Sousedská výpomoc

Prudce se zarazil. V jeho očích se objevil hrozivý výraz. „Kolik vám vůbec je? Už jste aspoň plnoletá?"
„Spíš jsem žhavá kandidátka na domov důchodců," uchechtla se bez velkého nadšení. „Bude mi dvacet šest. Ale, na druhou stranu... to je pořád o dvacet let míň než vám."
Vypadal omráčeně. Nejspíš si jaktěživ nikdo nedovolil mluvit s ním takovým tónem. „Je mi třicet devět," opravil ji nepřítomně.
„Ale vypadáte spíš na čtyřicet pět," prohlásila. Prohlížela si jeho tvrdou, ostře řezanou tvář. „Vsadím se, že si vždycky berete jenom pět hodin dovolené za rok a celé noci trávíte tím, že počítáte peníze. Zkrátka na to vypadáte, rozumíte." Viděla, jak svraštil obočí, a mrkla na něj. „Bohatý a nešťastný?"
„Bohatý jsem pořádně, ale nešťastný vůbec."
„Ale ano, jste," prohlásila. „Jen jste si to ještě neuvědomil. Ale nemějte obavy. Teď jsem tady já, a já vás zachráním před vámi samým. Bude z vás úplně nový člověk."
„Vyhovuje mi to tak, jak to je, děkuju pěkně," odsekl stroze a zadíval se na ni. „Tak mě laskavě neobtěžujte. Nestojím o to, aby se mě někdo pokoušel změnit, a už vůbec ne nějaká znuděná textilní dělnice."
„Jsem návrhářka," odsekla.
„Na to jste trochu moc mladá, ne?" Poklepal ji po hlavě - což byl první záblesk skutečného smyslu pro humor, který u něj postřehla. „Už je po večerníčku, holčičko! Rychle do postýlky a dobrou noc."
„Bacha, ať si nezakopneš o vousy, dědečku!" zavolala za ním.

Iskrivý humor mi, skrátka, vždy obohatí deň. ;D