Deset životů
Helena Malířová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445171/bmid_deset-zivotu-Jjd-445171.jpg
3
9
9
Helena Malířová patři životem i dílem k výrazným postavám českého literárního i politického světa prvních čtyř desetiletí tohoto století jako člověk jeho kvasu, bojů a zrání. Svůj vývoj v socialistku, v obětavou komunistickou pracovnici, svůj hluboký citový život, nenávist ke křivdě a lásku k lidem promítá do ženských typů, které kreslí, a na každém z nich ulpívá něco její vlastní horoucí krve. Nikde ostřeji necítíme tep této krve než v bolestně upřímné, až mučivé zpovědi, v básnické rekapitulaci životních zápasů a zmatků, viděných z odstupu samoty stárnoucí ženy, v Deseti životech. Marie Pujmanová napsala o tomto vrcholném díle Heleny Malířové: „Budu vypravovat o malém zázraku a metamorfose, mohl by se jmenovat, třetí existence Heleny Malířové. Byla krásná, dlouho mladá žena, byla těkající talent; teprve v Deseti životech se našla a zbásnila v té překrásné knize svoji báseň životní, dílo vpravdě umělecké, hlubokého ponoru, dalekého obzoru a hlavně docela nového básnického ticha. Prestal šumět jarmark života, přestala sluneční zrcátka na kmitání žánrových postav. Znáte to veliké, pokojné světlo, když se vyjasní po deštivém odpoledni před západem, a země je jako po koupeli a chalupám vesnic, smrkům na kopcích, kříži na rozcestí, všemu, co dohlédnete, se dostává optické spravedlnosti, náležitých rozměrů i vzájemného odstupu, všechno je na svém místě a svět má nový pořádek po potopě. Takové je to světlo, taková je to kniha. Tady stojí jeden ženský osud, osud, ne již kronika, a básnířka vidí do jeho stavby, do jeho vrstvení, do jeho spirály, od dětských her do vdoví samoty. Snad jsou to vzpomínky, snad zpovědi, to nerozhoduje. Rozhoduje to, jak je dovedla básnířka proměnit, pozdvihnout, přetvořit výrazem a přednesem z osobně prožívaného do obecně platného, což je konec konců celé tajemství vypravovatelského umění. Jsou v její knize věci, viděné očima tak čirýma, tak po prvé a řečené tak příkladně a prostě, že nemohly být řečeny jinak. V Deseti životech nejen nadáním osobním, družnou harmoničností srdce, ale i perem je Helena Malířová příbuzná Boženy Němcové. “... celý text
Přidat komentář
Deset životů - deset vzpomínek - deset kapitol. Román jedné ze zakládajících členek KSČ, jenž vyšel pouhé tři roky před autorčinou smrtí. Díky autobiografickým prvkům i intimnímu stylu líčení vnitřního života Heleny Malířové je čtenář brzo vtažen do děje. Jen těžko se pak ubrání ztotožnění sebe sama s hlavní hrdinkou a jejím opojením z prvních lásek, nadšením pro dělnickou otázku, prázdnotou po odchodu manžela a znovunalezenou nadějí v počátku "desátého" života.
Životní příběh Evy Nygrynové (Heleny Malířivé) od jejích 10-ti let, kdy dostala svůj první deník až do doby, kdy jí opustil její druhý manžel.
Štítky knihy
životopisné, biografické romány
Autorovy další knížky
| 1962 |  Deset životů |
| 2014 |  Sociální vědy v otázkách a odpovědích |
| 1970 | Právo na štěstí |
| 1953 | Pohádky Heleny Malířové |
| 1961 | Lidské srdce |
Osobní, téměř deníkový román. Eva Nygrynová, hlavní postava, je zcela jistě téměř ze 100% autorka – vyplývá to nejen z porovnání s životem Heleny Malířové, ale také z intimity, ve které je román „naložen“. Je to ženské vidění vztahů, manželství, politiky a práce, které tu je líčeno velmi detailně, se všemu nuancemi a valéry, které jsou právě velmi intimní. Sledujeme myšlenkové pochody hlavní postavy, je to svým způsobem zjevený vnitřní dialog.
Eva je horlivě cítící sociální demokratka a kromě manželství/partnerství s Pavlem Dobešem (což je Ivan Olbracht) se tato linie sociálního aspektu, nespravedlností a možné přestavby světa je velmi dominantní. Když je pak založena KSČ, Eva s Pavlem jsou velmi aktivní, schůzují, řeční, agitují, dávají tomu všechno…všechno, včetně svého vztahu.
Kniha je koncipována jako deset kapitol, jakýchsi deset životů, které žena za svůj život prožije. Protože Eva (resp. Malířová) neměla děti, jakoby jedna z velkých kapitol života tam prostě chybí, nicméně nahrazují ji jiné – například celá Evina anabáze jako ošetřovatelky v první válce na Balkáně. Za nejzajímavější považuji kapitolu o nadšené návštěvě Sovětského Ruska v roce 1920, kam Eva odjíždí za svým mužem. Dnes, se znalostí historie, by se její nekritické postřehy prodchnuté opojením mohly zdát směšné, přesto z nich cítím silnou autenticitu (navíc román je teprve ze 30. let), a dokonce bych řekl, že jsem skrze tuto část věcí pochopil. Snažil jsem se vcítit do člověka, pro nějž je revoluční myšlenka, strana a uskutečnění společenského ideálu (nade)vše, kdy pozitivně cítí celým srdcem a tělem – jak to asi měli skutečně ti první prvorepublikoví komunisté. Snažím se to pochopit, sociální realita „kapitalismu“, „první republiky“, „hospodářské krize“, „estetika práce“ apod. se přeci odráží napříč všemi tehdejšími umění. A když už se na to napojím, uvědomuju si zřetelně, jak je jednoduché podlehnout dogmatismu, ideologii, nevidět, co vidět nechci a co se mi do obrazu šťastné budoucnosti nehodí. V tom to bylo pro mne poučné. Za všechny uvedu dialog dvou mladých lidí (Evy a Pavla), kteří si plánují svoje manželství a kladou si různé podmínky společného soužití:
„Strana, Evo, je a vždycky zůstane v mém životě na prvním místě. Strana – a teprve pak žena. To mi nebudeš smět nikdy vyčítat.“ A ona odpovídá: „Ovšemže ne, můj nejdražší. Cožpak bych si tě mohla vážit?“ Obávám se, že toto byla realita a výchozí bod všech stranických nadšenců a aparátčíků.
Jinak bych rád řekl, že román je napsán značně inovativním postupem, dobře se čte. Na druhou stranu nemá tah, jako mělo Víno. Takže proto ne všechny hvězdičky.