Kotrmelína

Alice Prajzentová je ze severu, ale z jejích veršů probleskuje jižanská horkokrevnost: „špičkou jazyka ohmatávám tvůj ušní boltec... a v mé podbřišní krajině začíná zurčet malý pramínek / potajmu vplétám ti do myšlenek neznámé mikroorganismy.“ To ale není jediná její poloha – místo zde má i ironický úsměv, nebo spíše škleb, rukavice hozená do tváře nepřátelské a cizí realitě, i zoufání si nad ní. A mnoho dalšího ve sbírce nalezneme: okouzlení řečí například – tou, jíž mluví ti ostatní, i tou, kterou používá básnířka sama: „Skřepot hlasu otíral se do zavařenin / Ať Jaruna vysmejčí i gánek.“ Okouzlení tím, co se děje se slovy, když námi procházejí, když přizpůsobují svá těla básni a tomu, co má být řečeno, když se odkudsi rodí slova dosud neznámá. To vše vyjádřeno hodně přímočaře bez zbytečných okras a kudrlinek. Úvody chybí a konce jsou prostě konce a tečka - žádné hry se čtenářem. Ve své prvotině vyhlásila Alice Prajzentová vší falešnosti válku. A to sluší nejen prvotinám. Tomáš Míka ... celý text