Anarchie funguje: Příklady anarchistických myšlenek v praxi

28.09.2020

Knihu budu spíše kritizovat, ačkoliv jsou zde i věci, se kterým souhlasím. Obhajobu knihy však nechám na jiných. Autor popisuje tři druhy „anarchie“ z nich pouze jedna si toto označení doopravdy zaslouží. Všechny typy autor chybně idealizuje. První typ je ona anarchie bez nucené autority, která opravdu funguje jen v malých a tím pádem neefektivních komunitách. Druhý typ bych nazval „lepší demokracie“. Jsou to komunity, kde probíhají volby a snaha dohodnout se, ale ti, kdo nesouhlasí, prostě musí ustoupit – tak jako ve státu. I to funguje efektivněji v malých komunitách, ale je možné to rozšířit i na větší. Tyto demokracie fungují lépe zpravidla proto, že se najdou skupinky idealistů, kteří je udržují v chodu, a dokud se tito idealisté dokáží obnovovat, tak může tento systém vydržet. Kniha však nedává návod na to, jak takové idealisty najít a udržet. Tato forma v podstatě tvoří státy a blíží se té formě vlády, kterou máme dnes. Třetí druh „anarchie“ je vládou zvyků. Společnost je držená pohromadě tím, že dav sankcionuje každého, kdo nedodržuje zvyková pravidla. Na tomto principu společnost může fungovat, ale prosadit jakoukoliv změnu je problém. V této společnosti prosperují nejlépe ti, kteří jsou s davem a podle očekávání davu, což neumožňuje vývoj společnosti. Nechtěl bych žít ve společnosti, kde je soudcem i vykonavatelem trestu dav. O zákonu můžete diskutovat – ale diskutovat logicky s davem často nejde. Tato společnost může potlačit snahy o změnu a pokusy o změnu natolik, že se může zdát mírumilovná. Pokud však dojde k problému, buď ukáže sovu násilnickou stránku, nebo zanikne. Autor popisuje, jak jedna podobná společnost řeší vraždu – poprvé je vražda odpuštěna a rodina „dobrovolně“ smířena s vrahem. Podruhé vraha „dobrovolně“ zabije vlastní rodina, protože se bojí krevní msty. O schopnosti davu tuto vraždu vyšetřit také pochybuji. Pokud jsou vybráni jedinci k vyšetřování, nebudou mít tolik zkušeností jako profesionální policie, nehledě na to, že také mohou být vybrány účelově, což je pravděpodobné, má-li dav souhlasit – to vyrovnává riziko zneužití a korupce u klasické policie. Tolik ke svobodě a spravedlnosti této společnosti. Kromě těchto společností ještě autor zastává principy dobrovolného daru a dobrovolné pomoci. K ekonomice daru bych poznamenal, že (pokud nejde o malé komunity, kde se lidé mezi sebou znají), je tvořena jen přebytky, nikdy není hlavním zdrojem obživy mas. Kdyby byla, systém by dlouho nevydržel. Pokud jde o vzájemnou pomoc a solidaritu, je také důležitá, ale nelze se spoléhat jen na ni. Některé případy nouze vyvolají vlnu solidarity, jiné nikoliv – je to dáno medializací, tím, jak lidé vypráví o své situaci nebo tím, kolik mají lidé přátel. Rozhodně takovou formu nepovažuji za úplně spravedlivou a efektivní. Státní zřízení tedy ani zde není zbytečné. Autor dále popisuje to, že za násilí a války může stát. Citát: „Při nedostatku jídla a ve snaze ovládnout území se vojáci a horníci uchylují k ukrutnostem, jako je kanibalismus.“ Při vší úctě si myslím, že primitivní národy bez státní vlády byly kanibalové daleko častěji, než horníci a vojáci zemí, ovládaných státem. Dále bych upozornil na to, že k válkám není stát za potřebí. Jako příklad můžeme uvést opice, které lze z vytvoření státu podezírat jen těžko ( https://www.osel.cz/7781-impanzi-jsou-takovi-normalni-zabijaci.html ). Autor dále doporučuje zrušení hranic, aby neexistovali žádní my a oni. Myslím, že by si měl lépe prostudovat současnou přistěhovaleckou krizi Evropy, nebo dávné přistěhování jistého etnika, které se dodnes nedokázalo plně začlenit do naší společnosti a na němž se přiživuje mnoho neziskovek a podnikatelů s chudobou. To jsou však jen migrace mezi kontinenty, které jsou velmi výrazné. Podobné problémy však mohou vznikat i v migraci v rámci státu. Autor sice uvádí příklady, kdy se komunity migraci ubránili, ale několik úspěšných příkladů zdaleka neznamená, že systém je efektivní. Pokud se ubráníte pěti pokusům a jeden vyjde, stejně společnost zanikne. Ještě bych poznamenal, že samosprávou komunit se zabývala Elinor Claire Ostromová (nositelka Nobelovy ceny za ekonomii). Pokud vás tato kniha zaujala, zkuste si najít její práce. To, co popisuje je trochu podobné tomu v této knize, ale má to vědečtější základ.