Aktivní tvář nekonečna

10.01.2021

Zlatá spona, kterou Carlos uzavírá své vyprávění. Nejdůležitější mýtickou ságu 20. století.
Vrací se k relativně běžným událostem svého života, počínaje dětstvím až po skok do propasti, jímž končí Příběhy síly.
Aktivní tvář je jakousi fabulační rekapitulací zásadních momentů Carlosova života, které jej dovedly skrze setkání s donem Juanem na cestu potulných bojovníků. Na oné cestě jako louče v loubí temné zahrady září všednodenní příhody, které ale mají sílu uvaděčů- zásadních nastavujících momentů, jež se poté budou po zbytek autorova života variovat, oněch událostí- prvních v řadě, které slouží jako mustr pro další, střižené podle té první.
Už v úvodu se zmiňuje banální příběh figur před zrcadlem, které všichni, v sebezahleděnosti opakujeme do totálního zblbnutí. Následné příběhy odrážejí fundament čarodějnických technik, které míří k rozložení ega, zastavení vnitřního dialogu a dosažení prahu ticha, oprašování spojení se záměrem, naší závislosti na sociálních interpretačních systémech, které nás do zblbnutí nutí opakovat stále stejné disfunkční vzorce chování, to, že se chováme jako nesmrtelné bytosti ve světě, kde smrt je jediným a nepřehlédnutelným lovcem. Opakovaně bývá připomínána zásadní důležitost rekapitulačních technik: “ Čarodějové věří, že během rekapitulace vyplavou na povrch, jak už jsem ti říkal, všechny úlomky a odpadky našich životů. Uvědomíme si přitom všechny své nedostatečnosti a chyby, které neustále opakujeme.“ (s. 122-123)
Nově se objevuje koncept blátivých stínů, o nichž se už jiní autoři (Gato) zmínili, že se může jednat o plagiát první ayahuaskové vize, kterou v Cestě šamana odkrývá M. Harner.
Mimořádná kniha mimořádného příspěvku k lidské kultuře.