Babička©

30.12.2025

Opravdu nevánoční čtení...ale co dělat, když pod jedličkou byla jen jediná knížka ... v jiný čas bych si užila aspoň ten "slovotok", živelnost, trysk, ale teď příliš temné, kruté... https://www.respekt.cz/tydenik/2025/23/ivana-gibova-motivy-vytahuji-z-zumpy-abych-ukazala-krasu-sveta?srsltid=AfmBOopJ0N3jD1-2pTEgOeSNaGO4K2LU_Z5xf5PdnJoYwkHHo8d9647I

28.11.2025

Drsná výpověď o životě obyčejné dívky, která to nemá v životě lehké.

Babička ma obchádzala, ja neviem, asi som očakávala ružové nostalgické spomienky na vyrastanie v 90-tych rokoch. Našťastie ma knižné dievčatá z omylu vyviedli, a ej, že dobre spravili! Dysfunkčná rodina, hlavná postava, ktorej strašne fandíte, aby sa z vplyvu okolia dostala, ale nakoniec aj ona sedí v kope sr*. Do toho tie spomínané 90tky a autoritatívna babička. Celé to dobré bolo! Naposledy ma zo slovenských próz takto chytila Micenkovej Krv je len voda, a to už sú tomu tiež roky. Takže hej, Babičku si dajte!

28.10.2025

Knížku celou nedočítám,už jen přeskakuju stránky a odkládám.

Přesné, kruté, nelítostivé a stejně na konci cítíte smysl. Skvělá kniha.

Přečteno v originále. Hrne se to, marasmus se valí, líp ti lidé žít neumí a my akorát sledujeme, jak se to řetězí, navazuje, všechna snaha marná, prostě všechno špatně. Beznaděj. Bravo.

Po přečtení originálu nahlédnuto do českého překladu. Je v něm užit dialekt ze zcela jiného regionu, mentálně propojeného s výrazně odlišným prostředím, a na mě to působilo velmi rušivě, cizorodě. Celá jedna významová rovina se tím naprosto mění, cosi jiného se v překladu ztrácí. Respektuji překladatelovo rozhodnutí, ale pokud jenom trochu můžete, přečtěte si to raději v originále. Za tu trochu námahy to stojí.

30.08.2025

Ak je otec neprítomný, navyše za neho rozmýšľa pálenka, mame zostáva kapacita akurát na udržanie domácnosti ako tak nad vodou. Na všetko ostatné zostávaš sama devenko. Bez dlhodobých následkov má väčšiu šancu ostať comfortably dumb brat ako vnímavá sestra, ktorej sa drsné 90tky vytetujú do duše.

Depresívne, dojemné, smutné. Ale perfektný spôsob podania.

I tuto autorčinu prózu jsem četl v českém překladu Miroslava Zelinského, který je myslím velmi zdařilý. Jen je nutno se smířit s tím, že namísto šarišštiny v ní zaznívá jakási variace na ostravštinu/slezskou mluvu (o moc líp to však vyřešit nešlo, takže překladateli bych to nevyčítal, ale poněkud mě to rušilo přenášením děje do zcela jiného geografického kontextu).

Nicméně: Byl jsem před pár dny na vynikající besedě s autorkou (shodou okolností v Ostravě, v rámci Měsíce autorského čtení) a odnesl jsem si audioknihu, jedinečně načtenou přímo autorkou, tak se na její poslech velice těším.

A teď ke knize: Je to jízda. Brilantní slovotok, který velice dovedně balancuje mezi silně tragickou osobní zkušeností hlavní protagonistky (a částečné vypravěčky), kde nechybí ubíjející prostředí Prešova a okolí, sexuální násilí, alkoholismus, maloměstské hypokritství a narušené mezilidské vztahy v rodině, na straně jedné a černým humorem, geniální ironií (zejména sebeironií) na straně druhé. Právě pro jazyk, pro zdrcující přímost a jadrnost nejen výrazu, ale i myšlení, vzpomínání a zhodnocování se vyplatí tuto knihu číst či poslouchat a prožívat. Kdo čeká narativně čistý, dokonale prokomponovaný a ve všech ohledech srozumitelný příběh, bude nejspíš trochu zklamán. Ale – opakuju – síla této autorčiny knihy je jinde. A tím – tedy touto živelností, lehkou tříštivostí a nekompromisním nahlížením – se dost možná autentičtěji přibližuje životní realitě než nejeden tzv. propracovaný příběh.

Depresívní čtení a životě ve slovenském maloměstě od konce osmdesátých let do současnosti. Proud řeči se nezastaví, tryská a přetéká. Dojemné a působivé.

Neskutečné, jak může vyprávění založené na neustálých (pidi i rozmáchnutých) přeskocích plynout tak uvolněně. Ještě s tím, že situace jsou nazírány skrz různé mody – někdy vystupuje s odstupem ve třetí osobě Magda/Magdička, někdy se pustí do chrlení bez servítek vypravěčka sama za sebe, jindy dochází ke sžíravému sebeoslovování. Jakoby nedobytné konstanty povýšené velkým písmenem (Maloměsto, Příslušníci, Führer), které se však v zavalení konkrétností (ohyzdná kuchyňská linka, pachy a hlesnutí, sídlištní plácky a unimobuňky) bortí a z domova zůstávají papuče s nápisem FASHION HOME. Despotická titulní postava – skrblení (sušení použitých papírových kapesníčků, nesplachování), lpění na pradávných věcech (kožešiny, půlstoletí prošlé potraviny a další serepetičky) i kdyby čert na koze jel nebo škodolibě smutné naschvály, k závěru snad ale i záchvěvy něčeho jako něhy (film stáhnutý na internetu jako vysílaný v televizi "kvůli" Babičce). Na jednu stranu docela specifické místní ("Kysak, do piči, kdyby se nepřistupovalo v Kysaku, Maloměsto už by byla metropole!") a časové reálie (zdůrazňování toho, jak některé věci jako "dys" nebo "osobní údaje" neměly v tehdejší myšlenkové soustavě místo), na stranu druhou velmi univerzální situace dospívání, se vší svojí utrápeností, nudou i pozdviženími. Velmi delikátně dávkované píčoviny, zjeby a další vulgarismy – zapadají do proudu řeči naprosto přesně.

Babička je depresívnym čítaním o dospievaní v Prešove v 90. rokoch 20. storočia. Tej bezútešnosti bolo na mňa až príliš, ale treba povedať, že aj toto sa u nás skutočne dialo a deje. Autorka teda realitu vykreslila veľmi dobre. Formálna stránka knihy je veľmi zaujímavá, ide akoby o prúd myšlienok hlavnej postavy, ktorá preskakuje zo súčasnosti do minulosti, často aj v rámci jednej vety. Napohľad sa to zdá byť výsledkom impulzívneho písania, ale autorka to podľa mňa mala dobre premyslené. Taktiež by sa na prvý pohľad mohlo zdať, že je to kniha o toxickom vzťahu babičky a vnučky. V skutočnosti je to predovšetkým o vzťahu dcéry a otca-alkoholika, ktorý chýbal, keď ho dcéra najviac potrebovala.

Chcelo to len pár hodín a 130 strán - som kompletne rozobratá.

Torčík daleko na východ od bubliny, která nám, zajištěným pražským pseudointelektuálům dává ještě nějakou naději, že svět může přecijen nějak fungovat. Knížku nejde odložit, i když by to čtenář strašně chtěl udělat po každé další stránce a po každém dalším traumatu. I když Linklater v Before Sunrise tvrdí, že na každém z nás se rodiče podepsali jiným způsobem, tenhle východní způsob je přecijen o něco děsivější a zatuchlejší.

Autorčina moderní a originální verze proudu vědomí, poloopilé a ničím neřízené střídání vypravěčské formy, často bez skrupulí rovnou uprostřed souvětí, zní (například na rozdíl od vyumělkovaných artových veletočů Jana Němce) naprosto přirozeně a z literárního hlediska velmi schopně. Je to prostě dobré, přečtěte si to. V originále, preferably.

Myšlienkové pochody ženy, občas celkom nesúrodé, ktorá bola celý doterajší život prikvačená medzi všemožnými rodinnými Príslušníkmi a inými komparzistami jej života ako medzi dvoma mlynskými kameňmi. V knihe sa snaží vyrovnať si pokrčenú dušu, zhlboka sa nadýchnuť, ale s definitívne polámanými rebrami to ide už len veľmi ťažko.
Strany plné hnusu a boja o život.

Som rada, že mám túto knihu už za sebou, mala som z nej fakt zlé sny.
Anasoft litera ale samozrejme udelená absolútne oprávnene. Vynikajúce.

„Zabudnime teraz na všetky naše rozhovory, hádky aj výlety. Zabudnime na to, ako si mi zakaždým dal milujúceho ocka a potom mi vrátil spitého kokota s riedidlom vo vrecku a ja som si vďaka tomu celý život vyberala takých mužov, čo mi dávali omrvinky namiesto koláča, lebo ty si ma v detstve naučil vyžiť z omrviniek.“

--

Každý rok přečtu dost knih, které nestojí za řeč, ale že by mě kniha tak vytáčela, že bych neměl nervy ji dočíst dál než na třicátou stranu, to je výkon, který se povede málokomu. Iritovala mě ta banálnost vyprávění, iritoval mě ten neoriginální styl, ta neumělost, předvídatelnost, ta nuda, iritovalo mě na té knize snad všechno včetně toho, že autorka neví, co znamená slovo rozšafný, a přitom píše knihy.

No ale vždyť teď dostala Anasoft Literu, je to slovenská kniha roku, to není možné! Takže jsem si ji vzal po pár dnech zpátky, poctivě dočetl do konce a říkám vám, že patří mezi moje top knihy toho roku.

Magda je další silná mladá hrdinka a Ivana Gibová další dobrá mladá spisovatelka z letošní plejády. Umí psát fakt skvěle. Samozřejmě je škoda, že tohohle svého umění nevyužívá už od prvních stran a že ho ani potom nevyužívá pořádně, ale přesto je to silné a neobyčejné, jak já vždycky potřebuju. Je tam naše slovenské dětství v devadesátkách a je tam spousta mých příbuzných, od mladých až po tu nejstarší. Je tam hněv, je tam smutek, je tam soucit, pokrytectví, nedostatek citu a taky velké city.

Babičku nejde neporovnávat se Smrtholkou, obě jsou podobně hypnotizující. Na Smrtholce je ale ta kvalita vidět už od první strany. Smrtholka je taky výsostně česká – i takovými prvky, jako je logika jednání, a vůbec způsobem vyprávění. Když si otevřete tyhle dvě knihy vedle sebe, uvidíte krásně, jak jiní jsme my Češi a my Slováci, jak bychom některé věty nikdy nepostavili takhle jako ti druzí, prostě nekladli bychom takhle slova. A nemyslím teď zrovna tu nejsilnější větu z Babičky - Ta ľem še šaľce, dzeci, pokym sce male.

--

„Čo keby aj ona na toto všetko zabudla? Čo keby radšej na obe svoje detstvá zabudla? Je rok 1998, gynekologička si naťahuje gumenú rukavicu a vráža do Magdy prsty, potom nejaký studený kovový nástroj, Magda sa odťahuje, ale doktorka na ňu zvrieskne, že či včera jej to nevadilo, a pchá do nej ten inštrument ešte hlbšie, Magda má pocit, že sa povracia, gynekologička sa s plezírom pozerá, ako ju to bolí, odoberá nejaké vzorky, konštatuje niečo o perforovanej panenskej blane a potom ešte má nejaké ďalšie komentáre, ktoré už Magda nevládze vnímať, lebo je jej na odpadnutie, dúfa, že naozaj odpadne a udrie si hlavu o dlažbu a ostane už navždy v bezvedomí a už sa jej nikto nikdy nebude na nič pýtať ani do nej vkladať predmety, ale nič také sa nestane, nepadne a neudrie si hlavu, iba sa oblečie a vychádza z ordinácie, odkiaľ ju gynekologička vyprevádza so slovami „v trinástich jebú len cigánky“. Zreve to na celú čakáreň, ale vtedy sa to ešte tak neberie, vtedy ešte neexistuje ani súkromie, ani osobné údaje, Magda na sebe cíti oči celej čakárne a má chuť všetky tie dámy vystrieľať, na čele s gynekologičkou a vlastnou mamkou; matkou, ktorá tam len stojí a nič nepovie, nezastane sa jej, ale Magda nemá na to prostriedky, pochopiteľne, aby všetkých vystrieľala, takže nespraví nič, len kráča k výťahu, nech už to má za sebou, to ešte nevie, že zďaleka nemá a ani tak skoro nebude mať nič za sebou, a vtedy, presne vtedy, v tej hnusnej, ponižujúcej a naskrze debilnej situácii sa dievčatku v mysli vyjaví Ľuboškova tvár, naozaj až vtedy to dievčatku dochádza, že prvý ašpirant v rade na zastrelenie, ešte pred všetkými tými ženuškami v čakárni a gynekologičkou a matkou a tým Pánom, čo dievčatku včera perforoval blanu napriek tomu, že vedel, koľko má rokov; vedel, koľko má dievčatko rokov, ale i tak mu kúpil celý lístok na autobus k sebe domov do dediny neďaleko Malomesta, kde dievčatko ráno vyzdvihli policajti; až vtedy dievčatku dochádza, že prvý ašpirant je Ľuboško. lo son l'amore, io son l'amor.“

Neviem úplne, že či by som zvládla čítať tie nekonečné vety, keby kniha mala dvakrát toľko strán ako má, ale takto to bolo akurát. Dosť dlho mi aj trvalo sa naladiť a zorientovať sa v tom, o kom sa práve v danej chvíli hovorí, ale potom už to bola jedna jazda.

Áno, bolo to dosť drsné rozprávanie, ale proste také realistické ako sám život je, neskrýva sa za žiadne pozlátka a pribináčikovo sa z toho môžete aj viete čo...

Veľmi atmosférické, silné, odpudivé ale aj smiešne dielko. Zozačiatku je ťažké začítať sa - autorkin štýl s dlhými súvetiami nemusí sadnúť každému. No oplatí sa zvyknúť si.

Okrem samotného príbehu sa mi páčili najmä trefné, no zbytočne nerozťahané opisy postáv, interiérov a exteriérov, vďaka ktorým si čitateľ urobí dokonalý obraz o kúsku sveta, na ktorom sa dej odohráva.

Prežijeme drsné detstvo a dospelosť hlavnej hrdinky a mnoho z nás sa okrajovo alebo úplne nájde vo viacerých situáciách, (chorých) vzťahoch, ktoré sú tak typické pre mnoho rodín a jednotlivcov aj dnes.

Na opačnom póle vážneho príbehu sú zábavné východniarske hlášky, na ktorých sa schuti zasmeje aj nevýchodniar.

Okrem štylistiky, na ktorú si bolo treba zvyknúť, mi prekážal záver knihy, ktorý bol... ...no nijaký. Je to useknuté a človek čaká ďalšiu kapitolu. Aj keď na druhej strane je ten sek aj napriek tomu akosi prirodzený...

Podtrženo, sečteno - veľmi dobrý, veľmi hnusný, veľmi smutný, veľmi čudný, veľmi vtipný a krásne nevkusný počin. Vlastne doteraz neviem, či išlo o fikciu, alebo skutočný príbeh. No celý čas som bol akosi podvedome presvedčený, že sa to naozaj stalo. A v podstate sa mohlo. Hocikde. Hlavne na východe. :D

P. S. 1: Kým som nečítal knihu, myslel som si, že sa strapce na kobercoch česali iba v našej rodine.
P. S. 2: Na zdravie zosnulého. :D