Bytost

06.01.2024

Druhá sbírka Petra Halmaye vznikala v době kolem autorovy třicítky, na přelomu 80. a 90. let, kteroužto dobu v několika ohledech (ale subtilně) odráží. Proniká do knihy náznakovitě, ať již v podobě jugoslávských válek (mj. silná báseň Betlém), nebo méně explicitně v podobě apokalyptických a postapokalyptických vizí, které se s válkami a obecně epochami konce a přelomu spojují dost pravidelně. Méně v této souvislosti nasnadě, ale přesto myslím dobově příznačné jsou i silné stopy expresionismu (výslovně zmíněna je Elke Lasker-Schülerová i méně známý expresionista Max Herrmann-Neiße), který tehdy v našem prostředí prožíval opožděnou druhou renesanci, potažmo možná už třetí, budeme-li brát jako druhou některé tendence poezie 60. let reprezentované třeba tvorbou Zbyňka Hejdy (i k němu mají některé polohy Halmayova básnictví blízko). A pak je tam vysledovatelný i onen karneval začátku devadesátek, ve vyhraněnější a barvitější podobě známý třeba od Jáchyma Topola. Je to doba, kdy ještě nebyl strach z vizí, odvahy k mysterióznu a metafyzičnu, naopak intimita a všednost jako by načas ustoupila do pozadí. Básník skoro jako by se až bál, že něco takového je nežádoucí až trapné: „Banality lyrizace všeho, co je po ruce, / jenom abychom uvěřili, / že jsme skutečně živi.“

Ale ve sbírce je samozřejmě i něco, co se (nedávno jsem četl jeho nejnovější sbírku Skrytá kopie) ukazuje jako konstanta jeho tvorby: motivy vzpomínek a rodiny (děda), venkovského stavení na Kladensku (ty dvory, lavóry, pivoňky...), ale též periferie, „nemísta“, estetika ošklivosti (nebo spíš neharmonizované, nekašírované normality?), náběhy k příběhovosti, obraty a metafory vracející se (leckdy v identické podobě) jako ozvěny a především pak jakási ztišenost tohoto přese všechno spíše vnitřně uzavřeného světa, navzdory vší jeho expresi(onističnosti) a všem výbojům křiklavosti.

Krátce, je to skvělá sbírka plná vynikajících, mimořádně působivých básní (a vedle nich několika kusů slabších, roztahaných a v čemsi nezrale rozjívených. Ty bych s klidem vyřadil, ale většina z nich obsahuje dedikaci, takže chápu, proč na to autor asi ani nepomýšlel). Po četbě překladovek a pak básníků současných a spíše mladších to pro mě bylo příjemné osvěžení. Jako nejlepší texty bych vypíchnul následující: Ráj, Vesnice, ZDŠ Umělecká, Svátek zemřelých, Jaro, Krása. Zajímavé je, že když jsem sbírku četl před řadou let, poznačil jsem si jako nejzajímavější čtyři úplně jiné básně: Záře, Věčnost I, Věčnost II, Iluze I. Jako špatné je sice nevnímám ani dnes, ale už nejsem schopen jednoznačně stanovit, proč jsem si je zatrhnul (běžně to spíš nedělám), čertví co jsem tím sledoval.

ZDŠ Umělecká
Odevšad ze mne raší květiny.
(E. Lasker-Schülerová)

I.

Před budovou devítiletky
v ulici Umělecká
padlá rosa svítí
z diamantových keřů.

Moje druhá láska hledí na mě z dálky,
na prudkým sluncem ozářeném dvoře,
jako by –
přišla na svět.

Stojí průzračná uvnitř mého těla –
její oči, mozek
jako kusy květin,
voní v mé lebce.

Ruce,
jimiž se před lety dotýkáme,
září –
patří jiným bytostem,
nežli jsme my.

Na velký skleník školního zahradnictví,
ve kterém leží mrtvý Káj,
padá večer.

2.

Z tvého těla
rašily květiny.

Z tvého těla
pila zvěř.

V nebi tvého masa
bloudí mé zlaté sny

vidím nás bytosti –
vystoupit ze sebe,
na dvoře školy v Umělecké ulici
odejít z tohoto světa.