Já, Tito a gramofon
Miha Mazzini
Dospívání v časech Titovy Jugoslávie, humorný i hořký příběh o konci dětství. Román Kralj ropotajočih duhov (2001) napsal Mazzini podle svého scénáře k filmu Sladke sanje (Sladké snění), za který získal na filmovém festivalu v Portoroži v roce 2001 cenu za nejlepší scénář. Byl přeložen do chorvatštiny a angličtiny. Příběh se odehrává v Titově Jugoslávii na přelomu 70. a 80. let. Jeho vypravěč je dvanáctiletý Egon, který vyrůstá v malém průmyslovém městečku. Vychovává ho neurotická a panovačná matka a silně věřící babička. Konstelace takových okolností samozřejmě tomuto živě a čtivě napsanému románu poskytuje půdu pro řadu groteskních událostí, ve kterých někdy převáží humor, jindy z nich spíš mrazí. Egon je osamělý, nešťastně zamilovaný a věří, že jeho život může změnit jenom jediná věc – gramofon.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , ArgoOriginální název:
Kralj ropotajočih duhov , 2001
více info...
Přidat komentář
Přečteno za půldruhého dne - příběh mě velice zaujal! Stylem i obsahem mi hodně připomíná knihu Rukojmí - Lokomotivy v dešti slovenského Petra Pišťanka, ovšem Mazzini podává příběh dorůstajicího osamělého kluka v mnohem surovější, ale i kompaktnější a stylovější podobě.
Jugoslávský socialismus vypadal hodně jinak, než ten náš, když si mohli zajet pracovat do Německa nebo nakoupit do Itálie. Připomínky doby a místa děje jsou jenom "jemně nahozené" - v epizodách o povinném vzývání maršala Tita a o - tehdy jenom drobných, u hádky v kině spíše groteskních - národnostních animozitách, které za pár let vyústily ve válečnou tragédii (geniálně napsaná kapitola Madam X!).
Knihu o touze (nejen) po gramofonu nepovažuji ani za humornou ani za vtipnou, i když ty hrůzy, které kluk zažívá, jsou psány opravdu odlehčeně. Odlehčeně až tak, jako kdyby to byla "normálka", žít o hladu ve špinavé garsonce s dvěma naprosto psychicky narušenými, až nebezpečnými osobami, přičemž jde o osoby, které by dítěti měly být nejbližšími ochránci - matku a babičku. Alespoň v jakémsi "doslovu" - kapitolce psané již z pozice dospělého vypravěče - se s těmi dvěma zrůdami vypravěč nějak vypořádal: jednak ve zpětné rekapitualci možných důvodů, které vedly k psychickému vykolejení jeho matky, a pak slovy na konto fanatické babičky: "... když dáš všechnu lásku Bohu a nenecháš jí ani trošku pro své blízké a už vůbec ne pro sebe, když se bráníš sama sebe poznat a volíš tu nejjednodušší cestu, když neumíš chápat a odpouštět, porozumět sobě ani ostatním, nejsou nebesa o nic nebeštější, jen země je nesrovnatelně pekelnější."
Jugoslávský Šabach, akorát bez té "ostalgie", což je dobře. Ne že by ovšem kniha nebyla vtipná, naopak!
Knižka pripomína vlnu obľúbených retro knižiek a filmov, ktoré s humorom spomínajú na socialistické časy. Zháňanie riflí, platní, obrazy straníckych vodcov, propagandistické slogany a do toho klasické trápenia dospievajúceho dieťaťa. Hoci socík v Juhoslávií bol trochu voľnejší, ako ten náš, problémy adolescentov boli navlas rovnaké a na nich vystavaný humor je v zásade podobný.
Toto Mazziniho dielo je však oproti českým počinom odlišné v jednej zásadnej veci. Úskalia života v socializme tu nie sú nijak blahosklonne zľahčované tak, ako je to zvykom u nás. Chýba tu tá melanchólia za všetkým dobrým, čo vtedy bolo a ironizácia toho zlého. Teda v knižke chýba, mne nechýba, práve naopak, je to jeden z hlavných plusov, ktoré Já, Tito a gramofon zaujatému čitateľovi ponúka.
Kniha Já, Tito a gramofon je v
Přečtených | 32x |
Doporučených | 5x |
Knihotéce | 16x |
Chystám se číst | 31x |
Chci si koupit | 3x |
Parádní knížka! Moc jsem si to užívala. Snad každý žánr byl zde šikovně, nenápadně zakomponován - dobrodružství, romantika, thriller, komedie i horror. A o (tragi)komické situace tu není nouze.