Jednou nohou v nebi
Giulia Gabrieli
Zvítězím, i kdybych prohrála. Silné, ale radostné svědectví z deníku a dopisu čtrnáctileté italské dívky, která vážně onemocněla a po dva roky bojovala o život. I když věděla, že její boj bude asi marný, nesly se tyto dva roky ve znamení radosti ze života, umění vidět věci jinak, než je běžně vnímáme, a prohloubení její víry.... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 2014 , PaulínkyOriginální název:
Un gancio in mezzo al cielo
více info...
Přidat komentář
"Nyní vím, že můj životní příběh může skončit jen dvěma způsoby: buď se úplně uzdravím, což by byl zázrak, a o toto uzdravení prosím našeho Pána, protože mám hodně plánů, které bych chtěla uskutečnit, a ráda bych je uskutečnila právě já, anebo se setkám s Pánem, což je taky nádherné. Oba konce jsou hezké..."
Nádherná kniha, hned po přečtení prvních stránek jsem Giulii naprosto propadla. Je neuvěřitelné, jak v tak mladém věku byla vyzrálá, osobnostně i duchovně, jak dokázala vidět svou nemoc pozitivně. Jak přijala nemocnici a lékaře jako součást svého života a viděla v nich superhrdiny, kteří zachraňují životy. A zároveň i jak vydávala svědectví mladým, kteří si myslí, že mohou žít bez Boha a přitom hledají poklad bez pokladu. Pevně doufám, že toto mé setkání s Giuliou nebylo poslední, protože prostřednictvím této krátké knihy plné jejich myšlenek velmi obohatila můj život.
Štítky knihy
rakovina, nádory hledání smyslu života nemocní Bůh a člověk křesťanský život
Kniha Jednou nohou v nebi je v
Přečtených | 23x |
Čtenářské výzvě | 4x |
Doporučených | 3x |
Knihotéce | 7x |
Chystám se číst | 17x |
Chci si koupit | 6x |
dalších seznamech | 1x |
To, čo Giulia Gabrieli objavila a prežila za štrnásť rokov života, sa mne sotva podarilo za dvojnásobok. Napriek hĺbke a kráse jej myšlienok som však pri čítaní necítila ono „wau“ či „aha“, ktoré by z nej robilo moju učiteľku, inšpiráciu či priateľku, ako to mám napríklad pri sv. Terezke z Lisieux a jej Dejinách duše. Skrátka som celý čas mala pocit, že čítam zápisky štrnásťročného umierajúceho dievčaťa, ktoré robí čo môže a vie, aby po smrti nebolo zabudnuté, a tohto dojmu som sa nevedela zbaviť ani keď som si racionálne opakovala, že túto knihu písala Giulia viac pre iných ako pre seba a viac o Bohu ako o sebe. Tiež som akosi priveľmi cítila tých jej štrnásť rokov. Áno, na svoj vek bola nepochybne vyspelá a talentovaná, ale predsa len pubertiačka, čo sa mi opakovane pripomínalo v štýle jej písania i myslenia, a to vo mne v tomto prípade vytváralo pocit generačného rozdielu, cez ktorý som sa nevedela preklenúť. Hoci som teda do čítania šla s očakávaním „táto kniha a dievčina možno zmenia a prehĺbia môj pohľad na život, umieranie a smrť“, ostalo to pri dojme „zaujímavá tínedžerka“, čo mi je samej ľúto, lebo inak mi je Giulia sympatická a rada by som si k nej vytvorila hlbší vzťah. Ktovie, možno inokedy, inak.