Harfy krále Davida

01.03.2021

Tadeusz Nowak byl polský básník. A bohužel je poezie odvětví, které není s mou hlavou zcela kompatibilní. Pokusy stále probíhají, případnou změnu budu hlásit. Naštěstí z Nowakova básnického střeva vylezla i nějaká ta próza a jedna z nich se mi dostala do pracek. Když jsem zjistil, že se v ní věnuje dospívání nedospělého chlapce na vesnici někde u řeky Visly za druhé světové války, rozhodl jsem se to s tím polským Novákem zkusit.

Autor má jakožto básník velice citlivý smysl pro krásu. A ta je zde nemilosrdně vržena vstříc ošklivosti války. Leckdy snové výjevy popisující víly, leviatany poletující po obloze nad polským venkovem či pomateného pastevce pokoušejícího se vzlétnout, se střetávají s realitou. A tak chvílemi naivní příběh o chlapci válejícím se v kupách sena s děvčaty se snadno změní na holý boj o život v ledové Visle, do které byl polskými partyzány nahnán v provazech spoutaný oddíl vlasovců. Krutost člověka je rozmělněna barvitostí přírody, kvetoucích stromů nebo třpytících se vloček ve větru. Občas si čtenář připadá, že čte pohádku o dospívání, ale dělostřelba a nečekaný pád německého Messerschmittu na louku kousek od rodného domu jej snadno vrátí zpátky na zem stiženou válečným běsněním. Knize dávám tři panenská jablíčka a jeden pěkný večer ve slámě s paní starostovou, které partyzáni oholili hlavu za obcování s německým důstojníkem.