Doufejme v to nejlepší
Carolina Setterwall
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404076/bmid_doufejme-v-to-nejlepsi-HUd-404076.jpg
3
170
49
Když mu naposledy přeje dobrou noc, netuší, že je to naposledy. Nejspíš by do svých slov vložila víc energie. Ani on ji nezastaví, když ji vidí odcházet. Místo toho upřeně sleduje obrazovku počítače. Oba si myslí, že se ráno uvidí. To se ale nestane. Neuvidí se už nikdy. Carolina najednou zůstane úplně sama s malým synkem a musí se vyrovnat nejen s žalem a smrtí partnera, ale také s vlastním životem, novými vztahy a jejich nemilosrdnými očekáváními.... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 2019 , Kniha ZlínOriginální název:
Låt oss hoppas på det bästa , 2018
více info...
Přidat komentář
Těžko se hodnotí kniha, kterou vnímám, jako potřebu autorky vypsat se z nejhoršího životního zážitku. Pokud by příběh v knize nebyl založen na skutečné události, moc čtenářů by zřejmě nezaujal. Myslím si, že spoustu lidí, když čte tuto knihu, začnou přemýšlet, co by dělali oni v takové situaci. Zamyslí se nad sebou nad rodinou, vztahy a časem. Neříkám, že mě knížka bavila, tohle slovní spojení se k ní vůbec nehodí. Část randění a celý pro mě nepochopitelně urychlený vztah, byl zvláštní. Ale tohle napsal sám život.
Právě jsem knihu dočetla. Hrozně jsem se na ni těšila, protože jsem četla recenze, které byly většinou pozitivní a to mě lakalo. No, na můj vkus jsem ji četla trochu déle... V první třetině jsem knihu odložila a přemýšlela, jestli ji chci opravdu dočíst...nakonec jsem se k ní vrátila a dokonce mě začala docela i "bavit".
Největší problém u mě byl asi ten, že mi strašně vadila povaha hlavní hrdinky.
Knihu bych už znovu nečetla.
Nečetla jsem jiné zdejší recenze, jen jsem si teď všimla, že kniha ma 72 % a napadlo mě: Sakra, není to málo?! Poslední řádky jsem totiž dočetla jen před pár minutami a jsem nadšená. Smutně, úzkostlivě, ale přesto nadšená. Líbil se mi styl psaní, hlavně ale oceňuju (dle mého) dost silnou sebereflexi, občas možná až trochu moc sebemrskačskou autorky, přijde mi fér, NE, považuju za ohromně odvážné přiznat sobě i ostatním "nebyla jsem svému muži dobrou partnerkou a asi mám i dost omezení jako matka" - v dnešním světě, kde co není barevné a krásné, kdo není dokonalý a šťastný je asi trochu vadné/vadný, mi tohle "odkopání" přišlo... zdravý. Vlastně i kdyby to byla od autorky vypočítavost, což ale vzhledem ke všem okolnostem a obsahu nebyla. Zkrátka za mě super. Žádná oddechová červená knihovna, ale to holt život není.
Příběh se mi libil. Často mě i rozbrecel. Knížka rozhodně na zamyšlení. Jak by se člověk zachoval v autorcine situaci.
Ťažko objektívne hodnotiť knihu, ktorá je napísaná podľa skutočných udalostí, ktoré boli navyše bolestivé. Obdivujem autorku, že išla s kožou na trh a opísala svoj proces spracovávania straty partnera aj v momentoch, ktoré možno pre ľudí nemusia byť "ľúbivé", v momentoch v ktorých ide do rizika, že prestane byť čitateľovi sympatická. 4 hviezdičky dávam preto, že boli momenty kedy ma kniha prestávala baviť, a krútila som očami koľko strán budem ešte čítať dookola o tom istom. Ako píšem autorka písala o svojom prežívaní a to môže byť niekedy aj zaseknuté v jednom bode, čo uberá dynamike príbehu. No v každom prípade odporúčam prečítať.
Knížka byla dost smutná, bylo mi líto hlavní hrdinky. Přijít takhle ze dne na den o partnera a zůstat na všechno sama, navíc s malým dítětem, musí být hrozné.
Nicméně jsem knížku četla dost dlouho, několikrát jsem i proložila knížkou jinou.
Není to úplně můj šálek kávy.
Ze začátku jsem byla rozpačitá, překvapil mě styl psaní, odstavce a skoro žádné přímé věty s úvozovkama. Tudíž byla četba trošku na dýl a musela jsem od knihy odpočívat, nešla přečíst na jeden ráz. Ale silný příběh a líbily se mi emoce Caroline po ztrátě manžela, jak se vyrovnávala s tím, že musí vychovávat sama roční dítě, vše popsané opravdu dopodrobna. Doporučuji!
Při četbě této knihy jsem si musela sem tam odpočinout četbou jinou, ale vytrvala jsem až do konce, který byl nejzajímavější a vzbudil ve mně zvědavost, jak se vyvíjel život autorky dál a zda našla nového životního partnera. Snad tím neprozradím zápletku, protože vlastně už na začátku se dozvíme, že její partner zemřel a celý děj je o tom, jak se Carolina vyrovnává s touto ztrátou.
Kniha končí rozchodem s novým partnerem, ale na youtobe je video, kde prozrazuje, že se k sobě poté několikrát vrátili a v současnosti žijí již dva roky spolu jako rodina i s jeho dcerou. To byla pro mne velmi povzbudivá informace.
Jinak byl pro mne příběh zajímavý, mezi jiným proto, že je autentický. Možná některé pasáže byly zdlouhavé, ale tak to prostě u ní probíhalo a ona se tím psaním vyrovnávala se svou ztrátou, bolestí i dřívějšími traumaty. Nemůžu vůbec napsat, že by mi byla nesympatická, byla pravdivá, otevřená a jak bych ji vůbec mohla posuzovat, když jsem nebyla na jejím místě?
Co mně překvapilo bylo, kolik lidí jí dlouhodobě pomáhalo nejen psychicky, ale i praktickým způsobem, kolik měla blízkých přátel. Určitě byla i ona obětavou a milující přítelkyní a zajímavým člověkem. Také mnoho let spolupracovala i před smrtí přítele s psychology.
Spousta jiných lidí se svými těžkými ztrátami musí vypořádat bez pomoci druhých způsobem "co tě nezabije, to tě posílí".
Od této knížky jsem čekala víc, bohužel mě nezaujala. Dočetla jsem ji až do konce, ale musela jsem se hodně přemáhat :/ asi mi nesedl ten styl psaní nebo nevím..
Kniha Dúfajme, že ho nikdy nebudeš potrebovať je teda komornou reflexiou o živote obrátenom v priebehu minúty o 180° a o ľudskej sile a schopnosti nepoddať sa, do ktorého autorka implementuje i isté prvky psychologizácie hlavných hrdinov či reflexívne či intraspektívne prvky rozjímania nad skutočným zmyslom života, svojou minulosťou či hľadania nových cieľov a zmyslov života vo výchove vlastného dieťaťa, čím sa z diela stáva veľmi osobná a podrobná sonda do bytia ženy rázne postavenej pred existenciálnu situáciu a snaha sa s ňou vyrovnať, rovnako ako s pohľadom society na ňu.
Ztráta milovaného člověka bolí, je to bolest, která naprosto ochromí a vytrhne z jeho každodennosti. Ta prázdnota je ubíjející, a nic jej nedokáže nahradit. Přesně tyto pocity zažívá Caroline, když ji náhle zemře její milovaný muž. Ze dne na den čelí otázce, jak žít dál a zároveň vychovávat jejich malého syna Ivana. Dny plynou a otupělost je už pro Caroline všedností. V bdělých okamžicích vzpomíná, jak to všechno začalo, jejich seznámení a nejistoty, jejich vyznání lásky i společný život v domácnosti. V hlavě si přehrává každý okamžik svého života s ním, až do toho osudného dne, kdy jej ztratila navždy. Avšak bez ohledu na její ztrátu, život plyne dál. Největší oporou jsou jí rodina a přátelé, jenž se u ní neustále střídají a pečují o ni a malého Ivana, zatímco ona se snaží najít cestu k novému životu. Jedná se o velmi silnou a emocionální knihu, která si na nic nehraje a ukazuje syrovou podobu ztráty milované osoby se všemi jeho podobami a strastmi. Tato kniha je o snaze vyrovnat se s bolestí ze ztráty, ale i o nalezení nové naděje.
První polovinu jsem byla začtená, ale druhá polovina knihy se vlekla. Nic se nedělo. Obdivuji autorku, že dokázala sama sebe popsat i se špatnými vlastnostmi. Dokázala naprosto upřímně popsat své pocity bez toho, aby je jakkoli přikrášlovala. Konec knihy mi přišel takový nijaký. Nebyl to úplně můj šálek kávy.
Je to příběh velmi autentický, plný rozbouřených citů, strachu, obav a bolesti. Plný vnitřní rozervanosti a smutku. Nejvíce se mi líbila poslední třetina knihy, to se probudil můj zájem a zvědavost. Tu část předtím bych nejraději zkrátila, už mi přišel text zdlouhavý a opakovaný. Ale i přesto knihu chválím, nebude se líbit každému, neboť je jiná, zvláštní, smutná, dojemná - plná všedních nevšedností.
p.s. Je to má pětistá kniha na DT, je krásné číst ! Děkuji všem za palečky !!!
Kniha me prilis nezaujala, nekolikrat jsem ji chtela odlozit, ale nakonec docetla. Bylo to misty nudne a porad o tom samem. Tema zajimave, ovsem pro me ne hezky zpracovane.
Tohle mi úplně nesedlo. Nevím, co přesně jsem od knížky čekala ale nedokázala jsem se začíst. Vypravěčka celého příběhu se mi neuvěřitelně protivila. Soucítila jsem s ní, protože úmrtí blízké osoby je hrozná věc ale ty flashbackove kapitoly mě hrozně vytáčela. Manipulace, pubertální chování... Knížka mě jednoduše vůbec nebavila. Ani styl výpravění mi nesedl. Chyběla mi přímá řeč atd. Za mě asi jen 2,5*
Tak se musím přiznat, že to nebyl můj šálek kávy. Do půli knížky to celkem šlo, šlapalo to, ale druhá půlka se hrozně vlekla a ač to nemám ráda, musela jsem stránky občas přeskakovat, protože se tam prakticky nic nedělo, jen abych už byla na konci.
Štítky knihy
švédská literatura autobiografické prvky
Doufejme v to nejlepšíKniha Doufejme v to nejlepší je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 225x |
| Čtenářské výzvě | 41x |
| Doporučených | 12x |
| Knihotéce | 154x |
| Chystám se číst | 244x |
| Chci si koupit | 50x |
| dalších seznamech | 2x |
Asi jsem od knihy čekala trochu něco jiného, ale příběh mě vůbec nezklamal, právě naopak. Je to opravdu reálně a lidsky popsaný příběh. Líbilo se mi, jak zde byly vylíčené myšlenky, se kterými jsem se občas i ztotožňovala. Obdivuji autorku za to, že se se čtenáři dokázala takto podělit o veškeré své pocity, a to ať byly jakékoliv.