Jednou nohou v nebi

Dívenka, Giulia Gabrielli, která se dozvídá o zákeřné nemoci, která ji postihla, se statečně vrhne s ní do boje, a i když se situace mnohdy zvrátí k horšímu, hledá pomoc u pečujících lékařů, ke kterým má velkou důvěru a v bolestech pomoc u Boha a u Panny Marie, kteří jí dodávají sílu překonávat obtíže. Byla vyrovnaná i s přijetí smrti, která by jí bolestí zbavila, (proto ten podtext - "Zvítězím, i kdybych prohrála"), ale nepodléhala pesimismu a snažila se bojovat s nemocí. 19.srpna, když biskup její diecéze, vypráví o ní na světovém setkání mládeže v Madridu, se její zdravotní stav zhoršil a večer, když se konala křížová cesta s mládeží, dorazila zpráva, že "Giulia odešla na setkání s Pánem." V sobotu biskup s mládeží sloužil za ni mši svatou. V pondělí ráno, po návratu z Madridu, několik hodin před pohřbem, když se společně s její rodinou modlil, vybídl je, aby "opravili" modlitbu za zesnulou takto: " Radost věčnou de jí, Pane a světlo věčné, ať jí svítí!"
Chtěla napsat knihu pro povzbuzení nemocných, a to se jí podařilo. Stala se tak povzbuzením, pro všechny, kdo jakkoli trpí, že se musí bojovat a i když nakonec třeba přijde i bezmoc, všechno dopadne ještě jinak, než bychom chtěli. Jistě velkou roli tu hrála i harmonická rodina, ve které vyrůstala: rodiče Sára a Antonio a bratr David.
Jana"512- 18.01.2025

Dívenka, Giulia Gabrielli, která se dozvídá o zákeřné nemoci, která ji postihla, se statečně vrhne s ní do boje, a i když se situace mnohdy zvrátí k horšímu, hledá pomoc u pečujících lékařů, ke kterým má velkou důvěru a v bolestech pomoc u Boha a u Panny Marie, kteří jí dodávají sílu překonávat obtíže. Byla vyrovnaná i s přijetí smrti, která by jí bolestí zbavila, (proto ten podtext - "Zvítězím, i kdybych prohrála"), ale nepodléhala pesimismu a snažila se bojovat s nemocí. 19.srpna, když biskup její diecéze, vypráví o ní na světovém setkání mládeže v Madridu, se její zdravotní stav zhoršil a večer, když se konala křížová cesta s mládeží, dorazila zpráva, že "Giulia odešla na setkání s Pánem." V sobotu biskup s mládeží sloužil za ni mši svatou. V pondělí ráno, po návratu z Madridu, několik hodin před pohřbem, když se společně s její rodinou modlil, vybídl je, aby "opravili" modlitbu za zesnulou takto: " Radost věčnou de jí, Pane a světlo věčné, ať jí svítí!"
Chtěla napsat knihu pro povzbuzení nemocných, a to se jí podařilo. Stala se tak povzbuzením, pro všechny, kdo jakkoli trpí, že se musí bojovat a i když nakonec třeba přijde i bezmoc, všechno dopadne ještě jinak, než bychom chtěli. Jistě velkou roli tu hrála i harmonická rodina, ve které vyrůstala: rodiče Sára a Antonio a bratr David.

To, čo Giulia Gabrieli objavila a prežila za štrnásť rokov života, sa mne sotva podarilo za dvojnásobok. Napriek hĺbke a kráse jej myšlienok som však pri čítaní necítila ono „wau“ či „aha“, ktoré by z nej robilo moju učiteľku, inšpiráciu či priateľku, ako to mám napríklad pri sv. Terezke z Lisieux a jej Dejinách duše. Skrátka som celý čas mala pocit, že čítam zápisky štrnásťročného umierajúceho dievčaťa, ktoré robí čo môže a vie, aby po smrti nebolo zabudnuté, a tohto dojmu som sa nevedela zbaviť ani keď som si racionálne opakovala, že túto knihu písala Giulia viac pre iných ako pre seba a viac o Bohu ako o sebe. Tiež som akosi priveľmi cítila tých jej štrnásť rokov. Áno, na svoj vek bola nepochybne vyspelá a talentovaná, ale predsa len pubertiačka, čo sa mi opakovane pripomínalo v štýle jej písania i myslenia, a to vo mne v tomto prípade vytváralo pocit generačného rozdielu, cez ktorý som sa nevedela preklenúť. Hoci som teda do čítania šla s očakávaním „táto kniha a dievčina možno zmenia a prehĺbia môj pohľad na život, umieranie a smrť“, ostalo to pri dojme „zaujímavá tínedžerka“, čo mi je samej ľúto, lebo inak mi je Giulia sympatická a rada by som si k nej vytvorila hlbší vzťah. Ktovie, možno inokedy, inak.

"Nyní vím, že můj životní příběh může skončit jen dvěma způsoby: buď se úplně uzdravím, což by byl zázrak, a o toto uzdravení prosím našeho Pána, protože mám hodně plánů, které bych chtěla uskutečnit, a ráda bych je uskutečnila právě já, anebo se setkám s Pánem, což je taky nádherné. Oba konce jsou hezké..."
Nádherná kniha, hned po přečtení prvních stránek jsem Giulii naprosto propadla. Je neuvěřitelné, jak v tak mladém věku byla vyzrálá, osobnostně i duchovně, jak dokázala vidět svou nemoc pozitivně. Jak přijala nemocnici a lékaře jako součást svého života a viděla v nich superhrdiny, kteří zachraňují životy. A zároveň i jak vydávala svědectví mladým, kteří si myslí, že mohou žít bez Boha a přitom hledají poklad bez pokladu. Pevně doufám, že toto mé setkání s Giuliou nebylo poslední, protože prostřednictvím této krátké knihy plné jejich myšlenek velmi obohatila můj život.

Krásná knížka, hluboké myšlenky, skutečný příběh! Doporučuji! Obdivuji Giuliu...

Jedním dechem,

Giulia Gabriel- obdivuji ji :)