Co vyprávěla řeka Otava

30.08.2019

Po další knize od autora, po Pstružné řece, mi připadá, že se v téhle další sbírce několik věcí změnilo: zaprvé, znala jsem lépe místa, takže se pro mě staly osobnějšími, ale o to ani tak nejde; zadruhé tu hned několik kapitol končí smrtí nebo nějakým mordem, přestože to někdy přehrává na stranu naděje, ale i tak, ohledně Pstružné řeky je to změna; a zatřetí je to členěné na plácky, tedy okruhy, přes které to nejde.
Jako první si vezmu na rozebrání opět zakroužkovanou část pojmenovanou O Petrově studně na Rabí, co začíná jako typická pohádka třemi úkoly. Ze zdánlivě jasného konce se však ženich hned zvrtne v tragédii, když mu nepřejí odmítnutí, a je pak tedy potřeba vyčkat rok a kopat a kopat, než se vše zase v dobré obrátí. Přiznám se, že tohle je jen jeden příklad z mnoha, kdy mě překvapilo, jak se mohou dvě sbírky lišit. A nebo máme prostě jen nebezpečnější kraj kolem řeky, to nevím.
O dalším, co si rozhodně zaslouží zmínku, pojednává Krušecký medvěd. Opět mi zde bylo té ztrápené věrnosti líto, i když vím, že se takové nehezké a štvoucí věci stávají. Své by o tom také mohl vyprávět poslední celek, v němž obec Hejná lovila opici. Ano, lidé skolili údajného běsa, nevědomost by je měla omlouvat, ale ať se na mě autor se svým záměrem nezlobí, že v tom příliš hrdinského neshledávám.
Co se týče sušické části, jakou budu teď nějaký čas okupovat - a už vlastně okupuji - , byla jsem moc ráda, že jsem se konečně dozvěděla něco o historii a vzniku Andělíčka, i když to byly 'jen' pověsti, ale i na nich je zrnek pravdy. Zvlášť, když jim věříte.
Dále jsem uvítala povídání o smolném kameni na náměstí, alespoň už vím, co tam kromě stromového posezení, kašny, kostelu a těch podivných závěsných květin ohledávat.
Největší, jak beletristické, tak poznatkové, vědomosti mi přinesla část s Rabím. Kromě Petrovy tam vznikala i Danaan, co už jen samo o sobě zní tajemně, ale když k tomu přidáte ještě celkový koncept, vznikne něco, co popouzí k dalšímu zkoumání. Abych nejdříve vzala to nevinnější, hodím ještě řeč na vyprávění známého vodníka od Pstružné, jaký mi vysvětlil ono vodnické správání, kdy se netopí a nestřádají dušičky. Alespoň tomu o něco víc rozumím, děkuji.
Největší radost čtenáři napínavých příběhů přinesly rozhodně Líšeňská svatba a Z Havraního mlýna. Místo toho prvního jsem navštívila nedávno, ale kniha nabídla víc detailů než turistická cedule, které jsem uvítala a ještě víc mě z nich mrazilo. Avšam z důvodu, že tady nikde nebylo uvedeno, proč by někde na zdech pozůstatků měl někdo kreslit nějaká těžko poznatelná stínová znamení, soudím, že vznikla až s příchodem někoho, kdo se mínil nechat černým průvodem inspirovat.
Havraní mlýn nabízí náhled na něco formy Fausta, se stejně dramatickými scénami domýšlení a zmizení, ale o hodně kladnějším koncem.
Nejblíže je mi však ze všech čtyř oddílů stále Prácheň. Prý tam v dávných časech existovala svatyně podložená čtyřmi bohyněmi, Ladou, Živou, Vesnou a Runou, než ji zbořili pro účely znamení kříže. Centrum se přesunulo ke svaté Anně. Ale i tu důvěrně znám. Stejně jako její pramen, hostící svou vodou poutníka z připravených hrnečků. Tentokrát ale bez vodníka, samozřejmě.