Bez zbytečných formalit

Jitka Hanušová píše své verše opravdu bez zbytečných formalit. Dává totiž přednost střídmému a lakonickému stylu, jenž zkratkovitě vyjadřuje básníččino sepětí s prostorem, jímž proplouvají její doteky se světem. Tyto kontakty jsou někdy prchavými vzpomínkami (viz úvodní báseň věnovaná autorčině babičce), jindy zase úvahou nad tísnivými situacemi, nad životem bez perspektivy, jenž může uschnout a zkrabatí. I přesto se však tato nejistota prolíná s nadějí, s modlitbou, aby člověk mohl zase zplna rozpažit ruce. Citové vazby v autorčině syrově smyslném podání se ovšem nerodí lehce a ústí v závěru do přesvědčení, že nemožno donekonečna uléhat / do tlejících zbytků / nevydařených vztahů.... celý text