Já, François Villon

Necítím se kompetentní rozsuzovat, nakolik je člověk Francois Villon, který je nám představen v románu Jeana Teulého, podoben člověku, který skutečně žil ve Francii 15. století. Autor, dle v knize uvedené bibliografie, načetl k tématu mnohem více faktografických pramenů než moje osoba. Čistě pocitově soudím, že autor ve snaze sepsat text co nejvíce odpudivý (znechutit současného člověka - to je v době dnešní dozajista fuška), nanášel postupně na osobnost „prokletého básníka“ barvy co možno nejčernější; jeho osobnost a jeho skutky jaksi „zromantizoval naruby“. („Zromantizoval“ již jeho zrození, smrt rodičů a dopracoval se k líčení jeho samovolného, ponejvíce dobrovolného, vývoje v člověka charakteru nikoli pouze pochybného však přímo zrůdného.) Avšak popravdě - zase tak moc mne pravdivost charakteru Villona-člověka nezajímá (co se týče historické hodnověrnosti, zde bych se spíše klonila k líčení Villona-člověka v podání Jarmily Loukotkové), zajímá mne spíše požitek z četby a ten se dostavil (a překonává počin Jarmily Loukotkové). Takže pohříchu, třebaže mi špína není vhod (na rozdíl od Tlusté Margot a jejího „pastevce“), román se mi nadmíru líbil. Za jednu z jeho předností považuji, že je zde vedle Villonových veršů, nabídnut i jejich převod do jakýchsi básní v próze. Jeho verše oblibuji již od gymnázia (ponejvíce „Baladu o jazycích klevetníků“, baladu ze soutěže pořádané vévodou Orleánským „Já u pramene jsem a žízní hynu“). Není pochyb, Villonovy verše přetrvaly staletí. Kdeže však loňské sněhy jsou a kdeže jsou trapné veršovánky nudícího se dvořanstva. A další přednosti Teulého knihy? Předně pohled na pozdně středověkou společnost „odspodu“, nikoli ze sídel lidu vládnoucího. A to v době nelehké, těsně po ukončení stoletého válečného běsnění. Ač bych uvítala, kdyby byl spíše nabídnut pohled na život „třetího stavu“, včetně chudiny trpící nouzí, a nejen vhled do manýrů sedliny společnosti: podvodníků, zlodějů, násilníků, vrahů (žel právě onu sedlinu Teulého Villon vyhledává). K čertu a do všech pekel s jejich adorováním, omlouváním. Ve valné většině se rozhodli pro zločin, pro zlo z vlastní vůle, padli-li do rukou spravedlnosti, netřeba želet jejich konce. Mimochodem podoba tehdejších trestů je v románu poskytnuta v míře nemalé. Nejvíce ovšem zaujal pohled na život univerzitní, na taškařice lidu studentského, na jejich konflikty s vládní mocí, které občas přerostly až do krvavých bitek. Hádám, že ony „žáky darebáky“ sotva kdy napadlo, že se jejich kousek s „Ďáblovým prdem“ stane součástí historie, že jej budou znát nejen jejich budoucí krajané, ale i cizozemci jako jsem já.

François Villon..................kdo jej v pubertě nemiloval, neprožil pubertu.

Komu nechybí, nebyl mladý.

Kniha mne nadchla svou kombinací
- kašlu na romantizujícího okouzlujícího Františka
- byl úžasný a sympatický rošťák
- a taky obyčejný šmejd
- paní Loukotková se mýlí/milovala ho/měla úchylku pro pro lumpy
- fakt si uměli v té době vychutnat popravy

x je správně

a máme testamenty
přežily staletí
a stále oslovují
u pramene i na střední škole prvních lásek

Povrchní, plytké. Zpracování mě moc nenadchlo.

Neuvědomuji si, že by mi bylo u některé knihy tak fyzicky špatně, jako nyní. Je jistě možné psát i o ošklivých věcech, ale má-li autor potřebu je popisovat tak naturalisticky a s takovým "nasazením", možná by měl navštívit psychiatra. Tohle jsem číst neměl, dost mi to zkazilo náladu.

K ostře naturalistickým scénám bohužel schází nějaký adekvátní protipól v podobě občasné citovosti nebo snově romantické krásy. Přestože autor je poměrně velice dobře obeznámen se základními historickými skutečnostmi oné doby (byť o samotném F. Villonovi toho historická věda moc neví), zůstává básníkova originální a složitá osobnost, navzdory zvolenému způsobu vyprávění v první osobě, po celou dobu skryta, schovaná za uměle předimenzovanými kulisami barvitě popisovaných ohavnosti a krutosti pozdně středověkého světa. Určitě i díky tomu se jako čtenář budu mnohem raději vracet k románu Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá nebo ke knize Láska a smrt německého spisovatele Siegfrieda Obermeiera.

Hodně silné kafe. Přišlo mi, že naturalistické popisy jsou spíš na škodu - místo abych při čtení přemýšlela o Villonově osobnosti, pořád mě napadalo, kolika různými úchylkami asi trpí autor. Faktem ale je, že silně vylíčené obrazy v hlavě přetrvávají a nedaří se jich zbavit.
U všech podobných "životopisů" mi ale chybí renomovaný doslov, který by shrnul, co z příběhu je skutečně prokázáno dobovými záznamy a fakty, a co je autorova licence.

hodně drsné vyprávění Villonova života. Raději budu i nadále milovat vyprávění paní Loukotkové

Vzkaz pro "detailistku" Athenu, jak sama sebe nazvala:

"cca 6500 před n.l. - v jeskyni Nehal Hemar, v Izraeli byly objeveny zbytky textilie vytvořených technikou, která byla používána před vynálezem předení nepřerušované příze. Tato technika používala krátkých délek příze, vzájemně propletených smyčkami."

Smyčková tkanina = froté

A ano, froté ručníky znali už v antice... Příště se doučte reálie, než začnete něco napadat, děkuji.

Nesdílím nadšení z knihy, styl psaní mi nesedl a nebyla jsem schopná se s hlavním aktérem zžít. Obecně mi Francois připadal takový nevěrohodný, nijaký. Děj mi připadal až násilně a doslovně přepsaný z básníkových veršů.
Navíc mou duši detailisty naprosto odbourala pasáž, kde se v tom krutém a špinavém středověku objevil "froté ručník" :-) (věřím tedy, že jde jen o nešťastný překlad).
Verze Loukotkové mi seděla víc.

Ohavné, kruté, brutální.
Rovnou doporučuji všem, kteří nemají žaludek na podrobné popisy hromadného znásilňování, mučení a vraždění, aby se do knihy raději nepouštěli. Knihu jsem četla, když šlo o úplnou novinku a naivně jsem očekávala příběh o nespoutaném bohémovi, který se neřídil společenskými konvencemi, ale bouřlivě proplouval životem a skládal nádhernou poezii. No, dostalo se mi příběhu o bezcharakterním a necitelném monstru bez špetky svědomí - a nevím, jestli nezpochybnitelný talent ospravedlní jeho hnusný a (naštěstí) krátký život.
Abych knize ovšem úplně nekřivdila, musím uznat, že je dobře napsaná a čtivá. Bezpochyby vtáhne do děje, i když to opravdu není nic pěkného. Pokud dokáže čtenář překousnout tu středověkou špínu, hnus a chladnokrevnost, tak ovšem přečtením této knihy určitě nic nezkazí.

Zběsilá jízda, před jejíž syrovostí a autentičností se beletrizované životopisy Loukotkové, Erskina i Obermeiera či dramata Edlise a Fischerové mohou jít zahrabat. Ich forma pomáhá, ale únosná míra tajemství je zachována - jako by ten, kdo o sobě vypráví, se neustále pozoroval zpovzdálí; a to, jak jsou vedle sebe kladeny aspekty života krásné i kruté, něžné i surové, jak se střídá život a smrt, milování a mučení, jak přirozeně přechází bouřlivé mládí v nepěkný střední věk, přitažlivost v odpornost, ale také nepokojnost ve smíření, činí z četby této knihy vynikající zážitek. Mít Villona doma by možná bylo terno - ale tak na dva dny (v čemž souhlasím s Damato). Raději ho číst a obdivovat z dálky - a litovat, čím se postupně stává...

Podle komentářů jsem čekal, že to nebude zrovna růžová knihovna, ale styl jakým je to napsáno, mi doslova vyrazil dech. Chápu, že Francie ve středověku a krizi byla asi dost složitá na život, stejně jako všude jinde. Ale tohle mi přišlo až přitažené za vlasy.

Jde to až do morku kostí, bolí z toho duše a přesto čtete dál a dál a žasnete nad krutostí a poetikou v jednom.Kniha, která nikdy nezapadne do mého nevědomí.

Napsaný dobře, ale je to tak drsné, že jsem to místy fakt nedával...

Nesdílím to velké nadšení, až mě to i mrzí. Ale než jsem se pořádně začetla, uběhla třetina. Do té doby jsem stále váhala, jak to spolu my dva vlastně máme. Zajímavým prvkem jsou básně v léty prověřených překladech v kontrastu s moderním polopatickým. Villonův život je bezesporu fascinující, líbí se mi, že autor zvolil pořádně syrovou biografii, jen jsem prostě měla dojem, že zpočátku to úplně nefunguje... A taky mě trošku zlobil ten František, proč raději nezůstat u Francois?
Ale dost bylo hany, rozhodně kniha stojí za přečtení, časem jsem i já byla naprosto pohlcena. Když člověk pozná pozadí a souvislosti jeho života a veršů, vždy bude nahlížet na Villonovu tvorbu jinak.

Psané bez zábran a bez skrupulí. Syrový text, který každou situaci popíše zcela zpatra a otevřeně bez jakéhokoliv patosu. V některých momentech autor až dráždí satiryckými prvky. Je to svižně napsané a má to neuvěřitelnou atmosféru a samozřejmě i osobitou poetičnost. Jedna věc mě na tom přišla zajímavá. Jak si v mnohém François, jako vypravěč, z jehož pohledu je příběh ( to slovo brát z rezervou) vyprávěn,udržuje sám od sebe odstup a přitom je uvnitř toho všeho. Vší té hrozivé představy tehdejší skutečnosti, která knihou proniká jako nůž máslem.Člověk neví za co se má držet nejdřív. Za hlavu, za srdce...Jestli má oči raději někde zavřít, ačkoliv oči zůstávají vytrvale otevřené.5/5

Cesta peklem.

Až na dřeň. Taková ztráta...

Villona a jeho bouřlivý život miluji od svých 14 let, kdy jsem poprvé četla Navzdory Básník zpívá. Začala jsem číst jeho díla a propadla mu zcela úplně. Ve svých 14 letech jsem brečela do polštářů, když jsem četla o jeho vášnivých láskách a a následně ještě vášnivějších pádech na samé dno . Tuhle knihu jsem začala číst jako člověk, který má svůj zenit pomalu za sebou a měl by tudíž vědět, o čem ten život vlastně opravdu zpívá. A stejně jako v těch 14 letech jsem opět tajně vzdychala nad rozporuplností Villona. Na rozdíl od mých 14 let bych ho už ale nechtěla mít doma ani za nic. Ta jeho nesvědomitost a rozlétanost, to je teda něco. To co jsem v mládí obdivovala a myslela, že bych ho chápala - teď naprosto odsuzuji a nechápu, jak vedle něj mohl někdo existovat a žít. Ale jeho dílo a jeho básně, to je prostě bomba, kterou miluji, ať byl Villon člověk jakýkoli.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,