Dívka v pruhovaných šatech

Jen tak Meridu věci nezamilovala se ona ale především on a ona v tom viděla záchranu sebe a své sestry když už nemohli zachránit děti.. takže hovadina od začátku dokonce

Přečtěte si radši skutečný příběh Heleny Citronové než ztrácet čas s touto slaboduchou knihou… když se autorce líbil tento nepravděpodobný příběh hlavně ten konec tak bych jí přála aby něco podobného zažila možná už by nenapsala nikdy podobnou knížku… dnešní rozmazlení lidé napíšou spoustu blbostí

Je mi zle z toho, aké vysoké hodnotenia a dobré recenzie môže mať príbeh, ktorý má s realitou spoločné leda ak mená hlavných hrdinov a pár kľúčových udalostí z ich životov. Ako by sa autorke páčilo, ak by si niekto "požičal" pár faktov z jej života a vytvoril by z nich úplne prekrútený, alternatívny príbeh, v ktorom by prepísal všetko podstatné, čo prežila?

Smutné je, že v autorkinom prípade to nie je nevedomosť, ale hrubá manipulácia. Fakty o Heleninom živote sú verejne známe, jej povojnový život tiež... Tu nebolo miesto na špekulovanie, čo k danému SS-ákovi (ne)cítila, Helena dala svoje postoje jasne najavo na súde, v dokumente, aj výberom smerovania svojho ďalšieho života. Autorka však z nejakého dôvodu vytvorila svet, v ktorom sa súd s Franzom odohráva inokedy, inak a s Helenou v role, ktorú ona nikdy nechcela ani nemala. Je to taký hnusný zásah do jej životného príbehu, že už len z úcty k tejto obeti a jej pozostalým mal vydavateľ hodiť rukopis do koša a autorke odporučiť, aby si svoje romantické fantázie z Osvienčimu písala v čisto beletristickej podobe a neznesväcovala pamiatku Heleny prekrúcaním jej príbehu a s drzou nálepkou "podľa skutočných udalostí".

Byť Helenin potomok, normálne autorku zažalujem.

Zamyslela sa autorka nad tým, ako (by) sa mohol cítiť skutočný (!!!) Helenin manžel, keď (by) náhodou čítal tento brak? Ako jej deti? Ako Helena? Bola by sa im schopná pozrieť do očí?

A smutné je, koľko čitateľov sa nechalo uniesť na vlne instantných emócií a zrejme si vôbec nemalo potrebu overiť fakty.

Žiaľ, netýka sa to len samotného príbehu hlavných hrdinov, ale mnohých detailov. Vlastne ani neviem, kde začať a kde skončiť, lebo čo kapitola, tam toľko faktických chýb, že hoci aj v doslove odkazuje na rôzne diela, pôsobí dojmom, že ich zrejme vôbec nečítala. Napríklad Helena prišla v prvom, nie druhom transporte. Dievčatá z neho nemali ísť hneď všetky do plynu. V prvom transporte boli len mladé slobodné ženy, žiadne deti. Oddiel Kanada vznikol inak a inokedy. Helena pôvodne pracovala inde. S Franzom sa spoznali po niekoľkých mesiacoch, nie hneď v druhý deň. A dalo by sa dlho, veľmi dlho pokračovať.

A potom celé to telenovelové vyznenie, dialógy a nepravdepodobné scény... Helena si pri práci tajne ukradne pol tabličky čokolády, Franz ju konfrontuje, len mykne plecami a dovolí to aj ostatným v Kanade, lebo Ríša nadčaté potraviny nepotrebuje. Wtf? Helena (ako osvienčimský väzeň, ako v ponímaní SS totálna nula, nič) je k nemu (ozbrojenému väzniteľovi) opakovane drzá ako opica, otáča sa mu chrbtom, dáva mu kázne o tom, ako Nemci nevedia ľúbiť či nevyžiadané rady, že nemajú toľko plynovať, radšej ľudí z transportov šetriť na prácu, aby oni ostatní väzni mali toho na pleciach menej...

Naivné, hlúpe, neúctivé k skutočnej Helene. Radšej si pozrite dokument Láska to nebola.

Dost špatně se to četlo. Láska v Osvětimi? Za mě to nebyla láska, byla to touha přežít za každou cenu a ta touha přerostla v nezdravou závislost. Smutný příběh, Helena skončila jako oběť, i když válku přežila.

Zajímavé čtení, hlavně psychologicky.

(SPOILER) Protože jsem příběh znala , zaskočilo mě to , že jsou v knížce manželé , což v realitě pravda nebyla . Stejně jako to ,že ona za ním oddaně stála . Vlastně se autorka realitou inspirovala velmi volně . I závěr knihy dopadl úplně odlišně a přiznám se , že si více ztotožňuji s realitou , která je pro mě více uvěřitelná a přirozenější . Autorka je asi hodně romantická duše :-) . Nicméně , pokud se to dá vůbec říct , příběh jsem si užila a určitě by neměl být zapomenut .

Jiný pohled z Osvětimi než jsme zvyklí, zamilovaný příběh Němce SS do Židovky. Po přečtení mnoha knih a popisovaných hrůz bych nevěřil, že toto je skutečný příběh. Velice čtivé, krásně napsané. Líbila se mě ta lidskost v tak hrůzném prostředí.

Opäť nádherný pribeh s pera Ellie Midwood - ona to oroste vie, vtiahnuť vás do deja a hltáte každé jedno slovo a plakať nad každým jedným osudom v koncentračnom tábore.

V tejto knihe tu mame rok 1947 a súd pre bývalých SS - toe hyjeny si to zaslúžili - no nie všetci- a tubsa krásne ukáže, že netreba všetkých hádzať do jedneho vreca, hoci nosili nálepku.

Helena a Dahler - dvojica, ktorá nemohla byť odlisnejsia a predsa toendva roky spolu prežili a pomahaly si postaviť sa na nohy.

Dahler bol obávaným SS, ktorý sa nepriečil použiť bič - až pokiaľ neuvidel ju. Helena mala ísť rovno z vlaku do plynu - mala šťastie, že si ju vybrali aby zaspievala na narodeninovej párty.

Ano jasne klišé - laska ako blesk - no ma to oveľa väčšiu hĺbku.

Čítame výpovede Heleny a jej prežitie tábora a z jej pohladu vidíme ako sa Dahler menil ako sa s hajzla stal človek ale vidíme tu aj ďalšieho muža - "lovca SS", ktorý ho bohužiaľ videl len v tom svetle


Ako rozhodne súd prepusti Dahlera a očistí jeho meno? Alebo sa Helene obráti život na ruby a zažije ďalšie peklo

Byla jsem mile překvapená touto knihou. Příběh „Dívky v pruhovaných šatech“ od Ellie Midwood ve mně vyvolal silné emoce – na jednu stranu krásu a něhu, na druhou stranu mrazivý pocit z toho, že je inspirovaný skutečnými událostmi. Postavy působí velmi živě a jejich osud se mi dostal pod kůži. Konec a samotný soud se sice od reality trochu liší, ale to nic nemění na hloubce a síle příběhu. Je smutné, že jejich láska musela vzniknout právě v tak temném prostředí, a možná i proto působí tak silně. Krásná, ale zároveň velmi bolestná kniha, která ve mně ještě dlouho zůstane.

Skvěle napsaný román o zvěrstvech lidstva a možnosti zrození lasky. Je neuvěřitelné, že láska kvete nejen v každém věku, ale i v té nejméně možné představě na hranici života a smrti.

Knihu jsem dostala jako dárek. Sama bych se jí bála. Na jaře jsem byla v Krakově a v Kazimiru mi tekly slzy. Odvahu do Osvětimi jsem nedostala.

S poselstvím autorky, abychom se k sobě chovali líp i v dnešní době, se ztotožňuji. Ale jak to zajistit?

Zase jiný pohled na toto hrozné období dějin. Velmi čtivé, určitě doporučuji.

Kniha a vůbec celý pžíběh se mi líbil, ale už jsem četla i lepší knihy s válečnou tématikou. Špatný překlad, formulace a překlepy tomu taky příliš nepomáhaly. Houslsitka z Osvětimi mě vzala za srdce víc, toto bylo slabší.

Láska v Osvětimi? Absurdní? Možná. Ale právě tento paradox činí příběh Heleny a Franze tak fascinujícím.
Pro někoho může být jejich láska nepředstavitelná, pro jiného však představuje naději – způsob, jak přežít peklo a najít spřízněnou duši. Je to zázrak, který může zachránit život. Ale jak silná může být láska na takovém místě? Může zde vůbec vzniknout opravdová láska?
Téma jsem znal už z jiných knih a velmi mě přitahují příběhy založené na skutečných událostech. Rád čtu různá zpracování těchto příběhů od různých autorů. Tento příběh se odehrává na pozadí bolestných a tragických událostí z Osvětimi, plných smutku, bolesti a utrpení nevinných lidí. Přesto nám zároveň nabízí zcela jiný pohled – pohled na lásku, naději a odhodlání.
Na knize bych chtěl vyzdvihnout především způsob jejího zpracování. Autorka se drží historických faktů, což pravidelný čtenář tohoto žánru jistě ocení. Velmi mě zaujalo střídání mezi dějovými liniemi z prostředí tábora a soudního procesu. Příběh je silný, čtivý a autorka ho podává jemně, s důrazem na detaily. Zaměřuje se především na lidské vztahy – ti, kdo se obávají drsných líčení hrůz, nemusí mít strach. Autorka popisuje páchaná zvěrstva spíše okrajově.
Oceňuji také vykreslení postavy Heleny, od její práce v "Kanadě" (sběrně osobních věcí deportovaných) až po její vnitřní proměnu a postupně se rozvíjející vztah s Franzem. Vývoj Franze je velmi rozporuplný, a jak se během příběhu mění, vyvolává ve čtenáři smíšené pocity.
Ig: pribehy_stranek

O nacistickom pekle na zemi – koncentračnom tábore Osvienčim – už bolo napísané mnoho. Či už ide o skutočné príbehy, ktoré osobne preferujem, alebo o fikciu. Kniha Moja duša zostala v Osvienčime sa pohybuje na pomedzí týchto dvoch kategórií. Jej námetom je skutočný príbeh slovenskej Židovky Heleny Citrónovej. Nejde však o beletrizované spracovanie. Ide o psychologický román, ktorý vznikol na základe rozhovoru, ktorý pani Helena poskytla BBC na začiatku nového tisícročia. Dej je rozdelený do dvoch línií. Prvá sa odohráva v roku 1947 na súdnom tribunáli, ktorého úlohou bolo potrestať nacistov a – ako sama autorka píše – rozdeliť ich na vinných a menej vinných. Práve v tejto dejovej línii sa rozvíja psychologický aspekt knihy. Bola to skutočná láska, alebo len šikovná manipulácia a divadlo? Druhá dejová línia sa odohráva v koncentračnom tábore Osvienčim, kde sa hlavná postava dostáva do časti prezývanej Kanada. Toto je prvá kniha, s ktorou som sa stretol, ktorá tejto časti venuje väčšiu pozornosť. V tejto línii trávime viac času v hlave hlavnej hrdinky, čitateľ má možnosť pochopiť jej myslenie a prežívanie strašných udalostí. Dozvedá sa aj o osude jej sestry, ktorá prišla o celú svoju rodinu. Kniha má však aj niekoľko nedostatkov. Príbeh je miestami zidealizovaný, občas až trochu „sladký“. Vďaka tomu je síce prístupnejší aj mladším čitateľom, no u niekoho menej znalého problematiky holokaustu môže vyvolať mylný dojem, že ak väzeň prežil prvotnú selekciu, jeho život bol v podstate zachránený. Táto predstava je však veľmi vzdialená realite. Niektoré dialógy sú mdlé a miestami ma vytrhávali z príbehu. Občas som sa neubránil prevracaniu očí nad naivne pôsobiacim štýlom písania. Na druhej strane, kniha sa číta ľahko a rýchlo – nejde o nijako zložitý sloh. Je škoda, že autorka sa životom Heleny Citrónovej iba voľne inšpirovala a nespracovala ho vernejšie podľa skutočných udalostí.

Nadherny roman, neskutecny pribeh (i kdyz spolu po valce nebyli). Inspirovalo me to k tomu podivat se na film o nich Laska to nebyla.

Opravdu těžko hodnotit. I když se knihám s touto tématikou vyhýbám, zde jsem byla opravdu zvědavá, jak může v prostředí koncentračního tábora vzniknout láska mezi nacistickým důstojníkem a židovkou. Příběh má být dle skutečné události, stejně se ale nemohu ubránit pocitu, že je z větší části autorkou hodně přibarven a poupraven. Ještě tak z pohledu Franze, ale z pohledu Heleny - zamilovat se do člověka, o kterém ví, že krutě bije nevinné lidi a že i jí samotnou dokáže takto bít? Ještě lze pochopit, že to dělala, aby si zachránila život v tom šíleném pekle, jakému byla vystavena, ale proč pokračovala v tomto vztahu a ještě se za něj vdala, když už bylo po všem? To mi moc reálné nepřijde a trochu mi vadí, že z takovéto zdrcující doby by mělo vzniknout něco jako oddechová a milostná romance.

Nebylo to snadné čtení i když se autorka asi snažila o čtivou formu. Příběh dvou, kteří se zamilovali za nejnepravděpodobnější situace, děsivé je, že jde o příběh na základě skutečné události. Nejvíc by mne ale zajímalo, jak se jejich příběh vyvýjel dál, měli děti? Pokud Franz zemřel dříve než Helena, co s ní bylo dál...

Opět další ze silných příběhů. Kniha podobná této, Láska za ostnatým drátem, která je zde
mnou také zrecenzovaná, je doplnění k pravdivým událostem.

Čtenáři se tentokrát nabízí náhled do justičního prostředí, vzápětí se o pár stránek dále stávají svědky toho, jak to chodí v pekle. Vězni byli nejen týráni hladem a tou dřinou, která znamenala pro nacisty práce, ale stali se nucenou součástí propagandy, velké kamufláže. Pod vedením psali to, co jim diktovali za zády, ale později se spousta z nich vzepřelo a cenzuru přelstilo. Způsobem, jaký byl možný - zmínit ty, co již nebyli mezi živými...
Tohle je příběh dvou lidí. Židovky Heleny a nacistického důstojníka Franze. Jak holka, tak muž zaujímají odlišné postavení. On má v rukou její život. Ona se musí podřídit. On neměl cit, ona byla moc upřímná. Stále nevím, jak se mohli dát dohromady.
Ale o tom všem příběh není. Je o touze žít opět normální život, odejít z pekla a najít své příbuzné. Ale právě ani ostnaté dráty nepřekazí silný a vřelý cit. To jediné, které dokazuje, že svět byl aspoň v citech a emocích "normální."

Je těžké vcítit se do Heleny. Vidět muže jak má ruce od krve, když zmlátil někoho kdo mi dal lék a zamilovat se do něj? A co to bylo za lásku z jeho strany, když zmlátil člověka, který jí pomáhal ? Doufám, že se nikdy nedostanu do situace, abych tohle pochopila. Přiznávám, že jsem některé pasáže přeskočila. A Róžínka jak ho musela nenávidět, když ji odtáhl od syna, té mi tedy bylo líto nejvíc. Br.