My cvoci, opravdu nás zavřít a zahodit klíč?

Adria Orici31.10.2014 v 08:59

Vážené čtenářky, vážení čtenáři. V české společnosti je psychiatrie stále považována za něco nenormálního. Většina nás psychicky nemocných si myslí že jsme vyvrhelové české společnosti. Po nedávném propuštění schizofreničky se tato debata ještě více rozhořela. Střepiny jsem neviděl, ale dokážu si to představit. Ano mám bohužel v tomto předsudky. Jelikož znám média. Co dokáží kvůli sledovanosti. Lidé si často nepřipouští že každý se může zmýlit, lékař soudy a podobně. Je to otřesné ztráta tak mladého života. Lidé si většinou myslí že jen simulujeme, jelikož tyto potíže nejsou vidět a kdo nechce opravdu nepochopí. Jen se snaží člověka podpořit slovy, ale většinou nevhodně. I když to myslí dobře sráží to dotyčného pacienta níž a níž. V jedné diskuzi uživatelka popsala své pocity.... i to ho.no na chodníku má větší význam. Dokážete si tyto pocity představit? Myslíte že slovo jako, moc si v tom libuješ, jsi líná vstávej a raději něco dělej....opravdu pomůžou? Setkali jste se někdy s BAP, schizofrenií, OCD, Agorafobie a podobně? Většinou chodíme tak říkajíc s maskou, ale v našich duších řveme kopeme. Ale usmíváme se. Opravdu se nás tolik bojíte? Jsme také lidé, i když naše nemoc není viditelná, nelze ji fyzicky vnímat nebo lehko popsat. Kolega mě říkal že jedna známa odmítá chodit se svou dcerou k psychiatrovi, i když to zřejmě potřebuje. Prý to není normální. Co by tomu řekla rodina a lidi. Není to ojedinělí případ. Podobné argumenty slyším docela často, od rodičů. Proto jsem se rozhodl s Vámi podělit o své pocity a myšlenky. Děkuji za Vaše názory a postřehy.

Aiwa31.10.2014 v 13:30

Střepiny jsem také neviděla a obvyklé „morální paniky“ (v originále moral panic, doporučuji termín dohledat) se účastnit nehodlám. Hranice mezi tím být „normální“ a „cvok“ je poměrně tenká a prostupnější než se zdá. S psychiatrem jsem tu čest neměla, ale během studia nám přednášelo několik psychologů. Kupodivu milí lidé a myslím, že pokec s nimi by v dnešní době prospěl kdekomu. Když se doma něco porouchá, voláme opraváře a nestydíme se za to. Proč se stydět za to, že si pořídíme „řemeslníka na duši“? Já tedy můžu mluvit tak maximálně za část své generace, která na návštěvě psychologa nevidí nic divného. Rudé doby jsou ty tam a není důvod izolovat lidi trpící psychickými poruchami a odsouvat je na okraj společnosti.
Co se týče nedávných událostí, problém nevidím v nemoci samotné, ale ve způsobu péče, kterou stát (ne)poskytuje osobám tzv. nebezpečným svému okolí. Doporučuji k přečtení rozhovor s psychiatrem Karlem Hynkem (Týden 43/2014), dlouholetým odborníkem, který „proslul“ tím, že na něj zaútočil pacient s mačetou

Adria Orici31.10.2014 v 14:06

Děkuji za Váš příspěvek Aiwa. Ten případ který zmiňujete, si pamatuji. Ten časopis si zapůjčím v knihovně. BAP je mým společníkem..... tak s dovolením vím o čem je řeč ;).

Adria Orici31.10.2014 v 15:48

Děkuji binysek za Váš příspěvek. Bohužel Češi mají obavy právě ze schizofrenie. Někdy až přehnané. I když v jistých případě, se ani nedivím. Taktéž mám kamarády kteří s ní bojují, a pracují. Je to asi nejvíce kontroverzní v našich končinách. Pokud Vás to zajímá, Občanské sdružení Green Doors www.greendoors.cz/schizofrenie-psychoza-a-dusevni-onemocneni

Text příspěvku byl upraven 31.10.2014 v 15:48

Richie131.10.2014 v 16:47

Souhlasím s tím, že současný pohled na duševně nemocné jedince stále ještě vychází z pohledu předchozí "socialistické" doby. Tenkrát se o tomto tématu moc nemluvilo, nebyla žádná osvěta - všichni jsme přece byli spokojení a zdraví obyvatelé státu se zářnou budoucností. Dnes se toto tabu otevřelo, ale mnoho z nás ještě s těmito informacemi neumí pracovat.

Je jasné, že média se rády chytnou podobných případů jako byl ten ve Žďáru a s gustem ho zveličí, aby měly o čem několik týdnů psát (a tím měly větší odbyt). Zprávy podobného typu už dávno nechávám stranou a nezajímám se o ně.

Není jednoduché poznat, že někdo trpí duševní nemocí. A ještě složitější to je pro samotného dotyčného. Obvykle tato nemoc přijde plíživě, nenápadně.
Měl jsem bohužel vlastní zkušenost s člověkem postiženým fóbií. Trvalo mi dlouho než jsem pochopil, že to je nemoc, kterou žádným rozumným argumentem nevyléčím, ale že tento člověk potřebuje odbornou pomoc.
Druhá věc je, v čem tato odborná pomoc spočívá. Domnívám se, že řešit duševní nemoc pouze podáváním antidepresiv či jiných psychofarmak není nejlepší cestou. Věřím, že po utlumení nejhorších projevů nemoci pomocí chemie musí nastoupit dlouhodobá psychologická terapie s nemocným - tak, aby se odstranily příčiny a důvody k nemoci.
Ale to je tak složitý lékařský problém, že se vůbec necítím na nějaké jeho větší rozebírání.

Je třeba se smířit s tím, že duševně nemocní lidé mezi námi jsou (a přibývají) a že potřebují stejnou pomoc jako lidé postižení jakoukoliv jinou nemocí. Bohužel současná civilizace velmi přispívá k "vytváření" stále většího počtu duševních problémů, takže řešení tohoto fenoménu vůbec nebude jednoduché.


Adria Orici31.10.2014 v 17:12

Děkuji za reakci Richie1. Popsal jste to naprosto moc dobře. Vřelé díky. Ano bez terapie to nejde, to bych asi nedal. Bohužel jsou i případy, například k nám přišel muž který se domníval že mám jen nějaké výkyvy nálad. Bohužel se časem ukázalo že disponuje nezaléčenou BAP. Což je opravdu obdivuhodné. Jako BAPkař si to nedokážu představit.

elfos01.11.2014 v 09:30

Binýsku, BAP je bipolární porucha (neboli maniakální deprese).

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bipol%C3%A1rn%C3%AD_afektivn%C3%AD_porucha

Adria Orici01.11.2014 v 13:23

Dovolil bych si upřesnit, bipolární afektivní porucha. Miloše Kopeckého obdivuji. Jak se stím dokázal rvát. Bohužel i v dnešní době, většina z nás chodí s maskou. V profilu mám odkaz na stránku která Vám případě zájmu řekne více.

Marthas01.11.2014 v 15:23

Zajímalo by mne, zda se opravdu včeobecně neví, že existují i schizofrenici, kteří nejsou nebezpeční a nebo jsou nebezpeční pouze sobě, nerada bych se dočkala doby, kdy třeba taková katatonní schizofrenička nikdy nevyleze z bran léčebny a to jen proto, že je schizofrenička, a schizofrenici jsou přeci "nebezpeční"!
Pokud vím, tak schizofrenií je více typů, paranoidní schizofrenie, která se v atace projevuje změnami vnímání okolí, až halucinacemi, které se dělí na zrakové a sluchové a nemusí být přítomny oboje, a paranoou čili stihomamem, kdy má člověk pocit, že je v ohrožení.
Dále je katatonní schizofrenie, která se projevuje ztuhnutím těla tzv. stuporem....
Dále je hebefrenní schizofrenie projevující se takovu klackovitostí, a objevuje se u mládeže od 15 let ale i dříve, a může se zlomit v jiný typ
Je jich samozřejmě i více, ale kvalifikace se stále mění, některé typy se ruší anebo slučují...
Nemluvě o tom, že málokterý pacient trpí tzv. čistým typem schizofrenie, častější jsou tzv. polyformní schizofrenie, u kterých se projevují příznaky různých typů zároveň...
Je rozhodně diskutabilní kolik schizofreniků něco spáchalo a užívalo přitom léky. I když se dá polemizovat nad tím, jak jsou antipsychotika účinná a jak kvalitní je s nimi život, tak si myslím, že je přeci jen menší šance, když je člověk má a UŽÍVÁ je, že by se něco takového mohlo stát.

Text příspěvku byl upraven 01.11.2014 v 18:35

Adria Orici01.11.2014 v 18:04

Marthas děkuji za příspěvek. Jsem velmi potěšen že jsou mezi námi lidé, kteří ví o co jde.

Marthas01.11.2014 v 18:33

To Adria Orici: Já si nejsem jistá, že stejný názor mají někteří doktoři, a upřímně bych někdy tyto informace vyměnila za zdraví../

Adria Orici01.11.2014 v 18:43

To Marthas: chápu jak to myslíte. Také bych chtěl být zdraví. Ale bez těch hloupých předsudků společnosti.

Text příspěvku byl upraven 01.11.2014 v 18:44

Marthas01.11.2014 v 19:17

To Adria Orici: Myslím, že kdyby byl člověk zdravý, tak by mu mnohdy ty hloupé předsudky byly ukradené a k smíchu, anebo by byl úplně stejný, protože by mu chybělo vcítění.:/

Marthas01.11.2014 v 19:56

Do toho se já vžít nedokážu, v mém stavu, by byl holý nerozum mít děti a představa, že se stanu matkou mne narozdíl od mých spolužaček nikdy nefascinovala, já mám problém postarat se sama o sebe, a rozhodně nemám pouze zbytky rozumu, abych věděla, že starat se ještě o někoho jiného není možné.

Čistě hypoteticky :Ale i tak pokud se nebojíte svojí kamarádky vy, a máte pocit, že je odpovědná a plnně při smyslech a bere léky, jak má, něměla byste mít problém jí svěřit ani dítě, pokud tedy, o ní nevíte, že nesnáší děti, to by byla hloupost,
Takže záleží na tom, jak dobře si myslíte, že toho daného člověka znáte a můžete mu věřit. Tady záleží na tom, že schizofóbie, mnohdy způsobí, že vy ani nezjistíte, že vaší kamarádce něco je, ona vám to nepoví, a zjistíte to třeba až z krimi zpráv.(

Protože Binysku: Pokuď někdo bere psychofarmaka a účinkují tak jak mají, tak vy ani já, byste čistě teoreticky na něm něměli poznat, že není "normální".

PS: Nemluvě o tom, že mnozí schizofrenici jsou opravdu nepříliš společenští lidé, takže nevím, zda by vůbec měli zájem jezdit třeba na výlet s vaším dítětem. Pokud ovšem nenarážíte na něco jiného co mi uteklo.
Pokud myslíte starší dítě tedy nad patnáct, tak tomu stěží vymluvíte paktovat se třeba se samotným luciferem....

Text příspěvku byl upraven 01.11.2014 v 20:54

Marthas02.11.2014 v 16:01

To binysek: Není zač, důležité je, zda jsem alespoň trochu rozptýlila obavy....
Jinak souhlasím s uživatelem Aiwa: "... problém nevidím v nemoci samotné, ale ve způsobu péče, kterou stát (ne)poskytuje osobám tzv. nebezpečným svému okolí." Kdybych se ale pustila do této problematiky, myslím, že veškreré uklidnění, byť povrchové, by bylo fuč!

Hlavně zdraví přeje všem diskutujícím Marthas

Raksa.A02.11.2014 v 20:13

Když to tady čtu, tak zlišťuju, že mám v podstatě kliku. Jsem, jak se říká, nervově labilní. Jako batole (9 měsíců) jsem utrpěla při americkém náletu na Prahu šok. Pamatuju se, že tak do páté třídy jsem se schovávala do baráku, když letělo letadlo. A věřte nevěřte, matka se mnou kvůli tomu chodila k doktorovi. Během života jsem byla 4x marod od psychiatra s depresí, která se projevovala vodovodním pláčem. Prostě jsem nemohla přestat. Ale vždycky jsem se z toho dostala a naučila jsem se taky se sebou zacházet, takže teď už je to přes všechny životní horory móc dlouho, co jsem potřebovala odborníka.
Doufám, že to vydrží (kdo má taky shánět pořád větší a větší kapesníky) a všem vám přeju, aby vám zdraví taky vydrželo

Adria Orici03.11.2014 v 07:38

Binysek - tak zřejmě chápete o čem je deprese. Dá se zvládnout lehká bez léků. Endogenní je už jiná liga. Těžko si to přestaví a pochopí kdo to nezažil. Deprese v BAP je ještě řekneme těžší. To je člověk rád že může odplazit aspoň na toaletu. Zdá se Vám to přehnané? Bohužel je to fakt který lidé nechápou. Můžete se pokusit, ale nebude to lehký úkol.

Marthas - popsala jste to naprosto dobře. Těžko si lidé představí nemoc, psychickou poruchu která není vidět fyzicky vidět. Ano tam mě bolí..... atd. Nikomu nepřeji naše potíže. Marhas zajisté taktéž. Hodně zdraví nám všem. Těším se na další příspěveky.

Text příspěvku byl upraven 03.11.2014 v 07:42

Marthas03.11.2014 v 17:32

To binysek: Ano, máte pravdu i ti nejlepší doktoři, ale to není kritika, se snaží s tím někdy poprat sami, může to být i nedostatkem odborníků, může to být něčím jiným. Jinak není dobře, když vám předepisují na depku, kdy nemůžete spát, třeba jednu bylinku, bohužel si nedokážu vzpomenout na její jméno, ale může to tu depresi ještě zhoršit, anebo způsobit hypománii nebo i horší věci... já ji na začátku taky dostala od obvodní ale když se vidělo, že se to ještě zhoršuje, sama navrhla, aby mne alespoň viděl psycholog...

Jinak někdy donutit praktika, aby vás odeslal k i k jinému odborníkovi, je problém, mě třeba bolely nohy jakoby v kyčlích, doktorka se o tom se mnou nechtěla ani bavit, jelikož se jí asi zdálo, že to je mou váhou, nakonec se koukla za dva roky a to její doporučení mě fakt šoklo, ale to nemá smysl tu probírat...

To Adria Orici: Já též nikomu nepřeju své potíže, i když je z pochopitelných důvodů nechci nijak moc rozebírat, pravda ale je, že mám v hlavě už tolik informací, že se doktorům moje informovanost, často zajídá.
Není nic horšího, podle nich, pokud na ně laik vytáhne pár jejich termínů a ještě k tomu se neplete! Alespoň mi to tak nějak přijde!

Jinak já mívala také ty těžší deprese, sprchování, česání vlasů a jiné pro jiné lidi naprosto normální věci, se stali naprosto nesnesitelným rituálem, kdy jsem se musela často nutit a někdy se nedonutila..:/

Adria Orici03.11.2014 v 21:18

Děvčata rozumím co chcete obě říct.

Marthas, také mám podobné zkušenosti. Naštěstí mám cvokařku která to ocení. Umím popsat své potíže lépe než v začátku, řekneme léčby. Proto jsem založil tuto diskuzi. Jen mě mrzí že se více čtenářů nevyjádřilo. Tedy zatím..... .

Marthas03.11.2014 v 22:01

To Adria Orici: To popsat umím dobře, jen doktorka sem tam říká, že jsem příliš melodramatická a hlavně, že se příliš pozoruju.:) Jinak je to asi ta nejlepší, co tady seženu, takže nic proti.:)
Já jsem ale radši, že se k tomu zas tak moc lidí nevyjadřuje, mohli by se tu objevit i nějaké posměvačné názory, i když věřím, že na DK jsou tolerantní lidé, nevěřím, že až tak.

To binysek: Vzpomněla jsem si, co to je za tu bylinku, co se nemá v tom případě, co jsem popisovala používat - je to třezalka, takže pozor na ni, já beru někdy na uklidnění kozlík a taky na spaní, fakt to pomáhá. A je to jen bylinka, takže si člověk pak nepřipadá jako takový pošuk.

RADOST03.11.2014 v 22:23

Adria Orici - možná je nás tady dosti takových, co jen čteme a poučujeme se. Tato diskuse je pro mně přínosná, problematika mě zajímá. Osobní zkušenost mám jen s Alzheimrem u své maminky. Kamarádčin dospělý syn má BAP. Ráda se s ním setkávám. ale nikdy jsem nebyla svědkem přímého projevu té nemoci a vůbec si ji neuvědomuji. Možná proto, že viditelnější na něm je omezená pohyblivost v důsledku roztroušené sklerozy.
Většina lidí trpí nějakou chorobou, to si ti zcela zdraví málokdy uvědomují. Ať už se jedná o jakoukoliv nemoc, viditelnou i neviditelnou, je třeba si ji připustit (nemocný, pokud je toho schopen, i jeho blízcí), vyhledat léčbu a dodržovat ji, případně hledat léčbu více vyhovující. Nemocný by neměl být na svou nemoc sám - potřebuje někoho blízkého, kdo dohlédne a sleduje vývoj choroby (u zlomené nohy, cukrovky i duševní choroby). Všichni, zdraví i nemocní, by měli co nejvíce znát o možných projevech "své" nemoci i jiných "neviditelných" nemocí. Nemocné nevydělovat ze společnosti, ale jejich blízcí by měli svým způsobem přebírat zodpovědnost za jejich chování. A v případě varovných signálů vyhledat odbornou pomoc. Horší je situace u lidí nemocných a zcela osamělých, žijících v anonymním prostředí. Tady by měli ty blízké zastoupit sociální asistenti - v podstatě neexistující, to je velký problém. Po zlomenině je nárok na rehabilitaci. Představuji si, že by měla být podobná služba i pro duševně nemocné. Aby mohli žít ve svém prostředí, měli pomoc i kontrolu,aby neohrožovali sebe ani své okolí. Toto řešeno není a možná to ani řešit nejde. Nevím, jsem laik.

Marthas03.11.2014 v 22:33

To Radost: Jak už jsem parkrát u vašich příspěvků podotkla, kdyby šlo palcovat, tak dám palec nahoru. Díky za pochopení

Adria Orici04.11.2014 v 14:42

Marthas souhlasím s Vámi. Uživatelka Radost nám dělá jen radost ;).

Praktičtí lékaři to bohužel vidí vše v globálu, co se týče jejich pohledu na zdravotnictví a zdravý svých pacientů. Když toto řekne obvoďák, pošlu Vás ke cvokaři tam si s Vámi poradí. Někdy to říkají ještě hůře. Nevím jestli bych se ovládl. Míval jsem asistenta doma, pak to zvládala přítelkyně. Sotva sem došel na toaletu. Jen v Čechách je toto velmi daleká budoucnost.
Doufám že napíší i další uživatelé. Zajímají mě názory a zkušenosti ostatních.

Text příspěvku byl upraven 04.11.2014 v 14:42

Adria Orici05.11.2014 v 18:16

Trochu mě mrzí že se ostatní nevyjadřují. Netuším jestli je to dobře nebo ne :(.



Vložit příspěvek
1