Jeden bílý den
Adin Ljuca
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/377027/mid_jeden-bily-den-nBc-377027.jpg
4
7
1
Jeden bílý den je soubor kratších textů převážně z Bosny a Hercegoviny i jiných míst bývalé Jugoslávie, jejichž děj se odehrává hlavně v devadesátých letech minulého století. Vedle toho se však ocitáme blíž k současnosti v Čechách, třeba v Praze, kde autor dlouhodobě žije. Úhelným kamenem vyprávění se stává samozřejmě balkánská válečná zkušenost, která změnila osudy všem postavám, s nimiž se potkáváme v knize. Ale najdeme tu třeba i idylickou vzpomínku na dobu, kdy bosenští pošťáci roznášeli c.k. rakouskou poštu a lidé si důvěřovali natolik, že nezamykali po odchodu ze svého domu dveře. Přemýšlivé, úsečné příběhy sahající hluboko do bosenské historie, vyprávěné v poklidném tempu, skládají z jednotlivých mikropovídek dohromady celistvý obraz – román, v němž, vedle hrůz války nahlížených vždy „ze zdola“ a stavějících se proti jakékoli ideologii, nechybí osvobozující humor či groteska.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hidžra |
| 2005 |  Vytetované obrazy |
| 2017 | Jeden bílý den |
| 2019 | Stalaktit |
| 2020 | Jedna věta |
Kniha Jeden bílý den je v
| Přečtených | 9x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Chystám se číst | 6x |
Asi mám slabost pro balkánskou literaturu a pro bosenskou zvlášť, ale tahle sbírka třiadvaceti povídek rozhodně stojí za přečtení, pokud máte rádi povídky. Hrůza se tu mísí s humorem, smutek s radostí, minulost se současností, citlivost s krutostí.
To co jsem zatím četl z bosenské prózy mi vždy nejvíc ze všeho připomínalo vyprávění, jakoby by vyprávění příběhů nad fildžánem kávy bylo silně zakořeněno v bosenské kultuře, jakoby bylo přímo vetknuto v DNA lidu obývajícího tamní skalnatou zemi. I když se Adin Ljuca snaží precizně vypointovat kratičké povídky tak, aby měly co největší účin, v těch delších povídkách se opět ukazuje jako vypravěč, který sbírá a zapisuje střípky lidských osudů, aby se o ně mohl s námi podělit.
Jsou povídky, ve kterých se mu daří působivé metafory - třeba ta o koze toužící po svobodě; a jsou povídky, ve kterých se mu daří málo slovy vykreslit obraz, za který by se nemusel stydět ani Andrej Tarkovskij - například ten s pomalu nesenou svíčkou v mumraji nemocniční chodby.
Pro českého čtenáře je zajímavé i proplétání s českými reáliemi, dá se v tom najít mnoho zajímavých paralel a pohled člověka-uprchlíka na nás obyvatele české kotlinky je vždy důležitý. Čtení takovýchto knih je vlastně důležité pro hygienu naší duše...