Děvče v každém přístavu

Když roku 1942 vstoupila Brazílie do války, bylo Moaciru C. Lopesovi patnáct let. Netrvalo dlouho a Lopes jako mladičký námořník se sám účastnil světového konfliktu na různých válečných lodích a ponorkách v bitvě o Atlantik. A v této kruté době — vlastně teprve v létě 1945 — se také odehrává rámcový děj románu: posádka potopeného brazilského torpédoborce zápasí o život na záchranných člunech. Podobně jako Mailer v „Nahých a mrtvých" promítá Moacir C. Lopes do těchto tragických dní retrospektivy toho, co námořní hrdinové prožili předtím — v mládí, v přístavech, na dalekých plavbách, v posádkách, krčmách a v náručích svých milenek. Trosečníci trpí hladem, žízní, slunečním žárem, zraněními, a hlavně stále zklamávanou nadějí na záchranu, někteří zešílí, většina jich zemře. V ta¬kových okamžicích nabývá zcela nového významu celý jejich dosavadní život, mění se jejich nazírání na svět a na lidi. Jejich dobrodružství s prostitutkami, milenkami a v opilých šarvátkách se přestávají jevit jako výstřednosti, spíš jako by si v nich hledal průchod stesk lidí, jimž pevná země pod nohama patří jen částečně, jen na několik dní v roce. A tak ,,Děvče v každém přístavu" není název ironický; vyjadřuje stesk, který doprovází život námořníka a který je trvalým spodním tónem i v jeho nejveselejších zážitcích. A jestliže je tato tesklivost přimíšena i do Lope-sova dějem překypujícího románu, je to také jedno ze znamení, že literatura psaná portugalským jazykem si zachovává v jisté míře svůj svéráz i na jihoamerických březích a že ona melancholie — „saudade" Portugalců nachází dědice i u značné části spisovatelů v Brazílii.... celý text