Hymny k poctě noci

Někdy přijde iracionální, nepochopitelný záchvat euforie uprostřed času trápení, v době noci duše. Jako by se na zlomek vteřiny rozevřela neviditelná opona a za ní se nemilé věci života i smrti ukázaly seskládané v nádherné, nečekané, smysluplné harmonii. Tohle na okamžik rozsvícené paradoxní a tajuplně zrozené světlo noci (tmy) se může zdát víc oslňující než radosti šťastných časů, víc než jasná a pokojná, klidnou rukou rozsvěcovaná světla dne.

V doslovu k vydání jsou s pomocí deníkových záznamů určeny okolnosti, za jakých se pro básníka náhle „protrhla pouta zrození – odvěké okovy“ a bolest se neočekávaně přeměnila v euforii (nadšení) a ve víru.

Ukázka:

Všechna má rozbolavělá lítost se pojednou přelila v nový, nezbadatelný svět – to ty ses mě zmocnilo, nadšení noci, ty, nebem prosvětlená dřímoto – kraj kolem se hebce pozvedl a nad ním, hle, se vznášel můj znovuzrozený duch, vyproštěný z pout těla. V oblak prachu se změnila mohyla – a jím, tím oblakem, jsem patřil na zjasněné rysy své milované. V očích jejích svítila věčnost – uchopil jsem její ruce, a slzy se slily v blyštivé, nezrušitelné pouto. Tisíciletí odplývala o dálek za obzorem, jako vzdalující se bouře. Na její šíji jsem plakal slzami ohnivé radosti z nového života. – Byl to první a jediný můj sen – a teprve od oné hodiny jsem naplněn věčnou, nezměnitelnou vírou v nebesa noci a v jejich světlo, jímž je má milovaná.