Enjoy
Solange Bied-Charreton
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/211218/bmid_enjoy-2ev-211218.jpg
2
109
109
Typický hrdina dneška: čtyřiadvacetiletý Charles, snaživý nováček ve velké firmě, slibná kariéra – a závislost na sociálních sítích. Svůj život vede na síti ShowYou, kde panují neúprosná pravidla: uživatelé musí alespoň jednou týdně sdílet video ze svého soukromí, jinak jim zruší profil. A to si Charles nemůže dovolit – zůstat na síti znamená zůstat naživu. Jeho protikladem je studentka Anne-Laure. Seznámí se, zamiluje se do ní – a zjišťuje, že NEMÁ PROFIL na síti! Zjišťuje, že čte papírové knihy, že si pouští klasické desky… Portrét „Generace Y“ – lidí, kteří nepoznali život bez internetu a chytrých telefonů, je velice kousavým, ironickým i krutým portrétem současnosti.... celý text
Přidat komentář
Několik zajímavých myšlenek a spojitostí vybízejících k úvaze, ale celkově příběh nepřináší nic zásadně nového a zajímavého (Alespoň pro ty, kterým není realita versus virtuální realita a nevyhnutelnost života na pomezí těchto sfér lhostejná.) Podobně jako mnozí jiní jsem měla problém udržet místy pozornost, protože dějová linka je velmi roztříštěná a zvláště ke konci promluvami hlavního aktéra sklouzává k Proustovskému proudu vědomí. Úvahy se vrší na sebe, zatlačují jednání hrdinů do pozadí a často vychází z autorčina nitra a osobního přesvědčení, které je obtížně srozumitelné až absolutně nesrozumitelné pro ostatní. Jsem ráda, že mi knížka přišla do rukou, ale znovu se k ní nejspíš nevrátím.
Při nákupu mě kniha zaujala svým popisem, hodně jsem se těšila na její zdolání. Nicméně napoprvé jsem ji asi ve čtvrtině odložila. Protože nerada nechávám věci nedodělané a knihy nedočtené a protože jsem potřebovala něco tenkého na cestu a nic jiného doma nenašla, vrátila jsem se k ní. Co k ní říct... hodně těžce se mi četla a popravdě jsem ji ani moc nerozuměla... možná za to může za:
a) autor
b) překlad
c) čtenář.
Některé stránky jsem musela číst nadvakrát a někdy ani to nepomohlo. Jsem přesvědčena, že své čtenáře mezi hloubavými nadšenci si kniha najde. Mně však nic nedala...
Kniha mě zaujala svým námětem, ale čím dál víc mě to nudilo a posledních několik stránek jsem jen přelétla.
Nejsa hipsterem ani puberťákem, kniha mě moc neoslovila. Snad jen po stránce formy je to v pohodě.
Jsem ráda, že se mi Enjoy dostala do ruky. Poznání, kam se posunula francouzská literatura Mírně škodolibá radost, jak Francii taky zasahuje globalizace. A jak pořád chodili proti době. Požitek ze svěžího a lehkého stylu psaní Solange Bied-Charreton.
Na tuto knížku jsem narazila náhodou v práci, nejprve mne zaujala obálka a když jsem si přečetla anotaci, okamžitě jsem se pustila do čtení, neboť mne tato tématika velmi fascinuje. Zajímá mne dopad moderních komunikačních technologií na lidské chování a jednání ve společnosti. O něco více se mi na toto téma líbil Klub radostí všedního dne Petry Braunové, ale i příběh Charlese je velmi děsivý. Zaujalo mne, že síť ShowYou skutečně existuje, ačkoli snad nemá podmínky popisované v knize. Víceméně jsem si text převedla na v našich končinách rozšířený Facebook. Přestože ani ten nás nenutí přispívat soukromými videy či fotografiemi, mnozí z nás si ani neuvědomují, že vše, co síti či internetu obecně svěří se stává veřejnou záležitostí a může mít neblahý dopad nejen na naši pracovní kariéru (zaměstanavatelé uchazeče googlí o sto šest), ale i na osobní život. Moc se mi líbilo, že se kniha točila i kolem knih, jejich čtení a psaní jako protikladu od počítačové virtuální reality. Čtení knih jako underground, forma odporu...
Měla jsem napřed přečíst zdejší komentáře a až pak se pustit do knihy - pak bych s ní měla určitě víc trpělivosti. Takhle se mi prostě jakýkoli náznak poselství příběhu (záludnost internetu / smysl realizace na síti versus v životě mimo obrazovky / snaha být přijímán) formou zápletky nebo jednání postav utopil ve změti autorčiných myšlenkových pochodů, hledání smyslu a smyslu toho smyslu, intelektuálních úvah a kritiky všeho...
Na druhou stranu při četbě pomáhá, že se řeší věci velmi aktuální a není těžké se s nimi ztotožnit. Náročnému čtenáři knihu ráda doporučím, jen by jí přece jen slušelo maličko ztrátit :)
@ Fauxthum - (nejen) ty postavy jste vystihl(a) krásně! :)
Jakoby se francouzští autoři, kteří se mi poslední dobou dostávají do ruky, snažili světu sdělit něco strašně důležitého, ale moc se jim to nedaří…ať už zvolenou formou, samotným příběhem či poselstvím…. přesně tak na mě působila tato prvotina…jediné, co na knize oceňuji, je aktuálnost současné francouzštiny, kterou autorka používá. Je velmi přesvědčivá a autentická, jakoby se člověk stal na chvíli účastníkem rozhovoru mladých (doporučují frankofilům, kteří hledají nepříliš složité současné texty v originále).
Enjoy není román. Nejde tady o příběh. Pokud na toto přistoupíte, bude pro vás čtení jednodušší. Je to spíše existencionální text, který nám autorka překládá skrz Charlse závislého na sociální sítí a jeho pravým opakem Al, se kterou se seznámí. Autorka nám předkládá oba tyto hrdiny a není těžké si tipnout, se kterým se identifikovala více. Zatímco ale rozjívená Al je na facku, Charles prochází obdobím vnitřních změn, když si začne uvědomovat svou prázdnotu, je sympatický už jen tím, že začne reflektovat svou vlastní závislost. Škoda toho, že autorka se možná nechávala až příliš unést svou jazykovou znalostí, takže text je mnohdy až příliš nabubřelý a je těžké udržet pozornost s tokem jejich myšlenek. Přesto postavy v Enjoy jsou poznamenání dnešním měnícím se světem a v mnoha ohledech se lze v nich poznat. Škoda, že novela zůstává spíše jen odrazem autorčiných názorů než skutečným příběhem s dějem. Doporučuji se přečíst doslov v českém vydání knihy.
Záměr autorky je možná chvályhodný, ovšem jeho naplnění v podobě novely Enjoy je naprostým tvůrčím selháním. Není divu, že se Šáchův mimózní doslov vůbec netýká samotné knihy, ale pouze „strašlivého nebezpečí sociálních sítí“, jež si na každého člena globalizované společnosti vedou rozměrnou složku — kniha Solange Bied-Charreton totiž spíš než jako „literatura“ působí jako hysterická agitka koupající se ve vlastní šťávě. Jeden velký křečovitý výkřik frustrace autorky, která si v postmoderním světě „bez Boha“ (či bez bohů) neví rady sama se sebou; svoji existenciální bezprizornost si tedy léčí spisovatelskou autoterapií. Bylo by to OK, kdyby snad projevila umělecký talent či prokázala hloubku intelektuálního ponoru, autorka však zůstává zoufale banální. Neschopnost vyjádřit zamýšlený obsah skrze smysluplný konflikt postav ji vede k stylistickému mlžení. Metaforická řeč se tak často odkazuje k doposud nevyjádřeným či zastřeným skutečnostem, aby zakryla vlastní tematickou bezradnost či povrchnost.
To, co s větším či menším mistrovstvím vyjádřili autoři jako Palahniuk či Houellebecq, tvoří pro autorku klec, z níž se zjevně nedokáže vyprostit, natožpak aby o ní něco smysluplného napsala: odcizení v technologickém světě se s úsměvnou naivitou monotematického fanatika odbývá v označení symbolického nepřítele, jímž je sociální síť ShowYou (podoba s Facebookem je nasnadě). Protipólem hnusnému kultu mládí, peněz, povrchního hedonismu a nanicovatého předvádění je pak literatura, život v „realitě“ či disidenství bláznů a starých lidí (ano, je to tak – staří lidé a blázni jsou v knize neurčitým ideálem). Postupně je však zpochybněno všechno — punkerská čtenářka Al, hrdinova nepochopitelná femme fatale (nějakou mít musí, ne?), je v zásadě jen hloupá kráva, která uniká do idealizovaných světů umakartové fikce a jejímž natvrdlým truismem je heslo „proti době“. Co je přesně tato doba a její proud a proč chce být proti – to neví ona sama a zdá se, že to příliš neví ani autorka samotná – hlubší analýza jakéhokoli fenoménu je nad její hlavu. Podobně je na tom i druhý protipól internetové pitvornosti — záhadná bloggerka spojující nespojité, vytvářející intelektuální paradoxy z útržků historie a umění zachycených v Síti. Její revolta je však dle samotného hrdiny „prázdninová“ — předvádí sarkastické znechucení po večerech, když má hotové školní úkoly, či když jí to umožní její pracovní vytížení. Přesto jí hrdina fandí, neboť se sám cítí podobně.
Charles, hlavní hrdina, se svým rochněním v neproblematickém konzumu a jistou necitlivostí a egoismem zpočátku podobá Patrickovi Batemanovi – hrdinovi románu Americké psycho. Z nějakého záhadného důvodu však ve svém spotřebním nadšení záhy objeví značné trhliny a kdo ví proč jím začne být stejně náruživě zhnusen jako punkerka Al (aniž by však opustil své přirozené prostředí). Vypravěč se nejprve idiotsky diví, jak může vůbec existovat někdo, kdo není a nechce být součástí komunity ShowYou, aby se o pár stránek dál bez nějaké zaznamenané světonázorové proměny intenzivně pohoršoval nad tím, že jsou jeho soukromé aktivity skrze síťové propojení „přátel“ k nahlédnutí a posouzení jeho nadřízenému v práci — do té doby jej to zřejmě nenapadlo. Přes svoji domnělou mediální zběhlost se vlastně často chová, jako by právě uprchl z informační temnoty Severní Koreje. Autorka nejenom že své hrdiny v rámci děje nijak smysluplně neposunuje či nepřetváří, neboť si s ním sama neví rady (dle recenze na iLiteratuře se prý podivovala nad tím, co strašného její hrdina na konci knihy dělá, aniž by jemu či sama sobě rozuměla), odpovídající konzistenci není schopna dát ani charakteru jednotlivých postav. Vše je jen chaotické blouznění — postavy střídavě vyjadřují autorčin pocit frustrovaného občánka (viz např. opět recenze na iLiteratuře: „Sama autorka říká, že román Enjoy by mohl posloužit jako výstraha mladým, aby nespadli do virtuálního života.“), aby záhy naopak představovaly společenskou třídu (náruživí internauti – dle dělení Jiřího Trávníčka), vůči níž je třeba se vymezit. Internetovou idiosynkrazii navíc jen opakovaně deklamuje, aniž by jí dala nějaký specifický tvar; kritická spirála pak k zoufalství autorky i čtenáře ústí do patetického závěru, kde se všechno řečené ještě jednou zopakuje a podtrhne.
Jako realistické vykreslení tématu sociálních sítí je Enjoy příliš zjednodušené a naivní; jako podobenství mu chybí nadsázka, odstup i literární um (raději si přečtěte naopak skvělou Megasmutnou pravdivou lovestory Garyho Shteyngarta). Enjoy je nevyzrálý křečovitý literární debut — být jejím redaktorem, tak jí rukopis vrátím s radou, ať to celé zkusí úplně znovu.
Čekala jsem něco jiného. K dějové linii, která by mě oslovila ,bylo jen pár stránek. Ve zbytku jsem se lehce motala. Myšlenky lítaly nejen autorce, ale též i mě. Smysl knihy, který je tak trefný k aktuální situaci, se upřesnil až na konci. V několika málo řádcích tolik pravdy.
Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.
Ach, ta dnešní mládež (tedy i já)! Myslím, že o době sociálních sítí, selfies a twerkování žádná kniha nevypovídá tolik jako Enjoy. Například když si hlavní hrdina stěžuje, že by na žádnou party ze všeho nejraději nechodil, „ale budou z ní hezký fotky, tak ať to aspoň vypadá, že žiju super život“. Sociální sítě tady jsou popsány orwellovsky až kafkovsky jako nová totalita.
Kniha je psána dost osobitým stylem, na který jsem si musel zvyknout (představte si to jako když se učíte zacházet s novou sociální sítí), střídá se ich forma, er forma, myšlenky plynou jedna přes druhou, ale pak se najednou něco zlomí a všechno dává perfektní smysl a já litoval, že to je tak útlé.
Enjoy
Na tak krátkou knihu je děj až moc členitý, což samozřejmě brání čtenáři vychutnat si tuto knihu. Prostě nedokážete udržet pozornost.
Setkávala jsem se s tím, že jsem až nerozuměla toku děje a ztrácela se v čase i postavách.
Jednu hvězdičku dávám za část od cca 100 str. do 130 str. (obé velmi přibližně), kdy se hl. postava rozhodla udělat ve svém životě razantní změnu, kterou my ostatní (nebo alespoň já a má generace) nedokážeme udělat, a to odpojit se od sítě a od lidí, kteří za to nestojí.