Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky

26.06.2023

Už název mi implikoval dva rysy, které se posléze skutečnosti rozvinuly: zaprvé fakt, že digitální zkušenost proměnila naše (i "mimodigitální") vnímání světa, zadruhé jistou cykličnost - opakování pohledu, který se snaží ve vlně podnětů zorientovat.
Pozici mluvčí v prvním oddíle si představuju tak, že se jedná o tasemnici, která obratně prolézá orgány. Tento vnitrotělní pohled umožňuje pomocí odměřeně deskriptivního jazyka ohmatávat tělesnost velmi specifickým způsob. Smyslové jevy nabývají hmotný charakter ("pátrám po místě / ve kterém je zavřený sluch", "ale tvůj tep jsem viděla jinde"), ale zároveň zde dochází k rozmazávání hranic identity - tělo se jeví jako fluidní a rozkouskované. Vlastně mi básně z tohoto oddílu samy o sobě nepřipadají bůhvíjak fantastické, ale z hlediska vývoje sbírky je podle mě jeho zařazení zcela na místě - už tady je zpochybňována pevná pozice jedince, a to ještě nezavítal do digitálních zákoutí.
I druhý oddíl vychází ze zvláštní perspektivy - "když se vracím na začátek / nacházím svou matku jako dítě / dlouho mluvím jejím jazykem", píše se v úvodní poznámce pod čarou. Právě tento pseudoparatext doprávazející každou báseň mnohdy "hlavní" útvar přebíjí. Dochází zde k jakémusi rozdvojení "těhotného" těla - odlišný charakter každé části vede k různým rozporům a posunům: "vyslovení obrovského zavalitého těla / které se najednou pohne / tebou".
Třetí oddíl s bezvadným názvem "Poslední lovesong z muzikálu náhod" se již zanořuje do digitálních sfér. "v každém záhybu mého obličeje / se napojuje obličej někoho jiného", píše Pecenová v první básni a je jasné, že identita zde bude nabývat méně a méně samozřejmé podoby. Jasně, ražení těchto básní je veskrze milostné, ale občas není tak docela jasné, jestli spíš nepromlouvá nějaký algoritmus než osoba: "chci vidět to překvapení / až zjistíš, že vidím / jak nohama svíráš / kus kabelu od nabíječky". Nikdy se zde ale nepadá k doslovnému moralizovaní - nepřipadá mi ani, že by docházelo k výraznému odcizení, tužbu po blízkosti lze z básní určitě vyčíst, jen možná dochází k přiznání, že intimita po vstupu do digitálního prostředí dostává zcela novou podobu, širší a trochu víc při ruce. Dále se zde pracuje s vědomím, že stejně jako např. rodné místo či historická památka obsahuje digitální prostor vrstvy minulých dějů: "žiju pouze historií / i pole, která nejsou aktivní / jsou stále součástí obsahu". Napětí a nejasnou hranici mezi prostorovou dimenzí digitálního a nedigitálního ("v mém světě za mnou běžíš obráceně / i když nevíš, jak vypadám") trochu oslabují básně, které jmenují názvy určitých sítí a platforem. Zároveň tyto texty, čerpající z konkrétnější skutečnosti, umožňují nahlédnout naše počínání v názorné podobě a odkrýt jeho naivní poťouchlost (vlastně bych se nebál tyhle texty označit za docela humorné). Třeba když se o koupi bot z facebookových reklam poháněných algoritmem hovoří jako o "osudu" či zadřené vzpomínce, nebo když se na základě všedního proplouvání pornhubem rekonstruuje lidská identita. Spíš než o depersonalizaci zde možná kráčí o neustálou zprostředkovanost, nemožnost dopátrat se čehokoliv původního: "někdo ji do mě zanese, uloží / a následně přeloží / do jazyka / který neznám".
Následný "pošťácký" oddíl čtenáře zavádí do zacykleného světa, kde z něčeho plyne to samé, kde člověk trackuje pohyb jednoho a zároveň se stává sledovaným objektem pro jiného. A zase rozpory: mezi mírou pohybu "v" a "mimo" ("tikám v palci / měním adresu doručení") či mezi časovou rovinou ("chci zůstat, jaká budu"). Nápaditě se zde pracuje (jako ostatně v každém oddílu) s vizuální stránkou - básni je přikládán i vizuální ráz, když se v knize rozkládají i kusy, které se zkrátka nenačetly.
Poslední oddíl je zaručeně pinákl sbírky - jen tři básně, ale každá má říz (akorát jsem řádně zmatený z motivu auta, který má pro sbírku zřejmě poměrně určující roli, ale spíš u něj tápu). Člověk se zde uvnitř konverzačních aktů rozmazává do tvarů digitálních mechanismů a pohybů ("vrníš se mi v kapse"), graduje nesoulad mezi úkony ("scrolluješ směrem dolů / tedy nahoru") a intimita nemá pouze přítomnou povahu, ale důraz je kladen i na její absorbovanost v minulých jednáních.
Když jsem tu sbírku viděl poprvé, měl jsem z ní až jakýsi mimogalaktický pocit (a byl to pitomý pocit) - ta nezvyklá fialová, svérázná grafika, ořízka - jako by se v ní mělo odehrává něco zcela nekonvenčního a neznámého. Ale ne, nekonvenční je jen předkládaná perspektiva. Obsah je až moc dobře známý. Vlastně civilní lyrika, rozehrána do té nejvyšší možné míry.

0
z preferencí tvého premium na pornhubu
vygeneruji stvoření tak děsivé
že při pohledu na něj
budeš chtít umřít

rozeber ho a společně
ho sestrojíme znovu

vím, že jsi nesmělý
když váháš kliknout
na profil ženy, která se ti líbí
(s. 74)