Rytíř rudé růže - Co si o něm myslíte?

V místnosti byla skoro úplná tma, jedinou známku života zajišťoval blikající zlatý odraz od slabě hořících lojových svíček na obou stranách chodby, která k ní vedla. Zničehonic se zlatavý třpyt dal do pohybu a byl doprovázen hřmotným řinčením železa o železo.

Ze stínu vykročila obrovská tajemná ramenatá postava, nyní zalitá ve zlatavém světle blikajících svíček, a kráčela si to kurážně dopředu, držíc v ruce přilbu a nad levým ramenem nesouc vyčnívající, zlatem zářící rokojeť mocného meče. Tajemný figura si to šinula ke dveřím, a když je otevřela, záplava denního světla ukázala doteď záhadnou figuru, v celé její kráse.

Hlava byla posetá krásnými krátkými hustými hnědými vlasy a pod vysokým čelem, pokrytým několika malými jizvami a velkým hustým obočím, se nacházely dvě veliké upřímné jantarové oči. Její tvář v odstínu pouštního písku byla pokrytá krátce střiženým, stářím sivým strništěm, které dodávalo pohledu na vysokého, dobře stavěného muže pocit zkušenosti a jistoty. Avšak na celé postavě, oblečené v těžkém vyleštěném brnění, které se při východu slunce zlatavě třpytilo, nejvíce vynikal její obličej, který zářil vřelým úsměvem a dobrým srdcem.

Po chvíli si muž trochu zvykl na zprvu nepříjemné sluneční světlo, načež vykročil kupředu a opřel se o dřevěné zábradlí na verandě svého malebného domečku postaveného v přímořském stylu, ba i obklopeného rozsáhlými vinnými sady, dlaní si ochránil své oči před stále zraku nelibými slunečními paprsky a podíval se starostlivě mateřským pohledem do svého okolí.

Celý kraj byl obrovský a byl ohraničen mohutnými nepropustnými horskými hřebeny, které do dálky vyzařovaly svůj smaragdový třpyt a držely celý kraj v relativním bezpečí. Hory byly ve svých vrcholcích pokryty slabou vrstvou sněhu, která při jitřním světle vyvolávala pocit, že jsou celé vrcholky zalité ryzím stříbrem. Pod nimi na úpatí hor se nacházel bezpočet krásných idylických vinic, od kterých se táhly nekonečné, vysoké řady světle zelených lístků rostlin vinné révy, jež si to mířily k toku křišťálově čisté řeky Aniky. Mezi řádky se zeleným a modrýn vínem se občas těsnilo několik středně velkých olivovníků a fíkovníků, jež zdobily krajinu sněhově bílími květy, pod kterými se tetelily chumáčky různobarevných lučních květin. Níže pod vinnými lány ležela řeka Anika, jež protékala celým krajem a byla ohraničena na obou svých březích řadou majestátných, z dálky dobře viditelných, vrb. Její břehy byly posety hustými rákosy a na několika místech bylo její koryto spojeno jednoduchými dřevěnými mosty, které spojovaly dlážděné komunikace táhnoucí se celičkým územím zdejšího panství. Cesty byly obrostlé sytě barevnými, oku lahodícími, pestrobarevnými záhony zdejších lučních květin pokropených k ránu několika kapkami rosy díky nimž se na slunci vytvářel kouzelný pocit, že jsou posety bílými perlami. Celý kraj dováděl návštěvníky k zamyšlení a úžasu. Probouzel v nich jejich dětské sny, fantazie a vášně a vyvolával v jejich očích výjevy z dětských pohádek. Pro sebe si říkali: „Jak je to to možné? Není to sen?“ Avšak jejich ústa brzo utichla a namísto nich jejich ouška začala poslouchat okolní koncert, když se celý kraj začal probouzet k životu. Hejna ptáků letěla z oblohy sem dolů ke svým přátelům, ryby v řece nad vodní hladinou vyvalovaly svoje bílá břicha, zajíci si to vesele skotačili po zdejších loukách a celý kraj byl doprovázen a umocňován pestrou škálou rozmanitě barebných písní zdejšího ptactva. Na pozadí toho se zdější nekonečné silnice neohroženě táhly tímto snovým královstvím, jako vystřiženým z děckých báchorek, a všechny si to šinuly k tomu stejnému místu, spíše kopci, na kterém se vyhřívalo hlavní město tohoto kraje, Lyta Tellir, neboli Zářivé Jitro.

Celé město bylo obehnáno půvabnými cihlovými hradbami, které byly zbarvené v odstínu střídající se červené a zelené barvy líbezné červené růže a jež byly obrostlé kolem dokola rozpínajícím, hustým, zeleným, krátce střiženým živým plotem ze zimostrázu. Na každé světové straně města se mezi hradbami nacházel malý průchod s obloukovou klenbou obrostlou královským vínem Rima, ze kterého nad hlavami příchozích vysela mohutná modrá hrozna. Pod nimi masy lidí proudily branami do města skrze široké dlážděné cesty, které byly ve městě na obou stranách poseté stánky s nejrůznějšími druhy zboží. Od prodejce lízátek, až po kováře, kteří se svými velikými kleštěmi, drženými ve svých svaly vyrýsovaných rukách, nabízeli bezbolestné vytrhávání zubů. Nad nimi, nějaký ten kousek dál a metr výš, v městském parku na lavičkách seděly zamilované páry, užívajíce si pohledu touženého magického rána ve stínu pod stále se zelenajícími olivovníky. Čas od času byly ovšem dvojice vyrušeny klapotem kopyt koně přijíždějících rytíře o dlážděnou cestu a jedoucího vstříc úplnému vrcholu kopce, na kterém se tyčil majestátný hrad postavený z bílého mramoru a se čtyřmi obrovskými věžemi, které pokryty rudě červenými došky velkolepě vyčnívaly nad celým pohádkovým královstvím a v jitřním svitu nabývaly pocitu, jako by si dopřávaly stříbrné koupele. Celý komplex se nacházel v úplném středu celého města a samotném srdci zdejšího království. Mezi jeho věžemi se nacházely veliké obloukové podchody pro všechny čtyři světové cesty, které byly vyplněné opěrnými korinskými sloupy, a jež byly přímo spojeny s obrovským hradním komplexem, který podle svých přilehlých lesklých věží dostal výstižný název Nim Tari, teda Bílá královna.

Dodatek:
Kominikace procházely pod hradním celkem a střetávaly se na nádvoří pojmenovaným Dabo Mario, v jejímž středu ležela fontána z Lapis lazuli, tzv. modrého kamene, s velkým zlatým hroznem posazeným v jejím středu, na něhož proudila křišťálově čista voda ze zdejší studny. Na tomto místě všechny cesty tohoto panství začínaly a zároveň končily, tady se v královském paláci rozhodovalo o osudech svých poddaných a neštěstí jejich nepřátel, tady se prvně před tisíci lety usídlily elfové, již zdejší kraj povznesli a přivedli ho k prosperitě a životu a tomu bude brzo také zde, kde se bude rozhodovat o osudu celého světa…

Z nedostatku času, jsem to nepřečetla celé, ale pokud mohu vyjadřít svůj názor, působí to poněkud zmateně. Odraz svíčky není známka života. A pak je tam zbytečně moc zájmen. Její tvář? Stačilo by tvář, kor když se jedná o chlapa, to její vypadá divně.

Text příspěvku byl upraven 24.10.19 v 00:09

A někde tady je speciální diskusní vlákno pro pisálky.

Blikajúci odraz zaisťuje známku života? Trošku čudne zvolené slovo, zaisťuje. A namiesto „blikající zlatý odraz od slabě hořících lojových svíček“ by bolo lepšie „zlatý odraz blikajících lojových svíček“, namiesto „Zničehonic se zlatavý třpyt dal do pohybu a byl doprovázen hřmotným řinčením železa o železo“ – „Zničehonic se zlatavý třpyt dal do pohybu doprovázen hlasitým řinčením železa.“ Jejich ouška? Prečo ouška a nie uši? Ryby vyvalovaly bílá břicha? To akože pokapali a plávali bruchom hore?
Úprimne povediac, nenachádzam vetu, ktorú by som nepreštylizovala. Tiež som to neprečítala celé, čas síce mám, ale nečíta sa to dobre, je to veľmi kostrbaté a pôsobí to dojmom, akoby sa autor snažil napchať do každej vety aspoň pol slovníka. Treba písať jednoduchšie, nie tak kvetnato, menej je viac, určite v tomto prípade, hlavne menej adjektív. Ale treba dať pozor aj na vetnú stavbu. A takisto na pravopis a preklepy.

Děkuju za názor.

Zkusím na tom zapracovat.

Jinak ryby ukazují břicho, když se šplochají na hladině.

Naias. Postava je ve tmě a svíčky slabě svítí, proto je vidět jenom ten odraz.

Pavel, tak či onak, svetlo sviečok ani ich odraz neznamená známku života, a už vôbec ju nezaisťuje. Čo sa týka tých rýb, bolo by dobre to ukazování břicha pri šplouchání u hladiny nám, mestským deťom nepoznajúcim zvyky rýb, nenásilne vysvetliť, zapracovať do vety. A ukazovaly je podľa mňa lepšie slovo než vyvalovaly. Ani kraj by nemal byť doprovázen a umocňován, keď už, tak krása kraje. A řinčení je myslím lepšie hlasité než hřmotné. Mám pocit, že rád používaš pôsobivo znejúce slová, ale ak ich bude priveľa, dopadne to, ako keď psík s mačičkou varili tortu. A tiež je tam veľa pleonazmov. Vesele skotačili (skotačení je samo osebe veselé, netreba to pripomínať), pestrá škála rozmanitě (pestrý a rozmanitý sú synonymá, tesne po sebe nepôsobia dobre), starostlivě mateřský pohled (stačilo by starostlivý, hlavne keď ide o muža), sytě barevnými, oku lahodícími, pestrobarevnými záhony (dvakrát po sebe barevný). A z tých prídavných mien naozaj uber, nechaj niečo aj na fantáziu čitateľa, nezahlcuj ho. Nezabúdaj, že základom cesta je obyčajná múka, ochutiť ho treba len trošku, přiměřeně, ako vraví klasik.

Dobře :). Ano s těmi rybami to by bylo asi lepší. Jsem rybář a z ještě k tomu z vesnice, tak to vidím jinak. A ty další věci stojí určitě k zamyšlení. V tom co mi tady píšeš je obrovská spousta věcí, které jsou potřeboval vědět. Mockrát ti děkuji.
PS: Ty přídavná jména, někomu se to líbí, někdo to nesnáší. Někdo to oceňuje z důvodu, že nemusí sahat do paměti a hledat podobná místa. Těm, co se to líbí je o trochu méně než polovina. A jelikož je to prostě můj styl a dost lidem se to líbí, tak v tom budu pokračovat. Ale rozhodně se budu snažit ořezat o zbytečná slova, na která si mi poukázala.
Ještě jednou děkuji. Tvůj příspěvek je pro mě veliká pomoc.