Černý med

07.10.2018

Nesu ti růže, lásko má.
Ta, co růže pěstovala,
slzama je zalévala,
ta, co růže prodávala,
o trny se popíchala.
Vždy nám kvete ve štěstí
kousek cizí bolesti.
Nesu ti růže, lásko má.

Sedni si ke mně, lásko má.
Lavice z dubu řezaná
je tvrdá ruka podaná
a ubrus, modré vyšívání,
je pohlazení dívčích dlaní.
Tisíc očí vyhaslých
hoří nyní v mých a tvých.
Sedni si ke mně, lásko má


Tak prudce voní jarní tma,
obejmi mě teď, lásko má.
Ty, které dřív jsi objímala,
jsi potom pro mne zrazovala
a zradíš možná mne jak jiné
v tom proudu, který věčně plyne
a v kterém spojeni jsme s všemi
tak jako krůpěj s krůpějemi.

Tak prudce voní jarní tma,
obejmi mě teď, lásko má.

Zase po letech jsem otevřela tuhle malou knížečku. S údivem jsem zjistila, že jen málo z těchto básní se mně líbí. Florianovu poezii mám ráda, ale asi jsem už zapomněla, že tento výbor není pro mne tím nejkrásnějším z jeho tvorby. Přesto nějaké mně blízké básně se zde našly.