Pořád jsme to my

17.02.2024

Kniha Pořád jsme to my, zanechala pořád stejný dojem jako její předchůdkyně. Jak to říci? V prvním příběhu se zdálo, že mezi hlavními hrdiny nefunguje žádná chemie. Byla to vlastně kombinace podivných náhod, nevydařených schůzek, Arthurova nadšení a Benova vyrovnávání se z nedávného rozchodu... Ve výsledku téměř žádná romantika. Když vyšlo volné pokračování, existovala naděje, že se konečně dostane na vzájemné sbližování a opětovné krůčky k budování vztahu. Ale ouha! Nebyla to kniha o Benovi a Arthurovi, nýbrž o jejich životě po... Tudíž ani tady ústřední duo nedostalo příliš prostoru. Oba dva měli již nový vztah, a třičtvrtě knihy tak bylo jenom o docela trapných setkání ve čtyřech i popírání skutečných citů. A to prostě nebylo ono. Vůbec nechápu, kde se vzala ta láska jako z románu... Autoři se to tedy na samém konci snažili kompenzovat velkolepými scénami, kde oko nezůstalo dojetím z té nostalgie suché. Co naopak knihu obohatilo, bylo prostředí New Yorku a různé narážky na popkulturu. Nebyl to proto celkově špatný příběh, ale chtělo to více soustředění na postavy samotné.

08.01.2024

Kniha se nese v podobném duchu jako první díl. Za mě knize chybí nějaký větší děj, prvních sto stránek je doslova ukecaných a nic se tam prakticky nestane. Každému je jasné, jak kniha asi dopadne, ale závěr je napsaný roztomile.

25.12.2023

Byl to hrozně roztomilý příběh. A hrozně dobře se kniha četla.

09.12.2023

Tak jsem zkusila i druhý díl a jsem za to ráda! Líbil se mi víc než první, velmi čtivé, roztomilé a celý příběh měl spád.

04.12.2023

Tohle je pokračování, které bylo potřeba. První díl mě moc nenadchl a postavy mě spíše štvaly, ale chtěl jsem pořádný závěr knihy, proto když jsem zjistil, že bude pokračování, těšil jsem se. Autoři si oproti prvnímu dílu napravili reputaci. Konečné stránky jsem hltal jednu za druhou, jak jsem byl napnutej. Bylo to takový ňuňu, co jsem přesně potřeboval. Napsáno neuvěřitelně čtivě a autorům za to děkuju.

30.11.2023

Začátek mě hodně bavil, ale čím dál jsem se v příběhu posouval, tím méně mě to bavilo. Asi bych to trochu zkrátil a trochu mi vadilo i to, jak všichni museli být LGBT+. Možná se na téhle knize více podepsala sluníčkovost Becky Albertalli, ale já bych v knize snesl mnohem víc reálnosti a syrového příběhu, jaký předkládá třeba Adam Silvera v První, kdo na konci zemře. Tohle bylo už moc přeslazené a já už jsem asi přeci jen moc starý, aby na mě tyhle knihy působily tak, jak by správně měli.
Čtení to ale určitě není špatné. Jsem rád, že vím, jak to s chlapci bylo dál :).

30.10.2023

Četlo se to samo.

16.10.2023

Po 4 letech jsme se dočkali pokračování skvělé oddechovky Co když jsme to my!
Pořád jsme to my navazuje přesně tam, kde předchozí kniha skončila. Nejedná se sice o žádnou nezapomenutelnou záležitost, ale ta čtivost a hlavně skvělé charaktery postav mě ke knize vždy připoutají. Musela jsem vědět, jak to s Arthurem a Benem dopadne!
Myslím si, že jsem ve výsledku dostala to, co jsem očekávala, ale zároveň mohla být kniha prostě kratší, místy jsem měla pocit, že je děj zbytečně natahovaný...
Pokud ale hledáte neskutečně milou, čtivou youngadultovku se super postavami, pak bude tahle série to pravé pro vás!

27.09.2023

Kdybych nedostala Pořád jsme to my, asi by mi to vůbec nevadilo. Co když jsme to my byla boží a já byla prostě smířená s tím, jak kniha skončila, jelikož to tak přirozeně vyplynulo a navíc to působilo i hrozně lidsky. Prostě reálná situace ze života. Tohle pokračování mi přišlo skoro až na sílu a už pro mě nemělo ten příjemný feel good pocit, jako kniha první.
Ben a Arthur jsou nicméně pořád zlatíčka, svým způsobem. Máme zde i staré známe tváře, kdy knihu za mě hodně táhnula Dylanova dynamika a když už, klidně bych pokračování napsala ještě víc zaměřené právě na vedlejší postavy. Krom toho je ale kniha jedno obrovské a hlavně zbytečné drama, pořád se dokola omývá ta stejná věc a to se mi hrozně nelíbilo. Vázne tady komunikace, kluci byli místy až toxičtí, což mi k jejich postavám prostě absolutně nesedlo. Možná tady byl i trošku jejich vývoj, ale úplně minimální a týkal se spíš toho, že si konečně uvědomili, co od života chtějí.
Ovšem právě Dylan, Samantha, Mario, Mikey, ti všichni knize přinesli něco nového a to se mi moc líbilo. Bavily mě scény s nimi, užívala jsem si je a fandila. Pokračování pro mě nemělo ten správný náboj, který jsem dostala v první knize, ale za tyhle vedlejší postavy jsem moc ráda a potěšilo mě, jaký konec jim autoři nachystali. No, sice ne všem, ale některým určitě. Asi jsem si, když už, tak další knihu představovala jinak, protože takhle je od začátku jasné, s jakým záměrem příběh vznikl, což je prostě hrozná škoda.
-
za knihu děkuji Knižní Klub a Knihkupectví Luxor

23.09.2023

Tak byla to jízda, byl to zážitek. Umocnil jsem si ho tím, že jsem se nejdříve vrátil k prvnímu dílu Co když jsme to my, což byl dobrý nápad, protože druhý díl je prošpikován odkazy na děj prvního dílu. Bena a Arthura nelze nemilovat, stejně jako všechny ostatní protagonisty, včetně jejich milujících rodičů. Celý příběh obou knih byl nakonec - přes všechny peripetie - završen opravdu velkou romantikou, která smazala rozpaky nad koncem prvního dílu. Návrat obou kluků k sobě a jejich vyznání lásky bylo fakt dojemné, až mi vhrkly slzy do očí. Druhý díl tak zcela změní optiku hodnocení i dílu prvního. Velmi oceňuji autory, jak dokázali odlišit prožívání šestnáctiletých hrdinů v prvním díle, a uvažování přece jen trochu dospělejších (ale ne úplně) hrdinů ve druhém díle o 2 roky později. Také během celého příběhu druhé knihy se postupně stupňovalo napětí mezi oběma kluky, až na hranici únosnosti, kdy už jsem se nemohl dočkat, až to rozseknou. A musel jsem čekat až téměř k samému závěru - klobouk dolů před spisovatelským uměním autorů. Osobně mi bylo asi nejvíce líto citlivého Mikeyho, a škoda, že aspoň v závěru nebyl zmíněn, jak vše překonal. Báječný oddechový a optimistický příběh, nádherná gay romance, určitě doporučuji, a nejlépe číst oba díly hned po sobě.