Dům v Amityville

Knihu jsem přečetla a ani nestačila dát do "Právě čtených" :o) Myslím, že to vypovídá hodně o tom, jak se mi kniha líbila. Pamatuju si, když vyšel tenkrát film, jak to bylo něco nového a neokoukaného. Tady na DK mě od koupě odrazovalo nízké hodnocení. ALE TO BYLA CHYBA! Měla jsem slevový kupón v knihkupectví a původně, že půjdu pro jednu z knížek Darcy Coates o strašidelných domech. Jak jsem tak procházela uličkou, kde mají všechny "coatesovky", takhle kniha mě doslova udeřela do obličeje. Říkám si, proč ne. Potěžkala jsem si knihu od Darcy, vrátila ji zpět a rozhodně sáhla po Amityville. A jsem za to moc ráda. Do těchto deštivých a mlhou protkaných podzimních dní, to bylo super. Jak to musí být super, když bude mínus 10? Určitě ještě víc. Kniha se mi moc líbila a když nad tím tak přemýšlím, kdyby se film držel knižní předlohy, bylo by to dokonalé. Ve filmu toho moc chybí a je to tak pro oko. Kdežto kniha je pro nitro. Je sice rychlá, všechno odsejpá strašně jako z rychlíku, ale ono to dává smysl, když je to vyprávěno retrospektivně z pohledu třetí osoby. Kam se hrabou knihy od Darcy. Doporučuji.

Leč zde čtu ne moc dobré recenze, mě se kniha líbila. Přesně tento druh hororu je něco pro mě. Takže za mě spokojenost.

V tomto případě jsou filmy opravdu lepší než kniha. Bohužel příběh rozvleklý, nezáživný, o samotné historii domu se toho čtenář moc nedozvěděl.

(SPOILER) Jelikož nevím, co je pravdivé a co smyšlené, nemohu se vyjádřit tímto směrem, avšak možná až skepticky napíši svůj názor na příběh a knihu, jako takovou.

Styl, jakým byla kniha napsána, byl svižný a jednoduchý, možná trochu nezáživný. Názor na pana a paní Lutzovi mám poněkud negativní. Trochu mě štvalo, že byli tak skeptičtí a nevěřili na nadpřirozeno, přitom je to očividně postihlo a dokonce měli i důkazy (hned několikrát). Taky se mi nelíbil jejich vztah k chudákovi Harrymu a mnohdy i k dětem. (Beru v potaz však i to, že se tak mohli chovat v důsledku negativních entit, které je sužovaly.) Ke knězi mám obdobný názor, neboť byl nerozhodný.
Poslední třetinu jsem četla bez nálady a díky své skeptičnosti jsem se těšila na konec.

Na druhou stranu je těžké je soudit, pokud je příběh založen na skutečné události, která se stala. Kdo ví, jak bych se zachovala v dané situaci já, i když určitou představu mám.

(SPOILER) Dům nelze číst jako obyčejné fikční knihy, ačkoli i ona má celkem tradiční strašidelný příběh, její jádro spočívá v tom, že je pojata jako dokumentární knižní záznam údajné skutečnosti, kterou se souhlasem jejich aktérů na základě jejich zpovědí sepsal spisovatel a novinář Jay Anson. Ten se sice živil jako novinář, ovšem gro této profese tkvící v objektivitě a odstupu bylo evidentně autorovi jaksi cizí, tím pádem tento už od svého počátku kontroverzní, nebo přinejmenším diskutabilní případ pojímá čistě jednostranně ve prospěch rodiny, aniž by se byt jen pokusil podívat se na něj i z té druhé kritičtější strany, která má také mnoho věrohodných důkazů. Tento postoj není nijak překvapivý, samozřejmě může mít rozličné důvody, jako to, že se autor skutečně naprosto vnitřně ztotožnuje s verzí rodiny a zkrátka i jaksi proti své vůli nedokáže být objektivní, a nebo druhá a poněkud amorálnější verze je ta, že zkrátka přijme radši tu více lukrativnější a pro veřejnost zajímavější verzi, aby sám zbohatl, nebo zviditelnil svoje jméno. Je přirozené, že každý člověk, bude mít tendenci se přiklánět na tu či onu stranu, jedinci s vyšší tendencí víry v nadpřirozenosti a větší inklinací k těmto věcem budou jistě soucitit bezpodmínečně s rodinou, skeptici a vědečtěji založení lidé zase budou ze své přirozenosti tyto věci zpochybnovat, i přesto, že pár věcí je skutečně velice zvláštních a nevysvětlitelných. Jinými slovy najde se dostatek důkazů jak pro tak proti tvrzení rodiny, největším problém je pak taky samotná nestálost vedlejších i těch hlavních zdrojů, které si v mnoha zásadních věcech protiřečí - například na některých zdrojích na internetu jsem se dočetla o tom, že Ed a Lorraine Warrenovi byli přizváni jakožto konzultanti k tomuto případu, aby potvrdili přítomnost dábelské entity. Manželé Warrenovi dali rodině na vědomí, že pokud nenaleznou žádné důkazy spirituálních jevů nebudou se ostýchat dát to najevo veřejnosti, rodina Lutzů se prý této informace zalekla a rozhodli se manželé nakonec odvolat pod nějakou chabou výmluvou. Na druhou stranu autor v knize píše, že Ed a Lorraine byli v domě na několika seancích, kde skutečně potvrdili existenci něčeho negativního v domě. To jsou dvě naprosto protichůdné verze, a těch nesrovnalostí je tam více.

Osobně se po dočtení knihy více přikláním spíše k tomu, že Lutzovi byli stejnou měrou zoufalí lidé co nutně potřebovali peníze skoro na všechno, a stejně tak lidé co si možná nevědomě ty divné věci co se jim děli vsugerovali, protože se jim to zkrátka hodilo do krámu, nebo už toho na ně bylo zkrátka moc. Jinými slovy podle mě to tak napůl dělali vědomě a napůl nevědomě, asi nebyli stoprocentní podvodníci, kteří už předem měli vše skvěle promyšlené a naplánované, zároven mi ale nesedí ani ta čistě spirituální verze - ostatně hodně těch úkazů se dalo docela dobře racionálně odůvodnit - dveře ve starém domě skutečně mohou vrzat, vlivem větru se zavírat, člověk může mít někdy přímo fyzický pocit, že cítí chlad, obzvlášt v zimě, stejně tak něčí pohled, u pětiletých dětí není neobvyklé, že na sebe chtějí strhnout pozornost, nebo si vymýšlí imaginární kamarády atd. Divný sliz může být druh nějaké plísně, 1 500 dolarů se v domě dlužníků skutečně může nečekaně ztratit, nevím no.

Celkově mi vadilo, že autor tak nekriticky přijímá verzi rodiny, v podstatě argumentuje tím že je tato verze naprosto pravdivá a neotřesitelná díky tomu, že se více svědků shodlo nezávisle na sobě na různých důkazech, nebo to, že lidé co si koupili svůj dům snů, přece nebudou z tohoto domu utíkat a vymýšlet si. Já to za nějaký neotřesitelný argument nepovažuju, jelikož lidé v zoufalství mohou dělat různé věci - rodina Lutzova už předem věděla, že dům je ten po DeFeových a jakou senzaci jejich případ znamenal pro veřejnost a tisk, navíc si dům mohli v hodně snížené ceně dovolit koupit, nebylo jim zatěžko nechat si i nábytek po staré rodině, tedy si nechali věci co patřili vrahovi nebo zavražděných dětech, což asi taky není úplně standartní postup, obzvlášt když těmi věcmi vybavíte pokojíčky svých dětí, navíc autor několikrát zdůraznuje, že rodina nebyla skoro vůbec pověrčivá, ale racionální, ovšem to první co udělají je že dům vysvětí a potom se hroutí z věcí, které by v ostatních takový strach nevyvolávali - třeba to, že socha lva se pošoupla o 2 cm, nebo že jejich dcera namalovala prase běžící ve sněhu, mnohdy ty jejich výjevy a emoční pochody na racionální lidi vypadali až přehnaně afektovaně a teatrálně.

Možná mám sklony knihu hodnotit trochu více směrem skeptiků, protože samotná kniha mi nepřišla moc věrohodná, respektive ani její hlavní představitelé ve mně nevzbuzovaly moc velkou důvěru a upřímně ani přílišné sympatie. Katy a její manžel na mě působili jako celkem surový a snadno ovlivnitelní a hlavu a nervy ztrácející lidé. Jejich vztah k vlastním dětem mi mnohdy přišel poněkud zarážející a to hlavně díky převaze fyzických trestů a nervových výlevů v podstatě za prkotiny. Rodina to sváděla na fakt, že jejich nervy jsou vystaveny nějaké entitě, která s nimi manipuluje, ale co kdyby to byly jen poněkud zoufalí a podráždění lidé, kteří si koupili vysněný dům, který ale nemohli spolu s opravami nikdy zaplatit. Nevím no.

Samotná kniha se mi moc dobře nečetla. Byla velmi dokumentární, poněkud krkolomně napsaná a trochu málo čtivá. Hodně věcí se tam opakovalo pořád dokola, farář a jeho chřipka, otravné telefonáty a další věci.

Hned v úvěru nás autor nabádá ke shovívavosti v souzení a odsuzování rodiny. Jistě k tomu má svůj důvod, i on ví, že rodina bude předmětem mnoha plamenných diskuzí a možná i právem bude posuzována drobnohledem mnoha kriticky smýšlejících čtenářů. Na druhou stranu se stoprocentní jistotou si ani my skeptikové nemůžeme být jisti, že na tom co se rodině dělo nemůže být něco pravdy, nechci tu být jejich soudcem a opovrhovat jimi, zároven, ale mi nikdo nemůže mít za zlé, že nepřijmu nekriticky vše co nám média o tomto případu prezentují.

Mne v podstate nevadí, že je to celé amorálne (skutočná je v podstate "len" brutálna nočná vražda DeFeovcov, všetko okolo Lutzovcov je podľa všetkého vymyslené). Jasné, je to odvrhnutiahodné a každý autor, ktorý si s týmito vecami začne zahrávať, nemusí dopadnúť dobre, už sa to s ním vlečie nejeden raz až do konca kariéry, pre mnohých zostane navždy klamárom schopným pre prachy urobiť hocičo. Ale do týchto debát by som sa nerád púšťal a ani v tom nevidím dôvod, každý ideme po svojej ceste a robíme to, čo robiť musíme. Mne vadí, že je to nuda. Páčil sa mi strohý, vecný, realistický, ako keby až žurnalistický štýl. Atmosféra je prekvapivo bez chuti a mátožná (ehm), postavy nezáživné, dialógy zabudnuteľné. V 70. rokoch to mohlo byť patričným spôsobom úderné, ale v r. 2025 fakt nie. Pravdupovediac ani filmová séria ma ktovieako nebavila (momentálne viac ako 10 dielov!).

Takhle, tři hvězdy, protože dnes už víme, že to co tam tvrdí George a Kathy nebyla tak úplně pravda a s paranormálním světem to jaksi nesouvisí… Vzhledem k tomu, že je kniha prezentovaná, že je sepsaná dle skutečnosti. Oukej, kdyby to byl vyloženě smyšlený příběh, dala bych i lepší hodnocení, protože se mi kniha četla rychle a bavila mě. Ale my už dnes pravdu známe.

Chápu, že ten reportážní styl, stejně jako "předmluva od reverenda" jsou "part of the show", nicméně mě nebavil. Jedinou výhodou bylo, že díky polopatičnosti si některé výjevy bylo poměrně snadné představit. Dalším minusem je přeplácanost, v tom domě se toho dělo až příliš. Ale číst se to dalo v pohodě.

Keď som sa rozhodla čítať túto knihu, tak som si neuvedomila, že z akého pochádza roku (1977) a že práve podľa nej bol natočený horor 3:15 zomrieš (som si myslela, že je to opačne, že kniha vznikla neskôr). Práve to bol jeden z hororov, ktoré som videla medzi prvými a strašne som sa ho vtedy bála, hlavne dievčatka s dierou v hlave (potom som začala pozerať horory ako na bežiacom páse, aby som ten strach prekonala (vyšlo to :D)). Takže na knihu som sa celkom tešila, ale ostala som dosť sklamaná. V podstate ma hneď zarazilo, že autor ju prezentuje ako skutočný príbeh a ešte je tam aj predslov reverenda, ktorý vlastne tiež uvádza, že tie veci sa skutočne stali. Lenže teraz už vieme pravdu. A aj keby som ju nevedela, tak aj tak by som neverila, že sa niečo z toho stalo a hlavne by mi prišlo, že je to strašne preplácané, že je tam všetko to klišé, ktoré môže byť - zmena osobnosti, posadnutie, presúvanie nábytku, tečúca plazma, duchovia, zima, búchanie okeníc... A ešte aj to prenasledovanie kňaza, ktorý vysvätil dom, to bolo akože čo... Autor tam ešte občas aj dával také vsuvky, z ktorých malo byť jasné, že sa to všetko naozaj stalo. Neverím, že autor niečomu z toho veril. Čo mi na tej knihe príde najstrašnejšie je to, že rodina a autor sa chceli obohatiť a priživiť sa na skutočnej tragédií, ktorá sa v dome stala a to vyvraždenie rodiny. No nič, sklamaná som, čakala som nejaký príbeh inšpirovaný danými udalosťami, nie ich prezentáciu ako skutočnosť.

Jakmile člověk vyloučí paranormálno a otravu výpary a akceptuje jedinou zbylou možnost, tj. že všichni zúčastnění včetně autora jsou přiznaní podvodníci a původci masivního hoaxu pro prachy (ach ta drahota, George si ji možná přece jen neměl brát, ehm, tu hypotéku, nikoli Kathy, no i když), je to neskutečně zábavná kniha. Anson otevřeně parazituje na popularitě krátce předtím odstartovaného fenoménu Vymítače ďábla a žánru true crime čerstvě založeného (rovněž fikci nakloněným) Trumanem Capotem v Chladnokrevně, ale nemá nadání na hororovou atmosféru prvního, ani na poutavou psychologii druhého, a tak z jeho sterilního, reportážně pojatého textu nepřehlédnutelně trčí jeho zkratkovitá, vykřičníky! Naplněná! Snaha! Se! Co! Nejdřív! Dostat! K! Těm! Démonům! A! Ostatní! Vysvětlení! Ignorovat! Pro čtenáře se tak primárním zdrojem zábavy stává zaskakovat za střízlivý, obezřetný, fakty podložený styl, jímž jsou true crime a reportáže psané normálně, a hledat alternativní odpovědi na to, proč George mlátí vyženěné děti a při mytí neodtahuje kůžičku (třeba je to jen standardní šovinistické prase, co dalo najevo svou pravou tvář, jakmile mělo ženu posichrovanou). Čteno pro lednový Lihoklub, napsáno, páč TheRavena mrzelo, že na to nepřišel sám.

Z Domu v Amityville mám docela rozporuplné pocity. Chápu, že celý příběh má působit maximálně realisticky, čemuž odpovídá věcný, nezaujatý styl textu, který podle všeho záměrně rezignuje na jakékoli literární kvality. Věty jsou jednoduché, formulace často až dětsky prosté a důležité informace zpravidla obalené spoustou nedůležitých detailů, což docela dobře vystihuje, jak by člověk o takových zážitcích zpětně vyprávěl na diktafon. Nicméně navzdory upřímné snaze jsem se na knihu nedokázal naladit. Veškeré děsivé pasáže, jakkoli v principu zajímavé, vyzněly do ztracena, napětí nulové a atmosféra řídká jak na Marsu. Některé scény na mě dokonce působily vyloženě parodicky. Jistě, nemá to být hutný, děsivý, atmosférický horor, nýbrž prostý záznam událostí, jež se na přelomu let 1975 a 1976 odehrály na 112 Ocean Avenue, ale stejně. Samozřejmě je otázka, jestli se něco z ducha originálu neztratilo v překladu, který by určitě zasloužil trochu učesat, ale nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní. Možná je i problém v tom, že kniha po půl století až příliš zestárla a dnes už prostý popis toho, co se dělo ve strašidelném domě, nefunguje. Nevím. Ale už jen kvůli tradičně vynikající obálce Adély Korbelářové si Dům v Amityville v knihovničce nechám a třeba mu šanci ještě někdy dám. Zatím 2*.

Ignorujte zastiňující debatu o tom, zda se to skutečně stalo nebo ne, a zůstane vám jeden z nejjemněji zpracovaných příběhů o strašidelném domě, jaký byl kdy napsán. Vyprávění je tak pevné, tak věcné, že se s ním nedá polemizovat. Tak se to stalo, říká kniha, a to, co se stalo, bylo děsivé. Pocit je dokonalý, kniha v sobě nese zlověstný pocit od první do poslední stránky, podobně jako samotný dům na Ocean Avenue. Zapomeňte na nějaké hotovostní romány nebo filmy, toto je silné, děsivé mistrovské dílo hororu.
Upřímně, vidět levitujícího člověka nad postelí, brala bych schody po pěti a utíkala bych jako Forest Gump. V tom domě bych nezůstala ani o jedinou vteřinu navíc.

Edice Smrtihlav je zkrátka skvělá a potvrzuje to i příběh inspirovaný skutečnou událostí Dům v Amityville. Výborně napsaný příběh rodiny Lutzových, kteří si dlouho nechtějí připustit, že vysněná koupě domu není až tak úžasná a že je jejich dům v moci temných sil, na které je krátká i samotná církev. Představím-li si, že bych byla svědkem takového řádění zlých mocností, asi bych si nadělala do kalhot a pravděpodobně se pomátla na rozumu. Každopádně si nedovedu představit, že bych tam strávila celých 28 dní - nevydržela bych ani týden. V každém případě jsou příšerné události, které se v tomto domě staly, dodnes předmětem diskuzí. Myslím, že existuje spousta věcí mezi nebem a zemí, na které zkrátka lidský rozum ani věda nestačí.

Mě to ve výsledku bavilo. Strohé popisy, žádné zbytečné okecávání, trošku připomínající deníkové zápisky.

Velice, velice suchý popis zajimach události, které si do ruky měl vzít nějaký autor který by knize dal duši a dokázal vyděsit. Tohle bylo fakt suché až nudné. Jako nějaká beta verze scénáře pro film.

Příběh naplnil mé očekávání. Ideální čtení do pochmurného počasí. Doporučuji.

Troufám si tvrdit, že úplně každý milovník hororů tenhle příběh zná. Někdo si možná říká "hmm Amityville, ne to mi nic neříká". Ok a když řeknu "3:15 zemřeš" ? To už jsme doma, že jo?:))

Film super, ale tahle knížka? Mnohem lepší. Nabízí vcelku detailní popis toho, co se celých 28 dní, které rodina Lutzových v domě strávila, dělo (slibuju, že mráz po zádech se dostaví).

Jednoduchý a věcný popis událostí rozhodně přidal na čtivosti a také jakési "důvěryhodnosti", ve finále to nepůsobí jako beletrie, nýbrž reportáž z domu hrůzy:) Bavilo mě to neskutečně, já jsem velký milovník hororů, a strašidelných domů dvojnásob:) za mě jednoznačně doporučuji:))



*je na každém z nás, zda tomu, že se jedná o "příběh podle skutečných událostí" věří, nebo ne. Já tu nejsem od toho, abych zpochybňovala jejich příběh. A něco ve mně mi nedovolí chvástat se tím, že "je to nonsens/nic takového se stát nemohlo/vymýšlejí si apod. Jediné co dodám je - nic podobného jsem nezažila a velmi doufám, že to tak zůstane:)

O rodině Lutzových a domě v Amytyville jsem už pár knih na to téma četla i viděla filmové zpracování... I přesto že sem většinu věděla a něco nového zistila se to četlo prostě samo mělo to atmosféru a kdybych si zítra ký nešetřila dám to max za den a půl za mě je kniha dobré zpracovaná :)

O Amityville už nejspíš slyšel každý kdo má rád horory,tento dům byl už v pár filmech a dokumentech zmíněn a to hned pod aktovkou "podle skutečné události". Pokud se tohle reálně na Ocean avenue 112 v Amityville odehrávalo tak asi jop: děs a hrůza.Ale já tu chci mluvit o této knize která mi prostě strašidelná nepřišla,jen takové přeplácané fantasy kde se furt za každou cenu něco děje a proto mi to moc důvěryhodné nepřišlo, bohužel. Navíc tohle místo je přesně v takovém hajpu jako u nás například hrad Houska,legenda o Hagenovi ve štolách lomu Ameriky a nebo například Branišovský les zvaný Bor kde prostě může psychika zafungovat přesně tak jak od toho místa očekáváte.Je tedy jen na vás jak moc v podobné věci věříte a zdali by v Amityville člověk reálně něco zažil kdyby před tím o tom místě zhola nic nevěděl.