Ekstase

11.01.2024

Ojedinělé dílo. Napsáno hezky lyrickým jazykem, které je stejně jako devízou, tak i slabým článkem. Stejně jako někdy jsi si text užíval, nastejno jsem v tom plul a byl ztracen.

03.01.2024

Ach! Ten proud vědomí a jazyk, Šponer má obří talent a cit a já se těším, s čím přijde dál. Obálka po přečtení dává smysl. Nenápadná kniha, která s vámi zůstane už napořád.

22.11.2023

Hlavní postavou je mladý muž a Ona, se kterou vede neustálý rozhovor. Je pro něj všechno, miluje ji a přesto ji nemůže mít navždy. A to ho dost trápí. Je na ní závislý udělal by pro ní všechno. Má spoustu myšlenek, které ho tíží, propadá se do depresí. Sám se pohybuje mezi spánkem a bděním a těžko rozeznává, co je sen a co je realita. Každý den je pro něj těžký.

Ve vyprávění je zmínka o rodičích, evidentně vztah s nimi nefunguje. Moc se toho o nich ale nedozvíme.

Je to ponuré a těžké čtení hned od začátku a rozhodně to není čtení pro každého. Určitě to chce po přečtení nějaký čas na vstřebání. A myslím, že při dalším čtení pochopím další souvislosti.

Celkově je to ale svým způsobem zajímavá novela, pro mě něco neobvyklého. Autor detailně popisuje pocity a stavy hlavní postavy.Pokud chcete něco netradičního a neokoukaného, zkuste tuto knihu.

Musím ocenit obálku - ta se mi moc líbí.

18.08.2023

Zručně napsáno. Člověk, který zažívá hlubokou depresi a kterému chybí jakýkoliv smysl života, hledá smysl života v tom posledním, co zbývá - ve vztazích. Jenže čím dále se člověk v knize dostává, tím více si uvědomuje, jak velkým zajatcem vlastního ega se člověk stává. Vztahy chápe jako útěk před realitou, anebo jako pouhý konzum, kterým se onu prázdnotu snaží zaplnit: "Připadám si odpojená od celého světa, a když už k sobě někoho pustím, nedokážu mu věnovat tolik pozornosti, kolik bych chtěla. A pak se snažím hledat neustále nové a nové příležitosti a okamžiky k tomu, abych svou samotu zaplnila, a nedokážu se už soustředit." Téma samoty a osamění se prolíná celým textem.

Sen a realita stojí na identické rovině fikční skutečnosti, sen a realita tedy splývají, sen je realitou a realita je snem. Obě pozice jsou stejně zbytečné a absurdní. Protagonista a zároveň vypravěč - Genettovsky řečeno homodiegetický vypravěč - trpí pocity méněcennosti, zbytečnosti aj., které ještě více podtrhují příznačné motivy a próza tak vykazuje až lyrický ráz. Jediný smysl života protagonista spatřuje ve vztahu, v lásce k ideální, vykonstruované ženě. Jeho vztah k ní ho definuje, zároveň tak utíká i před realitou, před hlavním městem, do něhož se stejně na závěr vrací.

Za pozornost taktéž stojí přeměněné genderové role, kdy vypravěč je často pouhým spolujezdcem, který nemá na svůj vlastní osud žádný vliv, dokonce i jeho myšlenky se v jeho hlavě objevují samovolně a jak rychle se objevují, tak rychle i mizí, podobně jako auta na dálnici. Je spíše pasivní, nechává se vodit jako psa. Ostatně vypravěč všemi vlastnostmi psa disponuje. Nejvíc mě pobavila pasáž v závěru knihy: "Dotýkají se mě něžně, stejně jako celé město. Větřím v nich tvou stopu, některé stonky jsou polámané a někde asfalt pyšně vystavuje podrážky tvých tenisek." Dívka od něj neustále utíká a on ji neustále hledá. Tento motiv se objevuje v průběhu celé knihy.

Jako velmi nefunkční ovšem shledávám epizodu s rodičema. Jako by zde Šponer jen létal po povrchu, motiv nijak hlouběji nerozebíral ani neanalyzoval, prostě tu je jakési trauma, o kterém více nevíme. Víme jen, že jeho rodina byla zřejmě dysfunkční, dysharmonická a naposledy se cítil dobře na pláži s rodičema, ale že domů dorazili jakoby bez něj, a tak od té doby bloudí životem. Jeho rodina je tak zřejmě kořenem jeho života. Nedokážu posoudit, zda nedořečenost rodinné minulosti byla záměrem, shledávám ovšem celou tuto pasáž jako nefunkční.