Impérium

14.10.2019

Hodně netradiční forma psaní a vůbec netradiční román. Nemám k čemu bych to přirovnávala nebo s čím porovnávala.
Není to ten typ knihy, do které se začtete a nepustí Vás až do samého konce, ale je na na ní něco zvláštního a netypického. Především zaujme bizarní hlavní hrdina, který si něco takového opravdu prožil.

01.06.2017

Opravdu jsem se nechytala - a snažila jsem se, ale ne za každou cenu .

23.04.2017

Kniha na odpolední čtení, nic víc, chyběla mi zde nějaká myšlenka a celkově tempo.

16.02.2015

Na to, že není v celé knížce ani jednou přímá řeč, čte se Impérium vcelku dobře. Potěšilo mě i překvapilo, že se hlavní hrdina dožil poměrně vysokého věku.

04.02.2015

Kniha je výborně napsaná a námět je sám o sobě poutavý. Jenom ke konci dle mého názoru ztrácí tempo.

27.01.2015

Výtečné literární dílko nevelkého rozsahu, vyznačující se však četností mozaikovitě poskládaných epizodek z exotického prostředí, se spoustou odkazů k literárním, hudebním, výtvarným i filozofickým dílům. Knihu ocení zejména pozorný a vzdělaný čtenář, jenž si možná i dodatečně dohledá řadu nejrůznějších pojmů v knize obsažených. Potom bude mít z knihy ještě větší požitek. Kdo například postřehne připomínku na G. Kellera a jeho Zeleného Jindřicha, který vyznívá jako narážka na podobně sestavený román bez použití přímé řeči. A takových příkladů je v knize bezpočet.
Obdivuhodně napsaný román, který láká k opakovanému čtení. Nelze se divit nadšeným kritikám nejen v Německu. Debaty o rasistickém vyznění díla jsou zcela zbytečné, jelikož tento názor je zcela mimo mísu. Chtěl bych také vyzdvihnout skvělý překlad Tomáše Dimtera.

29.08.2014

Je to biografický román? Dobrodružný román ve stylu Robinsona Crusoe? Příběh nikoli nepodobný Forrestu Gumpovi, ve kterém hrdina naivně líčí setkáni s později se proslavenými osobnostmi? Nadčasový román nepřímo kritizující společnost? Romantický román, ve kterém jednotlivec bojuje proti okolnímu světu za své sny? Krachtovo Impérium má od všech těchto žánrů něco, a dohromady ještě mnohem více. Lze namítnout, že příběh o jednom pološíleném člověku s bláznivým osudem si tak vesele plyne, bez výrazných odboček, zvratů, zápletek, až dospěje do zcela amerického (a pro mě jisté zklamání představujícího) závěru. A přesto, nebo možná právě proto, jsem si vyloženě libovala nad Krachtovým mistrným popisným uměním, umocněným exotickým prostředím, ve kterém se román odehrává. Jižní Pacifik, koloniální období, námořníci. Jeho vtipný břitký jazyk, plný sarkastických „jakoby mimochodem“ komentářů musí udržet čtenářův zájem až do úplného konce, byť je od jisté chvíle jasné, že už se v knize nic dalšího nestane, že se „jen“ dovypráví Engelhardtův příběh. Nicméně v současné literatuře představuje tento román a styl psaní, u kterého jako by člověk nevěděl, zda čte knihu novou, či starou, autora současného či dávno zapomenutého romantika, takový svěží vítr, jaký měl v zádech parník Princ Waldemar, kterým August Engelhard dorazil do Německé Nové Guineji s cílem koupit si ostrov, na kterém by založil vegetariánský nudistický řád uctívající slunce a kokosové ořechy.