Čas lidského života v Nietzscheho druhé Nečasové úvaze

"Dnes budeme psát úvahu na volné téma”. Ozvěnou je ticho. Takže tentokrát žádná reportáž z natáčení, zkopírovaný kuchařský recept, jedině správný popis stolu, ani vyprávění o tom, co jsem nedělal o prázdninách, blesklo mi hlavou. Slohová cvičení se tomu říkalo, aniž by se kdo namáhal objasnit nám slovo “sloh”, takže zbyly zkrátka jazykové prostocviky, jejichž účelem žel sotva mohlo být nám slova a věty přiblížit. A teď, najednou, bez předchozího varování, učební osnovy usoudily, že jsme uzráli k tomu, abychom hodinu psali o čem sami chceme? Některé tváře v mém okolí viditelně zesinaly. Před každým z nás tužka a prázdný papír. Začnu bez zaváhání rovnou nadpisem: CO JE TO ČAS? No, nedává to snad smysl, psát o tom, co znám? Pravidelně vcházím do gymnaziální učebny nikoli v povinných za minutu osm, ale v trestuhodných osm nula pět. Až deset (což bývá průšvih a na facku). Napíšu o něčem, na co si nemohou sáhnout, co jako takové, narozdíl od mých pozdních příchodů, nebudou moci kontrolovat, tak mi to připadá, aniž bych sám plně chápall pochody ve své hlavě. A tak tedy píšu, hladově, neuspořádaně, protože myšlenky nespoutané železnými pravidly se mi rozbíhají do všech náhle rozevřených stran: že čas je něco, co neexistuje, něco, co jsme si jenom vymysleli, ale čemu i přes to, že to není skutečné, leccos podřizujeme, honíme se kvůli tomu a za tím s vyplazenými jazyky, ale stejně to nemáme šanci dohonit. Co s tím? Neměli bychom vymyslet něco jiného, něco, čemu nebudeme otroky? Pochopitelně jsem s tímhle rozháraným přístupem čelně narazil do klasifikační zdi, co nadělám, svět ještě zdaleka nebyl hotov na mé originální myšlenky… Na druhý den znovu vyrážím z domu o pár minut později než všichni ostatní, protože chci jít ztichlým ranním městem sám. Pokaždé to vezmu zadem, skrz branku, cestičkou mezi starými domky; cesta, na kterou nikoho neberu, protože tam, v zarostlé zahradě, co patří lidem, které neznám, na mě někdo čeká. Někdo, s kým každý všední den, všemu navzdory, ztrácím pět (až deset) minut. Někdo, komu nestrkáte prsty skrz oka drátěného plotu, aby je olízl, alespoň pokud o ně nechcete přijít. Nikdy neštěká. Je chytrý dost, aby věděl, že mezi ním a mnou je plot. A jsem si jistý, že určitě ví i jiné věci, které pojmenovat neumím. Tak třeba nikdo nemůže vědět, proč ten plot nikdy nepřeskočí. Určitě by mohl, kdyby chtěl. Tak se mu den za dnem snažím tajnou klukovskou řečí slov, pohledů a gest dát najevo, že ho respektuji. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak mu říkají. Když jsem byl ve třeťáku, jednoho dne zmizel. Nebyl tam den, dva, a ani další dny, a já pochopil, že už se nevrátí. Odstěhovali se? Od té doby jsem každý všední den cestou kolem toho plotu zpomalil krok a ztrácel čas jen tak, v zamyšlení, chvíli čekal, jako by měl každou chvíli vylézt zpoza keře…

Tuhle docela živou vzpomínku ve mně vyvolala filosofická kniha o Nietzschovi, jejímž autorem je můj dobrý kamarád. Mluví se v ní o čase. A aspoň trochu i o lecčems jiném z mého příběhu. Dokonce i o těch celkem nerozumných věcech v něm. Z kamarádových rozumných vět totiž vyšlo cosi, co je spíš svým způsobem nerozumné. Myslím to jako údiv a uznání zároveň. Říká se tu totiž, když to řeknu po svém, že Nietzsche má za to, že jsme bytosti pocitů. Ne nějak náhodou, nebo nějak navíc, ale vlastně (im grunde), takže vpravdě. Takže pocitů. A ne rozumu. Bytosti pocitů, aneb doteků s časem...