Antonín Vondrejc
Karel Matěj Čapek-Chod
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508119/bmid_antonin-vondrejc-0yX-508119.jpg
4
4
2
Kniha vypráví o boji jednotlivce proti společnosti, o jeho životním příběhu a vnitřním trápení. Antonín Vondrejc, romantický, citlivý a přes své neštěstí schopen si uvědomovat sebe samotného, vidět věci jaké jsou, přesto však bez vůle je měnit. Ocitá se po prvním z jeho uměleckých úspěchů, divadelní hry Král Ječmínek, v kleštích neřešitelného rozporu. Milenecký vztah Vondrejcův k prosté židovské číšnici Anně mu neustále brání v rozletu. Po vydání mnohými oceňované básnické sbírky Poskvrněná početí, neobdrží od státu peněžní odměnu on, ale pouze autor jejího německého překladu. Dále srážen k zemi neúspěchy je čím dál více starostlivou a ochranářskou Annou zotročován, zbavován samotné svobodné vůle a sebeúcty. Oba díly v jedné publikaci.... celý text
Přidat komentář
Autor se zjevně až příliš se svou postavou ztotožňuje. A to se mi moc nelíbí. Je to škoda, takhle si ubližovat.
Autorovy další knížky
| 1964 |  Turbina |
| 1954 | Kašpar Lén mstitel |
| 1987 |  Antonín Vondrejc |
| 1987 | Jindrové |
| 1979 | Tři česká romaneta |
Kniha Antonín Vondrejc je v
| Přečtených | 5x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 42x |
| Chystám se číst | 10x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 1x |
Tenhle román zobrazuje svět jako lepkavou kouli nahňácaných bizarností, která se hlavní mužské postavě tlačí do tváře, dusí ho a znemožňuje mu dotknout se sebe nebo něčeho hlubokého. Všechno jde jaksi šejdrem, je to náhražka, napodobenina či aspoň k nezdaru odsouzená, méněcenná nedomrlost. Podivný půvab věcí je stejnou měrou fascinující jako obtěžující.
Ukázka:
Mačkala záhyby šatů mezi kolena. Vondrejc, zhlédnuv její obšírná, porcelánově bílá a také tak lesklá lýtka, přecházející velmi úzkým kotníčkem v chodidla tak neobyčejně malounká, byl jat trapným pocitem na kraťoučký okamžik. Nikoli proto, že se Iza před ním nezastyděla, to patřilo k cikánštině jejich společného života. Neměla ostatně před ním žádných tajemství od té chvíle, co ji takovou náhodou, jako smrt nenadálou, spatřil v póze v ateliéru profesora Kahudy.
Tyhle nohy dr. Nečásek, pojednávaje ve svém týdeníku o průčelním panó pro zasedací síň nové sněmovny, první cenou vyznamenaném – Iza trůnila na něm v oblacích jako Samospráva –, přirovnal k baňatým končetinám kartuziánských pitvůrek našich jarmarečních planetářů. Málokdy napsal něco trefnějšího.
„Ale, Toníčku, špatně jsi se vyspal, zase se tváříš jako štyří!“ prohodila Anna už zase nesnesitelné lásky plným hlasem.
Iza měla z toho všeho vyražení, až jí hrálo všemi čivy; chichotala se vydrážděným smíchem mlsné úzkosti, její křečovité pohyby jako by jevily sto chutí odhaliti i nejzazší slabiny končetin „Tyršovským duchem“ zkřesaných.