Oblíbené poslední věty v knihách
Který spisovatel - kromě Johna Irvinga - považuje za nejdůležitější ve své knize poslední větu? Je v tom Irving sám, že když ji nejprve vymyslí, pak na ní už do konce psaní "zbytku knihy" nic nemění? Je pro každého autora poslední věta tak zásadní? Zásadnější než první věta? Nebo je to už jen takový konec pro konec?
John Irving, Poslední noc na Klikaté řece - poslední věta (ze slovenského vydání):
"Cítil, že veľké dobrodružstvo jeho života práve začína, tak ako to musel cítiť jeho otec počas tých hrozných chvíľ poslednej noci v Pokrútenej Rieke."
Text příspěvku byl upraven 17.05.18 v 16:02
A přidám ještě krásnou poslední větu Karla Čapka z Výletu do Španěl:
"A tu člověk, který se navrací, hladí očima viničné kopečky Francie, pročesává chmelnice německé a počíná se horečně těšit na oranice a jabloňové sady za tou poslední hranicí."
Tady se mi vždy vybaví E. M. Remarque: Na západní frontě klid
Padl v říjnu 1918 v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu:Na západní frontě byl klid.
Klesl tváří k zemi a ležel, jakoby spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.
intelektuálka: Vždycky jsem považovala (a považuji) konec jakéhokoli textu za moc důležitý - měla by to být taková pointa předchozího obsahu, vyústění, tečka,...atd., jak už člověk chce....
Téma diskuse mi připadá stejně spektakulární jako třeba otázka: Který den příštího týdne jste ochotní nedýchat?
Jak se dají porovnávat poslední věty různých literárních útvarů bez ohledu na ostatní „zbylý“ obsah?
Není pro mě důležité vědět, kdy ta poslední věta vznikla, kolikrát ji autor přepisoval, ale jen&pouze to, jestli daný text završuje, bez varování přerušuje, podrývá nebo otevírá.
Ale abych přispěla snad jedinou závěrečnou větou, kterou si pamatuju z hlavy, pak:
„Dlouho jsem byl pryč.“
Ken Kesey, Vyhoďme ho z kola ven, v překladu Jaroslava Kořána
To je hezké vlákno, co jste založila. A jak zniňujete Irvinga, tak u něj se mi stalo, že jsem v poslední větě, kterou napsal, pochopila vše.
Je to úúplně geniální.
Proto mám od Irvinga všechny knihy.
Text příspěvku byl upraven 20.05.18 v 13:07
King - Řbitov zvířátek - "Miláčku", řeklo to.
Tohle jsem četla v poslední době a ta poslední věta mi zježila vlasy a přemýšlela jsem co strašného tak mohlo následovat.
Určitě ty poslední věty jsou důležité, pro mě víc začátky, protože rozhodnou jestli tu knihu budu nebo nebudu číst.
Text příspěvku byl upraven 16.05.18 v 17:29
TakySimona, Intelektualka: Úplně s vámi souhlasím. A jsou určitě věty, které jsou nezapomenutelné (viz Přelet...) a věty blbé, zbytečné i nepochopitelne.
Text příspěvku byl upraven 16.05.18 v 17:50
Možná by to byla i zajímavá soutěž - uhádnout, z které knížky ty poslední věty jsou. Zrovna listuju jedním proslulým románem:
"Robert Jordan ležel za stromem a velmi pečlivě a opatrně sbíral všechny síly, aby se mu nechvěly ruce. Čekal, až důstojník dojede na sluncem ozářené místo, kde první stromy borového lesa hraničily se zelenou luční strání. Cítil, jak mu na jehličnaté lesní půdě buší srdce."
Aniž je to vyřčeno, je jasné, co se nakonec stane. A navíc ten až hmatatelný popis situace a místa...člověk to vidí a cítí.
Podle mě je poslední věta velmi důležitá... často rozhodne o tom, zda si knihu zapamatuji, zda ve mně doznívá ještě několik dní, nebo zda si koupím pokračování příběhu ;) I když je celá kniha skvělá, pokud mě závěr neosloví, nejspíš se nevrátím... V poslední době mě hodně oslovil závěr Hany, ale měla jsem jí z knihovny a poslední větu si nevybavuji. Pak závěr Medvědína, ale tam to byla spíš celá poslední strana...
A poslední věta ze Skleněného pokoje - Simon Mawer: "A kolem nich Skleněný pokoj, místo zasvěcené rozumu a rovnováze, věčný prostor zarámovaný přímkami, v němž se světlo mění v hmotu a prostor v hmatatelnou substanci, prostor, který popírá samu existenci času. "
Řekla bych, že zrovna tahle věta, byla nachystaná předem a jen čekala až příběh skončí... ale je to jen má domněnka.
Sice si ji nepamatuji, ale vím o ní a mám ji zapsanou :)
Text příspěvku byl upraven 16.05.18 v 22:05
Petass: Ano, cítím to stejně. A určitě nejde jen o jednu poslední větu - spíš o několik posledních (zásadních) vět - vždy jde o kontext. Mimochodem - ty poslední věty z Robertem Jordanem jsou z Hemingwayovy knihy Komu zvoní hrana ....:-)
Krásné vlákno do diskuse, to co napsala Petass, jako by mi z duše mluvila. I když kniha někdy neuchvátí, stačí poslední věta, odstavec, stránka a vryje se vám do paměti. Hned jsem si vzpomněla na několik takových knih, ale protože zde chci ponechat místo i pro jiné a většinu z nich jsem měla z veřejné knihovny, podělíme se s vámi jen o tři z nich:
Právě jsem dočetla: Seneca, Výbor z listů Luciliovi (mohu jen doporučit)
Smrt není zlo. "A co je tedy smrt?" zeptáš se. To je jediná spravedlnost v lidském pokolení.
Bromfield, Farma (kniha mě nijak nezaujala, ale tohle mě dostalo), byla celá poslední stránka, tak uvádím jen to část
Dvanáct let po tom, co naposledy šel akátovou alejí, aby nastoupil ve městě do rychlíku, se sem vrátil naposledy. Velká stodola ještě stála, ale byla na spadnutí, pole opuštěná,..... Celá léta, co byl pryč, si umiňoval, že dá jejich hroby převézt z planinky do rodinné hrobky ve městě, ale jak tu teď nad nimi stál, cítil, že dávno splynuli s půdou, zapadli tu do země jako símě, jako hroty oněch indiánských šípů, s nimiž si hrával jako chlapec a jež se ztratily stejně jako celý tenhle svět.
...a teď si dáme jednu k zadumání jako hádanku, kniha je mou oblíbenou:
Zahleděl se vděčně na Myrnin týl, na cop, který mu nevinně spadal do klína. Vděčně. Jaká ironie, pomyslel si. Uchopil cop do obou tlap a se zanícením si jej přitiskl k vlhkému kníru.
VladiKleisner: Jsem moc ráda, že vás téma zaujalo, většinou si sice tu "poslední větu (věty)" úplně nezapamatuju, ale když stojí zato, pak z nich vždycky mám určitý pocit završení. Možná proto ten Irving začíná knížky od nich, tedy od konce.
Vůbec netuším, z které knížky jsou vaše poslední "poslední slova" a určitě jsem ji nečetla. Ale mám také konec jedné z mimořádných i když útlounkých knížek:
"Pociťuji hlubokou úctu k tomuto starému vesničanovi, který dokázal dokončit dílo hodné díla božího."
Text příspěvku byl upraven 17.05.18 v 23:18
V této souvislosti jsem měl zajímavý zážitek s knihou Les mytág. Je to fascinující kniha, kde teprve postupem času čtenář odhaluje všechny skryté významy a také smysl mnoha událostí.
Když jsem ji dočetl, měl jsem pocit, že to byla skvělá kniha. Ale pak jsem otočil stránku a zjistil, že za poslední kapitolou následuje ještě dovětek nazvaný prostě „Koda“. Je krátký – sotva pár odstavců, ale ta stránka textu povýšila celý příběh o úroveň výš. Najednou do sebe zapadly poslední dílky skládačky a kniha se ze skvělé stala neuvěřitelnou.
Takový efekt může mít dobrý závěr...
Tohle je skvělé vlákno... Najdou se tu tipy na knihy, které musíte dočíst, abyste se dostali k tomu nejlepšímu. Les mytág si píšu ;)
ddkk: To bude "Muž, který sázel stromy" četla jsem ho už dávno, chci si ho teď přečíst znovu, ale mám ho u rodičů :)
Uvědomila jsem si při čtení příspěvku tady, že dobré zakončení (teď nemyslím, že to dobře dopadne, i když to taky) jsou to co se mi líbí v knihách Alistaira MacLeana.
Ale zase, že by poslední věta rozhodovala o tom jestli knihu přečtu to ne, naopak. Při čtení se snažím odolat pokušení podívat se na konec - a to mně vrací zpátky k tomu MacLeanovi, u těch jeho konců se člověk většinou nedozví jak to dopadlo, to bývá tak o stránku dřív.
Text příspěvku byl upraven 17.05.18 v 13:08
ddkk: je to Spolčení hlupců. A podobné je i zakončení Neonové bible, tu bohužel nemám, ale četla jsem.
Jinak vidím, že skvělé vlákno, doufám, že se i rozvine a příspěvků a přispěvatelů bude přibývat.
A ještě něco romantického: Nicholas Evans - Zaříkávač koní
Annie se na obálku dlouho dívala, než ji otevřela.
Najednou jí připadalo divné, že až doteď neviděla Tomův rukopis.
Uvnitř byl v obyčejném bílém papíru stočený provázek - vzal si ho od ní tu poslední noc, kterou strávili na chalupě nad řekou.
Na papír napsal jenom ABYS NEZAPOMNĚLA.
A pro srovnání přidávám jednu úvodní a jednu závěrečnou větu jednoho z nejklasičtějších českých děl, podle kterého byl natočen i vysoce ceněný film:
"Můj drahý básníku, jsme již poněkud přistárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic."
...
"Nenalezl jsem pramen, vyhlub sám na popsaném místě jámu a vykruž cisternu, z níž pijí jehničky".
A jen doplním, že dílo poprvé vyšlo v roce 1931...
Text příspěvku byl upraven 17.05.18 v 20:28
Obě věty jsou z Markéty Lazarové Vladislava Vančury.
(A kdyby náhodou nebylo známo, co jsou to jehničky, pak přidávám: jehnička je mládě ovce - starší jehně ženského rodu ve věku 12-18 měsíců)
Text příspěvku byl upraven 18.05.18 v 14:35
Vložit příspěvek