Echoes

Jen tvrdí hoši píšou básně / co si stojí za svým“ Dan Herman mi v úspornosti připomíná jiného skvělého básníka, v Adolescentu také vydaného - Von Roháče. Ale tam, kde je Roháč popartově plošný a křiklavý, je Herman anticky košatý a mlčenlivý. Některé jeho básně dokonce působí, jako by byly skládány z nalezených zlomků, jak známe z četby básnířky Sapfó. Herman v jistých básních doslova zkouší, co ještě snese fragment a co vydrží proluka. Svůj jedinečný výraz tak získává celek nazvaný Západní pobřeží, složený z deseti částí. Zde je Dan Herman přistižen jako výborný pozorovatel a komponista. Metaforou pro poryvy pocitů jsou mu oblaka, k nimž jsou řazeny polohy lidských hlasů: například Stratus, soprán nebo Cirostratus, alt. Podobné je to v „plujících“ verších Mar sin orillas / Moře bez břehů nebo v jiném celku nazvaném Sic et non, inspirovaném francouzským novoromantickým skladatelem Hectorem Berliozem a jeho Symphonie Fantastique. Zmiňuji tyto konkrétní cykly i proto, že Danovy verše jsou dialogem nebo možná přímou odpovědí na jiná díla, jež ho motivovala (ať už opusy přírodní nebo člověkem uměle stvořené). Hermanovy mezery mě dráždí a iritují, kupí se v nejasných otázkách, nenechávají mě klidným… Podřídil jsem jeho veršům svoji koncepci knížky a nechal se oněmi „prohlubněmi“ strhnout. Knížka je plná perforovaných stránek, skrze něž se vynořují slova protilehlých básní, odporují si, doplňují se a v konečném působení utvářejí pozoruhodná echa. Aleš Kauer, prosinec 2013... celý text