Už zase skáču přes kaluže
Alan Marshall
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/52188/bmid_uz-zase-skacu-pres-kaluze-kS9-52188.jpg
4
325
65
Tato kniha je autorovou biografií z let, kdy byl ještě školou povinný. Hrdinou je malý Alan, který dostane dětskou obrnu. Když se nemoc stále zhoršuje, je zavezen do nemocnice, kde stráví několik měsíců. Na nemocniční prostředí si poměrně rychle zvykne, stane se každodenní součástí jeho života. Pozná zde i jiné lidi, sestřičky, dlouhodobě nemocné pacienty. Svou nemoc však bere jako něco přirozeného, jako něco, co musí prožít. Nezlobí se za ni, ani nehází vinu na druhé. Vlastně si ani neuvědomuje, jak závažná nemoc ho postihla, protože bere jako naprostou samozřejmost, že bude zase chodit. Dospělí ho však označují jako mrzáčka, dívají se na něj soucitně a to malý Alan nechápe, chce jim dokázat, že je normální jako ostatní děti. Po pár měsících je propuštěn a maminka s tatínkem si ho odvezou domů. Bydlí v malé chaloupce na kraji vesnice uprostřed australské divočiny. Alan se vzhlíží ve svém otci, který rozumí koním a naopak zase pevně věří ve svého syna. Maminku má velice rád a rozumí si i se svými dvěma sestrami. Jsou to chudá rodina, musí se starat sami o sebe a každý má na den rozděleny své úkoly. Alan vyrůstá ve vesničce, kde se všichni znají. Miluje přírodu, protože zde může dokazovat své schopnosti se svými psy, například při lovení králíků, při těžkých výstupech na horu Turallu, při rybaření. Chodí do školy, kde ho děti berou jako rovnocenného kamaráda a neohlíží se na jeho berle a vozík. Alan si chce také dokázat, že je schopen dělat věci jako kamarádi. Popere se například se svým kamarádem Stevou, podniká pro něj náročné výlety a dokonce se jako jediný z vesnice naučí plavat. Jak už jsem říkala, má velice rád přírodu. Autor zde popisuje vnitřní Alanův souboj. Jeden Alan se bojí dělat ty náročné věci, lézt po horách a neustále nabádá toho druhého Alana, aby byl opatrnější a nechal ho někdy odpočinout. To je však pro druhého Alana popud k tomu, aby dokazoval stále více. Takže jestliže byl někdy Alan naštvaný kvůli své únavě, tak jedině na toho druhého Alana v něm, nikdy na jeho okolí či pána boha. Důležité jsou pro něho, asi jako pro každé dítě, vztahy s kamarády. Těch má kolem sebe spoustu a je mu mezi nimi dobře, protože se na něj nedívají divně, nelitují ho a dělají s ním tytéž věci, jako kdyby byl zdravý... Verše přeložila Hana Žantovská. 23-096-76... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Pro děti a mládež
Vydáno: 1976 , Mladá frontaOriginální název:
I Can Jump Puddles , 1956
více info...
Přidat komentář
Další knížka mého dětství - pěkný příběh o bojovnosti a naději. Občas úsměvné a občas smutné, ale co nejdůležitější velmi čtivé.
Způsobem vyprávění neuchvacuje, ale ukázka ohromující vytrvalosti a houževnatosti z toho dělá příběh hodný přečtení. Film se inspiroval začátkem a koncem knihy. Přesto jej hodnotím výše než knihu.
Tato kniha byla moje povinná četba, u které jsem si myslela, že bude pěkně nudná, a pro mě teda nudná byla, ale na to že to byl pravdivý příběh jak autor popisoval svou nemoc, tak mě trochu i zaujala. Je to velmi smutné. A to mi u toho bylo lito
Nejdřív jsem jako desetileté dítko v kině viděla stejnojmenný český film (1970, režie Karel Kachyňa) a teprve pak četla jedno z vydáních sedmdesátých let. V té době to ještě nebyla povinná četba. Při filmu jsem plakala a obdivovala hlavního hrdinu za jeho ohromnou vůli.
Hořkosladký příběh, který mi přes svou kvalitu nedělá příjemno. Hodně smutného a málo veselého. Přečteno v rámci povinné četby.
Občas se mi zdálo, že se na několika stránkách v podstatě nic nestalo, že kniha zdlouhavě vypráví "o ničem", ale i přesto se mi kniha líbila. Je to klidné čtení ideální na léto. Alanovo odhodlání, odvaha a víra byla velice inspirativní a obdivuhodná.
Krásný, dojemný příběh vytrvalosti, osobní statečnosti, rodinné soudržnosti, přátelství. Příběh plný naděje a očekávání. Příběh o jednom splněném snu, navzdory nepříznivému osudu. Příběh, který vás dokáže rozesmát a zároveň rozplakat. Troufnu si říci, že tento příběh je pro jeho čtenáře příběhem nezapomenutelným.
A nezapomenutelným se stal příběh obrnou postiženého chlapce i díky jeho filmové podobě, díky vynikajícímu hereckému výkonu pana Vladimíra Dlouhého, a nejenom jeho.
P.S. S tímto příběhem osobní statečnosti budete v mém srdci navždy spojen vy, pane Vladimíre Dlouhý. Snad vám to jednou na té nekonečné party budu moci říci...
Knížka je to skvělá, líbí se mi odhodlání a víra toho klučíka. U knihy jsem se zasmála i pobrecela. Myslím že je to kniha psaná životem.
První jsem viděla film. Úplnou náhodou jsem pak narazila na knižní verzi. Velmi emotivní a dobře napsaná ! :) Naprosto jsem se dokázala vžít do děje a vše si dokonale představit. Je fakt, že je zdlouhavě psaná, v knize jsou části, kdy autor píše o něčem ale zároveň o ničem, ale i přesto pro mě jedna z nejlepších.
Kniha mi už od dětství leží na polici. Léta čekala, až ji chytnu do ruky a přečtu. Přiznávám, nikdy mě nelákala. Když jsem si ji konečně přečetla, překvapená jsem nebyla - kniha mne dle mého očekávání moc nebavila. Měla jsem pocit, jako by autor neustále vyplňoval stránky mnoha slovy, přesto ale nic důležitého a významného neřekl.
Příběh krásný a dojemný, bohužel zdlouhavý a téměř bez děje. Alespoň bez zajímavého děje.
Možná kdybych si to přečetla už v tom dětství, můj názor by byl zcela jiný. Škoda.
Pekná kniha pre mládež. Aj keď neviem, či aj pre dnešnú. Každopádne pre mňa pekná.
Tento příběh jsme četli ve škole v čítance a líbil se nám a potom jsme se mohli podívat na počítači ve třídě na tento příběh bilo to pěkné doporučuji to i ostatním ...
Vážně to je pěkný příběh ...
Tuto knížku mi koupila máma jako dítěti. Přečetla jsem ji několikrát a viděla jsem i víckrát film, podle které byl natočen. Autor knihy, jenž je zároveň hlavním hrdinou - knížka je podle pravdy - prožíval své dětství v Austrálii, ale jeho knihu zfilmovali čeští filmaři. Hlavní hrdina knihy dostane infekční obrnu (proti které v době, kdy se děj odehrává, se neočkovalo) a dostane se do nemocnice, je ochrnutý, nemůže chodit, v knize je popisováno jeho prožívání nemoci, léčení i to, že nakonec začne chodit o berlích a hlavně touží opět skákat přes kaluže a jako jeho otec jezdit na koni. A vše to zvládne. Knížka člověka vtáhne do děje, je psaná velmi autenticky, ale mně z ní bylo kolikrát velmi smutno, i když nakonec relativně dobře dopadne, vždy jsem při její četbě vše hodně prožívala. Četla jsem ji, ale veselá četba to není, spíš naopak, i když je příkladná houževnatost chlapce, který se nevzdává a vlastně nakonec vyhraje. Rozhodně je to knížka o hrdinství a pevné vůli.
Pěkně napsáno, jen mi neskutečně vadilo, když skloňovali buš podle rodu mužského :-)
Oblíbená knížka mého dětství. Pamatuju si, jak mi bylo malého Alana líto, když byl sám v nemocnici s dospělými.
Dospělý chlap to cítí takhle: je to lidské, sladké a nudné. Možná je to teda spíš pro mládež?
Štítky knihy
koně zfilmováno nemoci australská literatura autobiografické prvky dětský hrdina rozhlasové zpracování tělesné postižení dětská obrna, poliomyelitida
Autorovy další knížky
| 1976 |  Už zase skáču přes kaluže |
| 1980 |  Ve vlastním srdci |
| 1966 |  Lidé pradávných časů |
| 1964 | Môj život patrí tebe |
Knihu jsem dočetla až na druhý pokus, ale bylo to pro mě vyložené utrpení. Možná tady budu za nesoucitný kus ledu, ale tak strašně mě to nebavilo. Oceňuji odhodlání Alana postavit se svému handicapu (o kterém ani nevěděl, že handicap je), ale to je tak vše.