Černý vítr

„Když onen okamžik nastal, muž si uvědomuje, že se odchodem té ženy v jeho životě rozbilo něco podstatného, že jeho vztahy k lidem, ke světu, k sobě samému se tím navždy změnily. Když ho opouštěla, dospěla ta žena k rozhodnutí, jehož význam on, dejme tomu, zveličuje, neboť cítí, že ho to rozhodnutí tíží jako odsouzení. Ano, tak je to: svou roztržku, svůj neúspěch, si vykládá jako odsouzení. Byl odsouzen, se vším, co k tomu patří. Je to odsouzenec k životu, kterému nebude odpuštěno. Třese se pod dojmem rozsudku, jenž ho odtrhuje od světa, od něho samého: ztratil svou celistvost. Zdá se mu, že to odsouzení mu musí být vidět na obličeji, že je na světě něčím jako vyvrhelem… Chápete? Cítí, že vůbec nebude schopen žít, pokud setrvá v tomhle rozporu se sebou samým, se vším, co ho obklopuje, pokud nebude usmířen, chápete? Chtěl by v sobě zase najít onu schopnost přizpůsobit se životu, kterou člověku dává jen trocha štěstí; potřebuje to, aby uvěřil, že není úplně špatný, úplně ztracený.“
„Ach! počítá s tím, že najde někoho jiného, kdo by ho zachránil?“ řekla.
„Není to snad možné?“
„Ne,“ řekla velmi neutrálně, „vlastně nevím, proč by to nemělo být možné.“