Adolf
Benjamin Constant
Příběh se odehrává před francouzskou revolucí v prostředí feudální šlechty. Hlavní hrdina románu, slabý a ctižádostivý Adolf, je postaven do ostrého konfliktu mezi citem domáhajícím se svého naplnění a tím, co společnost nazývá společenskou povinností. Kromě střetnutí s vnějším světem prožívá Adolf i těžký konflikt vnitřní: ve své slabosti dovede být bezohledně krutý k ženě, která je mu oddána - a táž slabost je příčinou, že nesnáší pohled ani myšlenku na její utrpení. Adolf není schopen zbavit se pout, kterými mu svazuje ruce společnost, nedovede přemoci ani svou kolísající povahu. Teprve milenčina smrt vyřeší celou situaci, kterou on sám nebyl s to rozuzlit mužnějším a čestnějším způsobem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Městská knihovna (Praha)
Originální název:
Adolphe , 1816
více info...
Přidat komentář
Mě toto dílo přišlo velmi silné, je to hodně stará kniha, četl jsem i hodně starý překlad z dob Rakouska Uherska Rudolfa Trauba (jméno mi nic neříká) z knihy voněl čas,. Jména jsou zmiňována jako P****, T**** atd. Což nevím, jestli byl autorův záměr, nebo věc překladu, nikdy jsem se s tím nesetkal. Je to krásný popis lásky, která se přejí, trochu mi to připomíná knihu Milá Páně Alberta Cohena. Jak vlastně Adolf zůstává Elonorou ze soucitu a oba dva tím ničí, nedokáže žít s ní, ani bez ní.
Nevím, co si myslet o Adoflovi, člověk, který se nějak utápí ve svých pocitech, asi to výstižněji než já napsal autor v korespondenci dvou lidí na konci knihy a to touto větou.
Nenávidím onu chabost, která stále viní jiné ze své vlastní nemohoucnosti a nevidí, že zlo nevězí v bližních, ale v ní samé. Byl bych sám uhodl, že Adolf byl potrestán za svou povahu právě svou povahou, že nedal se pevně určenou drahou, že nezaujal nijak prospěšné povolání, že svoje schopnosti nestrávil jiným způsobem, než svými vrtochy.
Kdyby to napsal současný autor, tak bych to viděl na 3 - 4 hvězdy, ale tím jak vidím, že to napsal takřka 200 let mrtvý autor mě to dojímá k slzám, jak některé věci a určití lidé se stále opakují. Roky ne roky. Nemohu jinak, než dát 5 hvězdiček.
Román francouzského politika a publicisty patří k nejznámějším dílům světové literatury jako klasické dílo psychologického románu.
Překladatel Josef Pospíšil sice v doslovu porovnává Adolfa s Goethovým Wertherem, ale srovnání by si možná spíš zasloužil s Mussetovou Zpovědí dítěte svého věku. Jistě, máme tu od Werthera oblíbené úvodní „slovo vydavatele“ (i když obdobné paratextové užívání je pochopitelně ještě mnohem starší), jehož prostřednictvím se autentifikuje fikční svět, ale jak samotná postava, tak vyznění novely jsou poněkud odlišné. Kupříkladu Werther nezná přetvářku a faleš, kdežto Adolfova láska se zrodí z nudy, marnivého šprýmu; jeho počáteční pojetí lásky má tak blíže k hravému libertinství než k romantismem vzývané (nepředstírané) opravdovosti; Adolf se dokonce sám přizná, že nezná bezprostřednost, onu definiční vlastnost Werthera – v několika momentech jako by dokonce travestoval jeho exaltovanost. Kdo se tak více sbližuje s Wertherem, je postava Eleonory, Adolfovovy milenky.
Je to právě ona, kdo je vystaven opravdovému utrpení z lásky, zatímco Adolf k ní než lásku cítí pouhý soucit. Zde dochází k jistému prolnutí se Zpovědí dítěte svého věku, v němž je tematizován bouřlivý vztah mladého milence ke starší ženě; užijeme-li spíše populární než podnětné biografizující odbočky, tak jistým předobrazem se Constantovi měl stát vztah k madame de Staël, stejně jako později Mussetovi vztah k neméně významné dámě své doby George Sandové.
Constant si, jak se zmiňuje v předmluvě, vytkl za cíl napsat román, v němž by vystupovaly víceméně pouze dvě postavy a situace by byla taktéž víceméně stejná; soustředí se tedy stejně jako Musset na líčení vskutku proteovských citových pohnutí (mj. dochází k pozoruhodnému sémiotickému postřehu, že „slova jsou jenom k označení, nikdy k vyjádření“) a na analýzu nuancovaných, řečeno s Barthesem, figur lásky (ale na rozdíl od Werthera už v ustanoveném, nikoliv vysněném vztahu, ve kterém je prostor pro reakci druhého).
Jestliže jsem už zmiňoval předmluvu autora a slovo vydavatele, tak kromě hlavního textu (rukopis Adolfa) se v konvolutu paratextů objevuje ještě závěrečná korespondence mezi jistou osobou, která Adolfa vnímá jako oběť směsi citů a sobectví, a vydavatelem, který Adolfovo svědectví interpretuje jinak a nabádá nás coby čtenáře k možné změně našeho interpretačního pole. Tvrdí, že hlavním tématem se stává bolest, kterou působíme druhým, Adolfa hodnotí jako někoho, kdo veškerou vinu shazuje na druhé a tu vlastní nikdy nepřizná; touto závěrečnou figurou Constant tlumí a relativizuje do té míry převažující subjektivnost (a tím pádem relativní spolehlivost) vypravěče, stejně jako Musset v závěrečném kapitole svého románu uplatní jednou a provždy neosobního vypravěče (Werther naopak jiný než subjektivní pohled víceméně nenabízí). Tragikou jsou však nakonec zasaženy obě hlavní postavy: Adolf si osudově pozdě uvědomí svou ztrátu, Eleonora zjišťuje baudelairovský taj (jejž všichni poznali), že „když naše srdce jednou skončilo svou sklizeň, pak žít je zlo“ – a s ním (společně s romantikem Wertherem) – žít nedokáže.
Štítky knihy
milostné romány francouzská literatura psychologické romány nešťastná láska zakázaná láska věkový rozdíl partnerů (age gap)
Autorovy další knížky
| 1957 |  Adolf |
| 2018 |  Principy politiky |
| 2012 |  O dobyvačnosti a uzurpaci a jejich vztazích s evropskou civilizací |
Kniha Adolf je v
| Přečtených | 17x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Knihotéce | 26x |
| Chystám se číst | 17x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 1x |
Dolfínkovo povídání je velice krátký, a protože to bylo rychlý, evidentně jsem to četl špatně. Nesmí se to proletět rychle jako blesk, při odkládání odchodu do práce a vysedávání na porcelánový židli. Musí se při tom trošku přemejšlet. Já letěl rychle a přemejšlel jsem leda tak o tom, jak dlouho nechat naložený maso v jogurtu a tandori masale, a taky jestli to budu zapíjet mlíkem, nebo budu muset jet přikoupit pívo.
Když jsem letěl tak rychle, odnesl jsem si z toho akorát to, že byl Dolfík nasranej na tatu, možná se nesnášeli. Pak tam byla nějaká pani, kterou Dolfi odloudil od hraběte a najednou tády dáááá, tádydy dáááá.
Najednou v tom byl takovej citovej guláš, jako nějakej svůdcův deník. Moc se tam kvedlalo vařečkou, což není dvojsmysl, ale možná metafora, furt se tam něco přisejpá, nic nejde vzít zpět a celej recept končí, za pomalého míchání lejeme do hajzlu.
Tohle čtení nebyl úplně můj rybníček, ale možná tomu dám ještě jednu šanci při lepších podmínkách a rozhodně ne jedním okem sem, druhým okem tam. Třeba pak změním i hodnocení. Vlastně jsem to nemusel hodnotit vůbec, když jsem pako.