Černá princezna a ptáček Konypáček
František Lazecký
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/186016/cerna-princezna-a-ptacek-konypacek-wBX-186016.jpg
4
1
1
První svazek reprezentativního souboru slezských pohádek, vzniklých na základě ústního lidového podání, jak je od různých vypravěčů zachytili folklorističtí pracovníci slezské a širší lašské nářeční oblasti, a převyprávěných autorem do spisovné češtiny. Příběhy o fojtech, řemeslnících i o princích a princeznách spojuje krajový kolorit a dotváří osobité zpracování autora, který zachovává úsečnost, spád a rytmus slezských nářečí.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1987 |  Hořící kámen |
| 1983 | Dukátová stařenka |
| 1979 | Malinový chodníček |
| 1960 | Kaliny a maliny |
| 1977 | Sedm Janků a drak Sedmihlavec |
Kniha Černá princezna a ptáček Konypáček je v
| Přečtených | 1x |
| Knihotéce | 3x |
Knihu jsem četl v minulosti v dospělém věku. Mám pocit, že tuto knihu mi dal soused, který knihu našel ve sklepě. :)
Autor píše v autorské poznámce následující:
"Nemohl jsem přelétávat od způsobu jednoho vypravěče k způsobu vypravěče druhého. Oni vypravovali po svém, i já jsem chtěl vypravovat svým hlasem. Naslouchal jsem jejich hlasům, mluvním i vypravěčským gestům, ale přitom jsem doloval a utvářel svůj hlas. Použil jsem jejich mluvní a vyprávěčská gesta, ale nepřijal jsem je trpně. Snažil jsem se je obohatit, jak to dělá každý vypravěč pohádek. Také jsem nepřijal trpně náměty a dějové osnovy jejich pohádek. Rozšířil jsem je o mnohé podrobnosti, a někdy dosti značně. Často jsem použil opakování, jednoho ze základních principů pohádky, a to i tam, kde v zachyceném textu nebylo. Nářeční výrazy jsem vkládal do svého textu jen tam, kde lépe a jadrněji než spisovný výraz vystihly dějovou situaci nebo lépe charakterizovaly jednající osobu. Jsou konečně srozumitelné v souvislosti s ostatním textem. Tam, kde by mohly čtenáři působit potíže, najde spisovný význam ve Vysvětlivkách. Jedno jsem ale ponechal, případně i zdůraznil: úsečnost, spád a rytmus slezských nářečí. To, co je tak příznačné pro mluvu člověka a vypravěče z našeho kraje. Sám jsem se stal jedním z vypravěčů. A jedno bych si též přál. Abyste z mého vypravování slyšeli i hlasy těch, kteří tyto pohádky po svém vypravovali na přástkách, dračkách, na večerních besedách a při jiných příležitostech. Oni umlkli, tak je vypravuji místo nich. Dobře, nedobře, to posuďte sami.“