinů.
Má to spád a doba je zde jak na filmovém plátně.

babystar
21.01.2019

Špionážní příběh poplatný době vzniku. Čte se velice dobře, je napínavý a i postupné rozkrývání špionážní sítě je zajímavé. Pro odlehčení nechybí i humor. Jen vystupování Václava Nebeského mi přišlo nějak nepřirozené, ale doba si to asi žádala.

Eicherik
31.08.2018

Špionážní příběh. Jedna z mála detektivek, které vyšly v období pro tento žánr velmi nepříznivém, to je v letech 1948 - 1958. Tuto informaci mám od uživatele encyklopedie, abych se nechlubil cizím peřím. Knihu bych doporučil zejména detektivním gurmánům a nebo zájemcům o tak trochu raritní literaturu.

francouz
24.05.2018

No musím říci, že jsem se poměrně těšil na tohoto spisovatele, protože duo Kalaš- Karlíček, z velmi povedené filmové adaptace Série C-L , dávala naději na podobné prožitky.
Bohužel doba reálného socialismu, byla daleko silnější než motivy špionů a hlavně tentokrát duo, na které jsem se velmi těšil, bylo malinko upozadeno dobou, v které měl mít hlavní slovo třídní nepřítel. Takže z kalsické detektivky, toho opravdu mnoho nezbylo, takže jenom občasné teorie, kdo se za tím skrývá dávali naději, na trošku svěží vítr, ale ten nakonec bohužel opět odváli soudruzi, takže za mě to bylo trošku zklamání. Jedině to, že to bylo vyprávěno v ich formě snad, dává naději, že si od tohoto autora přečtu ještě něco dalšího.

jadran
26.07.2019

Kniha se mi nehodnotí lehce, protože se zcela ztotožňuji s tím, co napsala Majdule. Nicméně bych si ji dovolil malinko poopravit - nejedná se o dobu reálného socialismu, ale socialismu, který dostal později přídomek stalinský, tedy to nejhorší období od roku 1945 (ano, ve skutečnosti to skrytě začalo už tehdy a vlastně částečně i za války) až do roku 1956 - 1962, kdy došlo ke znatelnému uvolnění a to díky úmrtí jak Stalina, tak Gottwalda, ale především díky vystoupení nového generálního tajemníka Nikity Chruščova na sjezdu KSSS v roce 1956, kde v tajném projevu odhalil a odsoudil kult osobnosti, vypočítal část jeho zločinů a distancoval se od něj.

Jenže tuto knihu psal jeden z našich mistrů detektivek z období první republiky dříve (rok prvního vydání 1955) a asi se mu nepsala lehce. Mezi příkazy (chtělo se mi napsat požadavky, ale to nevystihuje pravý smysl toho, o co se jednalo) socialistického realismu v literatuře mimo jiné patřila "neakceptovatelnost" tvorby dekadentních a pokleslých "buržoazních" žánrů, mezi které klasické detektivky patřily na jednom z prvních míst. Místo detektivek měly být psány špionážní příběhy s poměrně jednoduchým schématem, kdy hrdinné "složky" StB a SNB odhalovaly jako na běžícím pásu "protistátní" skupiny, navázané na reakční režimy na západě a jejich "centrály" a které měly navíc svým propojením s nacistickou minulostí dokazovat jednoznačně fakt, že nacismus a západní demokracie, zvaná ovšem kapitalismus a imperialismus byly, jsou a budou až do úplného vítězství komunismu na celém světě to nejhorší, co pod sluncem vůbec existuje. Hlavním zářným hrdinou zde měl být vzorný příslušník StB s dokonalým třídním - tedy dělnickým a v horším případě malorolnickým původem, který odhalil (hravě) všechny nekalé živly, společně se soudruhy je zajistil, občas napravil hlavu i některým tápajícím a velice výjimečně byl zraněn, nebo dokonce zabit. Prostě rudý Nick Carter či Šerlok Houlmes.

Člověk, který chtěl psát, neměl jinou možnost, než se zkusit přizpůsobit a nebo nepsat vůbec či do šuplíku. Na rozdíl od Kohoutů, Uhdeů a podobných jedinců, kteří plodili od začátku brak (v případě Kohouta se tak děje dodnes), to měli tehdejší skuteční tvůrci setsakra těžké. Notabene když se psaním živili už odedávna, nebyli už žádní mladíci a někam do šroubárny se jim rozhodně nechtělo.

Mohli přestat psát, či tvořit a nebo se horkotěžko přizpůsobili "novým" pořádkům a imperativům. Asi to až zas tak nepatří k detektivce, či spíše špionážnímu thrilleru, ale hodnotit autory té doby je dost těžké a dobrat se jejich motivací ještě těžší a už vůbec to není předmětem, který se hodí sem, do standardní čtenářské recenze.

Kdybych měl hodnotit románový pokus E. Fikera jako ideolog socialistického realizmu a redaktor nakladatelství Lidová četba (nevím jestli něco takového skutečně existovalo, ale ten název je dost hloupý na to, aby to pravda být mohla), správný uvědomělý soudruh, odchovaný soudruhem Nejedlým, napsal bych asi toto:

"Soudruh Fiker se snažil překonat svoji pokleslou tvorbu období první buržoazní republiky a to zejména tematicky. Ideologicky ovšem zůstává na povrchu a je zřejmé, že nedokázal pochopit třídní podstatu každé události. Místo toho vytvořil pouze slupku bez hlubšího ponoru a jeho hrdinové mají pouze povrchní a ideově schematické znaky. I když se snaží zachovat spád děje a tím i čtivost, je otázka, zda naši pracující budou mít pochopení pro takové množství rychle následujících zvratů, jejichž spekulativnost není schopna zakrýt původní západní vzory z fantaskních příběhů, od kterých se autor nedokázal zcela oprostit. Za zcela nedostatečné považujeme fakt, že nikde neodsuzuje a hlouběji nevykresluje, jaké zločinné politice a systému oni špióni sloužili, a vůbec nevěnuje pozornost jejich třídnímu původu a z něj vyplývajících morálních deformací, které je zavedly na temnou cestu zrady. A za zcela nepřijatelné pokládáme osobu "hlavního" vraha, včetně jeho zvrácené a zcela nepřijatelné, posměšně vyspekulované motivace, té ukázky zbabělosti, váhání a špatného svědomí. Autor by se měl znovu zamyslet nad podstatou požadavků nové literatury a svoje dílo, zavádějící až příliš rodokapsovým škvárem zásadně přepracovat. Soudruh Fiker by se měl rovněž zamyslet nad onou ich-formou, česky řečeno vyprávěním v první osobě čísla jednotného a používáním přítomného času. Takovéto formální berličky jsou rovněž pro naši literaturu nevhodné a nemají ani oporu v sovětské literatuře - učitelce každého československého spisovatele dnešní doby. Teprve po bedlivém posouzení bude možné znovu uvažovat o jeho vydání."

A takové hodnocení soudruha "redaktora" by mně dneska jednoznačně vedlo k tomu, že přes všechny drobné chybky, dané snahou nedráždit hada bosou nohou na straně jedné a zachovat si alespoň kousek vlastní sebeúcty na straně druhé dávám knize 4 z pěti možných a je mi jedno, že řada z nás dneska ohnivě, nesmlouvavě a kategoricky podobná "selhání" odsuzuje. Tedy jenom u některých. Inu, díky podobným lidem a jejich výstupům dnes si alespoň daleko lépe dovedu představit ony fanatiky z padesátých let. Mentálně se jedná o jedno a to samé, liší se to jenom znaménkem či stranou.

1