Deník tvrdohlavého režiséra

„Kino Atlas 8. září 2008. Projekce pro české novináře [...] Pamatuji se, že jsem tam šel nervózní jako prase před porážkou a jakoby tak nějak uzavřený do sebe. Sál byl plný, projekce začala, byli tam všichni, kdo si říkají kritici, jen asi po dvaceti minutách přišla z Práva paní Míšková s nějakým batohem na zádech, přišla nalitá a v polovině filmu usnula.“

Václav Marhoul v Deníku tvrdohlavého režiséra, který podrobně zaznamenává vznik Tobruku, nešetří kritiky, kolegy a hlavně sám sebe. Spolu s Cieslarovými deníky je to možná jeden z nejotevřenějších pohledů do zákulisí českého porevolučního filmového prostředí (v tom předrevolučním už asi nikdo nepřekoná Juráčka). Zároveň jde o výborný materiál ke studiu toho, jak se u nás financují a vyrábějí ambicióznější filmy, jak nevděčná, náročná, ale často taky naplňující práce to je. Povinná četba pro začínající filmaře i kritiky, které Marhoul nesnáší (mj. proto, že je stejně jako jiní tuzemští tvůrci naivně přesvědčen, že napsat recenzi je záležitost na 40 minut). I tak obdivuju jeho houževnatost a upřímnost a tu knihu doporučuju.

Už dlouho jsem nečetla nic tak poctivého, upřímného a inspirativního. Václav Marhoul je skvělý filmař – profík každým coulem. Při četbě mne napadala slova: perfekcionismus, profesionalita, citlivost, vlastenectví, úcta k lidem, pracovitost, tvrdohlavost, píle, houževnatost…. V průběhu četby (kterou jsem jen nerada přerušovala) jsem znovu shlédla film Tobruk, film o filmu a našla si kdejaký článek k tomuto tématu a musím říct, že Václav Marhoul vytvořil nadčasový film, který vzdává hold zapomenutým vojákům zapomenuté epizody války. A za to mu patří velké poděkování. Kdybych byla herec, klapka…, prostě kdokoli od filmu, nepřála bych si nic jiného než pracovat po boku takového člověka. Velmi ráda bych si přečetla „deníček“ o tvorbě dalšího nadčasového filmu Nabarveného ptáčete a ještě raději o tom, jak VM šéfoval Barandovu. Teď točí nový film a já mu držím palce . Děkuji za knihu i za filmy!

Tohle bylo mega. Tak sakra moc upřímné, až jsem se ošívala. :) Smekám před panem Marhoulem, před jeho perfekcionismem, který je pro druhé někdy až nepříjemný, před jeho houževnatostí, pílí i pokorou. Tohle by si měli přečíst všichni, kteří jdou za vysněným cílem.