Holčička a cigareta

15.11.2020

Hu, tak to byla hodne strašidelná kniha. Takový Kafka volné výchovy.

05.02.2016

To nebyl úplně můj šálek čaje.. Špatný výběr. Nemám ráda beznadějné příběhy.

5 19.09.2015

Jakub Češka při referování o esejích Milana Kundery zmínil jistou afinitu s Holčičkou a cigaretou Benoita Duteurtreho v náhledu na svět médií, a pokud jde o tuto autorskou analogii, společných témat nabízí novela překvapivě o dost víc, přestože tím dominantním je satiricky postulovaný postupný úpadek rozumu a kritického uvažování (nejen, ale především) v závislosti na mediální realitě (Kundera v této souvislosti dokonce hovoří o kolaboraci: „všechny ty, kteří se nechávají nadchnout křikem médií, imbecilním úsměvem publicity, zapomněním přírody, indiskrecí povýšenou mezi ctnosti, nazývám kolaboranty modernosti“).

V důmyslně se sbíhajících dvou rovinách vyprávění představují dva odlišní vypravěči rozličné principy: (i) neosobní princip coby realitu médií a (ii) osobní princip coby subjekt hlavní postavy-oběti celého příběhu. Hlavní postava je i přes svůj okázalý epikurejský postoj ke světu (nejspíš s opomenutím jeho etiky) jediná, která si udržuje bytostně vlastní ustrojení a nepodléhá všemožným manipulacím; navíc v četných variacích zdařile poukazuje na fenomén kultu dítěte, který však není výrazem nové hloubky citu rodičů potomka, jako mnohem spíše výrazem citového otupení, chorobně hypertrofovaným kýčem. Dítě v tomto pojetí získává právo na všechno, má za každé situace pravdu – odtud už je jenom krůček k nabízejícímu se motivu sexuálního obtěžování, newspeakově převedeného na zločin proti dítěti – stává obletovaným a hýčkaným spratkem bez zábran; soud, při němž děti při nepatřičné nápodobě dospělých podrobují hlavní postavu elokventní kritice, připomene podobně mrazivou scénu na ostrově v Kunderově Knize smíchu a zapomnění.

V rámci tohoto diskurzu se i rodič musí stát dítětem (dítě jakožto člověk bez paměti – člověk tvárný), z čehož pramení fenomén nazývaný v sociologii infantilizace společnosti. K její cyklické reprodukci přispívají ve velké míře média, na což Duteurtre synekdochicky poukazuje postavou prostoduchého Desirého, z něhož média na základě uměle vytvořené události (imagologie) vytvoří proroka a morální vzor, jehož kýčovitě frázovitá moudra přejímá většina společnosti fikčního světa (srov. s „umělci“ aktuálního světa typu Klus nebo v míře pomýlenosti s „politickými“ aktivisty typu Konvička apod.). Na řetězový mechanismus vytváření falešných událostí a z nich následného profitování jsou ve vyprávění napojeny mj. tabáková firma či politická reprezentace města. Nepřekvapí, že hlavní hrdina proti tomuto všeobjímajícímu molochovi veřejného mínění nemá šanci, což ilustruje i závěrečné přepnutí do neosobního módu vyprávění, kde je nahlížen jako odpudivý objekt v reality show, jejíž brutalita už ani nikoho nešokuje. Inu, hyperbolický fikční narativ.

4 28.03.2015

Knihu jsem objevila, když jsem poprvé zavítala na představení LiStOVáNí. To se mi tak líbilo, že jsem neváhala a hned si ji koupila. A ty dvě stovky rozhodně nebyly zahozené peníze. Se silným zážitkem v hlavě se už po pár stránkách stala kniha mou srdcovkou. Když jsem při cestě vlakem četla tuto knihu a nějaké asi tříleté dítě řvalo nepřetržitě z Bohumína do Prahy, ani si nedokážete představit, jak jsem na chvíli soucítila s hlavním hrdinou. Kniha je naprosto perfektní. Má snad všechno, co dobrá kniha má mít - neokoukanou hlavní postavu, správný příběh i špetku nadsázky a alegorie.

3 11.12.2014

Výborná absurdita na dnešní svět a na myšlení lidí, kteří jsou každý den masírováni médii. Možná nejpřesvědčivější výpověď autora.

3 19.08.2014

Geniálně napsaný a vymyšlený příběh. Občas mi z toho i mrazilo.

4 12.07.2014

To, co vypadá jako nemožné, může být až příliš skutečné.
Skvěle napsané, geniálně vymyšlené.
Doporučuji a určitě se podívám i na další autorovy knihy.