Salci
diskuze
Je jich hodně, netroufám si říct, která mi připadá nejsmutnější, ale nějaké tipy bych měl.
Z české literatury zmíním "Panychidu" od Vladimíra Holana. To poválečné běsnění a zvířecká nenávist k našim západním sousedům mi opravdu utkvělo v paměti (byť samozřejmě rozumím historickému kontextu a nikomu nic nevyčítám - to sem teď nepletu).
Ze světové literatury nelze přehlédnout "Přežila jsem: otevřená výpověď o zradě, nenávisti a odpuštění" od autorky příjmením "Ilibagiza". Autorka zde vypovídá o tom, co zažila během rwandské genocidy.
Podle mě je to přeceňovaný autor. Patřím mezi ty, kteří jej nemusí. Souhlasím s názorem Abiosis. Když jsem četl např. Nejkrásnější ženská ve městě, měl jsem sto chutí knihu zaklapnout. První povídky byly zábavné, to uznávám, ale postupně mě začaly opakující se náměty nudit.
Jia: Podobné reakce jsem se obával :D Otázka se vztahuje na knihy, které jsem přečetl, a k Otci od Jiráska jsem se ještě nedostal. Nejsem však zdaleka jediný, kdo v této diskuzi Babičku zmínil, tudíž to náhoda nebude. V případě Matky také nemám co dodat, je to snad nejhroznější ukázka socialistického realismu (děj se ostatně točí spíše kolem syna, nikoli samotné matky).
Určitě by se našlo mnoho knih, které na mě silně zapůsobily, ale existuje jedno dílo, o kterém se nebojím tvrdit, že mi v době dospívání změnilo hodnoty a pohled na svět. Jedná se o Vzkříšení od L. N. Tolstého. To ve mně ostatně vzbudilo obdiv ke klasické ruské literatuře.
Dle mého názoru je pro čtenáře nemožné určit "nejlepší" knihu, jakou četl, ale určit tu "nejhorší" možné je. Z české literatury je jednoznačně nejhorším dílem, které jsem přečetl, Babička od Boženy Němcové, ze světové literatury se jedná o Matku od Maxima Gorkého.