Cestou osudu a náhody
Roman Vehovský
https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73629/cestou-osudu-a-nahody-73629.jpg
5
23
5
Kniha Romana Vehovského Cestou osudu a náhody se liší od ostatních cestopisů jak destinací, tak časovým obdobím. V roce 2002 vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie. Jak sám říká, neměl ponětí, že se cesta protáhne na sedm let. Vyrazil stopem, se spacákem a "okopírovanými listy školního atlasu". Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. Na začátku byla inspirace lidmi, kteří svými příběhy ukázali, že cestování není výsadou bohatých. Nejen mezi řádky se dá vyčíst, že více než peníze je třeba mít k cestování dostatek času. V dnešní době, kdy se čas přepočítává na peníze, je tato kniha klíčkem k poznání ceny přítomného okamžiku. Autor byl na své cestě mnohdy odkázán na přízeň osudu a dobrých lidí. Právě setkání s lidmi je podle Romana Vehovského cennější než štvanice po turistických atrakcích mnohdy postrádající jakékoliv poznání. Kniha je bohatě doplněna ojedinělými fotografiemi autora.... celý text
Přidat komentář
Oba dva díly této knihy, ač vydané nedávno, popisují cestování na divoko, ještě ve starém stylu, tedy bez sociálních sítí a podobných nesmyslů. Cestování ve kterém šlo o cestu samu.
Roman Vehovský zvolil při popisování svých zážitků z toulání se Asií a Austrálií ten nejrozumější a nejlépe vystižnější styl. Kratičké příběhy, které ne vždy na sebe navazují umocňují dojem ze čtení. Nepřeberné vzpomínky a příhody jednoho českého turisty, který využívá autostop a kempování působí neotřelým způsobem. Autor sám razí motto, které převzal od jednoho svého hostitele, že jich zrovna nebylo málo, hodnotné věci jsou zdarma a za pomíjivé předměty nemá cenu utrácet. Dobrodružství Romana Vehovského je pouť, nalezení sebe sama, poznání lidí a kultur, které často neznáme a zdají se nám jejich tradice a zvyklosti nepochopitelné, stačí uvést, když v Kambodži, Phon Penhum, přespal u rodiny své kamarádky Sorphoin. Její otec pracoval tehdy na dokončení jejich domu v Bavatu. Přestože rodina Sorphoiny mezitím žila v Phon Penhu, v jednopokojovém bytu se zastřešeným balkonem, nabídli mu tento venkovní prostor s dřevenou palandou, ostatní spali v místnosti, kde jejich prostor vymezovala moskytiéra. Ráno místnost uklidili a začali jíst, jak je u nich tradicí, na zemi. Nevšedních zážitků je celá řada a Roman Vehovský se osvědčil jako zkušený cestovatel i fotograf. Libí se mi, že umí přemýšlet o svých zážitcích a vzpytovat své svědomí, když se mu pokazil fotoaparát a pracovnice z foto-krámku v Pekingu mu oznámila, že kvůli neotevírání závěrky u fotoaparátu nemůže vyvolat fotografie, vzpomněl na ubohého člověka v městě Šimonoseki v Japonsku, který mu nabízel ne dost peněz za jeho fotografii a on toho člověka odmítl. Kniha potěší i tím, že Roman Vehovský nejen cestoval ale i v cizině pracoval a vydělával si tak na svou cestu.
Knižka je vcelku netradične pojatým cestopisom. Popísať sedem rokov na ceste klasickým spôsobom (čo všetko som zažil, čo je kde vidieť) by sa vlastne ani nedalo. Autor teda vyberá chronologicky zoradené tie najzaujímavejšie príhody, stretnutia a momenty, ktoré prežil. Príjemne pôsobia zľahka filozofické pasáže o cestovaní. Je to písané vcelku príťažlivou formou, niektoré smutné momenty (po udalosti v Japonsku), alebo autorove lásky sa dajú pekne prežiť spolu s ním. Trochu mi vadila absencia aspoň približných máp či nákresov putovania, keď som chcel byť úplne v obraze, musel som občas siahnuť po atlase. Veľkým plusom je množstvo pekných fotografií, ktorými je kniha doplnená - sú zasadené priamo do textu, nie v nejakých zvláštnych prílohách, čo tiež pridáva na atmosfére.
Titul: Cestou osudu a náhody
Autor: Roman Vehovský
Počet stran: 218
Formát: A4
Vydáno: vlastním nákladem autora, Štěpánkovice 2010
Dočetl jsem knihu o podivuhodné cestovatelské vytrvalosti a je mi jasné, že napsat recenzi nebude tentokrát vůbec jednoduché. Kniha Romana Vehovského popisuje putování převážně asijským ale také australským světem, které celkem trvalo 7 let. Přitom se forma knihy vymyká obvyklým cestopisům a ani zdálky nepřipomíná nic, s čím bych ji mohl srovnat.
Vím poměrně jasně, čím velkoformátová reprezentativní knížka plná barevných fotografií není. Nejde o klasický cestopis, nenajdete tu mapy ani popis navštívených památek, nejsou tu charakteristiky měst a zemí, není tu ani mnoho lyrických pasáží o přírodě. Jak tedy vlastně knihu popsat?
Napadá mě impresionismus. Vzpomínejte, Monet, Manet, Gaugin, van Gogh,… Impresionisté nerespektovali tehdejší pravidla výtvarného umění a tvořili krátkými tahy štětce pomocí nemíchaných jasných barev. Kladli důraz na celkový efekt strukturovaného díla, které je možno vnímat až s určitým odstupem. Řekl bych, že Roman je zakladatelem impresionismu v cestopisné literatuře. Ač to je samozřejmě nadsázka, docela názorně vyjadřuje to, co bezprostředně po dočtení knihy cítím.
Předem je třeba říci, že vydaná kniha je první díl popisující zhruba polovinu sedmiletého putování světem a zahrnuje např. Indii, Thajsko, Laos, Indonésii, Austrálii, Japonsko, Čínu, Mongolsko a mnoho dalších zemí. Hlavní devizou a hodnotou jsou setkání s lidmi. Úžasná je autorova možnost ale i schopnost nespěchat, počkat na vhodný okamžik, chodit mimo tlupy turistů a seznamovat se s obyčejnými lidmi. Je to nepochybně i umění. Stejným dojmem o nespěchání a o setkávání s obyčejnými lidmi působí i bohatý fotografický doprovod, který troufám si říci vyčnívá mezi běžnými cestopisy současné produkce (vyjma snad cestopisů profesionálních fotografů).
Je neuvěřitelné, kolik domácností může takový cestovatel, možná lépe by se hodilo říci putovatel, navštívit, poznat a nasát atmosféru té které země. Tomu vydatně napomáhají i zásady, které si Roman Vehovský pro svou cestu stanovil. Autostop, jako jediná přijatelná forma cestování, a spaní mimo placené hotely, hostely i kempy a dokonce i bez stanu. Obojí napomáhá setkávání a poznávání. A obě tyto podmínky jsou pro většinu obyvatel navštívených míst tak nepochopitelné, že zákonitě vzniká kontakt, často samozřejmě i konflikt, který ale nakonec zase vyústí v kontakt.
Před čtenářem defiluje jedna země za druhou, přičemž základní komunikační devizou je spaní pod širákem. Je až překvapující, jak často dostává takový tulák pozvání k přespání. K tomu musí být ještě i jiný důvod, než jen vnější podmínky. Roman je zkrátka komunikativní člověk, ač v osobním setkání působí spíše váhavě. Na druhou stranu se sympaticky brání využívat a zneužívat důvěru lidí. Podezření z možného příživničení se sice nabízí, ale podle mého přesvědčení je neopodstatněně. Svědčí o tom i skutečnost, že, mnoho jednorázových kontaktů se mění v dlouhodobější přátelství.
Autor se ale ke škodě věci nevyhnul jedné nectnosti. Svoje zážitky v knize až příliš často popisuje jen jako kratičký příběh bez pointy důležité k zapamatování. Je jasné, že vtěsnat tolik zážitků do jedné knihy není legrace (spíš noční můra), ale někdy méně je více. Jednotlivé epizody tak trochu splývají a stávají se sledem setkání, noclehů, měst, vesniček, zajímavých míst (ke cti nutno dodat, že pokud možno nepřecpaných turisty) a nedobrovolných návštěv policejních stanic. Vzpomínám na cestopisy Richarda Haliburtona, kterého v trochu jiné rovině zajímaly především zážitky a dojmy. Ale pointy jeho příběhů byly nezapomenutelné.
Když už jsme u policejních stanic a celnic, tyto „destinace“ autor navštěvuje velmi často. A nejen ve zlém. Postřehy a ukázky, jak se v takovém případě chovat, jsou pro podobně zapálené putovatele nedocenitelné (podmínkou je ovšem právě dostatek času). A nejen pro ně, vynalézavost způsobů jak dosáhnout toho, na co má člověk právo, a vyhnout se přitom nekřesťansky (v tomto případě spíše nemuslimsky, nehinduisticky, atd.) drzému stahování turisty o peníze, je další „přidanou hodnotou“ této knihy. Cenné jsou i občasné postřehy o zdrojích finančních prostředků, o vybavení, zákonitostech a také nástrahách plynoucích z tohoto typu cestování.
Autor si vzal náročný úkol. Vysvětlit svoje pojetí cestování. Přitom toto pojetí od počátku nejspíš přesně neznal, cesta k němu mu trvala sedm let. Cestování, či jak jsem naznačil spíše správněji putování, chápe něco jako stav mysli či snahu o pochopení místa a lidí, k nimž přichází. Cílem je samo putování, hledání, cesta a nikoliv cílová destinace. Kam potom doputuješ je vlastně tak trochu vedlejší. V knize je stejně jako na obrazech impresionistů tisíce tahů štětcem. Fotky a zážitky. Jeden vedle druhého. Bez komentáře, někdy i bez souvislostí. Nikde žádné mapky, chybějí i popisky fotografií. Je na čtenáři, aby chtěl vidět propojení mezi jednotlivými body. Aby tuto hru obrazů přijal. Kdo to dokáže, kdo s dostatečným odstupem uvidí Romanův vnitřní obraz složený z krátkých tahů štětcem, ten na závěr knihy musí smeknout klobouk. A nejspíš si nenechá ujít druhý díl tohoto neobvyklého cestopisu.
© Svět outdooru 2010, recenzi připravil Jiří Červinka
Štítky knihy
Cestou osudu a náhodyKniha Cestou osudu a náhody je v
| Přečtených | 28x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 13x |
| Chystám se číst | 9x |
| Chci si koupit | 3x |
Měl jsem čest Romana (autora knížky) osobně vidět na dvou přednáškách a působil na mě jako naprosto fantastický člověk a úžasný vypravěč. A neméně skvělé jsou i jeho knížky. Četl jsem je už dávno, ale pamatuju na překrásné fotografie i osobní příběhy Romana a lidí, které na cestách potkal.