Sophie Mackintosh citáty

anglická, 1988

Citáty (24)

A dokonce i během ponurých, bezútěšných nocí slýchám, jak dítě uvnitř mě zpívá, nebo se mi to alespoň zdá. Je to zvuk dosud nenarozeného života připomínající volání delfínů.


Dělám kliky, abych mu sdělila něco o svém těle...


Doufáme, že ho najdou a že ostatním budou vyprávět o nebezpečných ženách, které objevily způsob, jak se zachránit samy. Voda mrtvá a živá


Já pláč miluji.


Je dobré být zamilovaná, mít celý svět na své straně.


Jediné, co nás dokáže ochránit, je rodičovská láska, balzám, který udržuje naše dýchací cesty měkké a vlhké, který nám pomáhá plnit si každým nádechem plíce čistým a nezkaženým vzduchem.


Jsem si naprosto jistá, že bez dotyku jiné lidské bytosti umřu.


Když člověk na něco myslí, začne to být pravda. Působením myšlenek to může začít žít vlastním životem.


Když půjdeme dost daleko, najdeme tam někde svůj vlastní svět.


Láska, pokud je nečekaně věnována člověku, který není zvyklý být milován, může vyvolat až nevolnost. Může se z ní stát předmět tak silné touhy, že kvůli ní budete ochotni k čemukoliv, včetně nejhlubšího sebeponížení. Je nezbytné se od ní odpoutat, postupně, po malých dávkách.


Llew ji miloval natolik, že z jejího těla stvořil další bytost. A ona milovala jeho, tolik, že byla ochotná podstoupit, co podstoupila Grace, proměnit se ve zvíře, z něhož vytékaly potoky krve.


Moje tělo byla až dosud jenom věc, která krvácela. Věc, která obsahovala nekonečné zásoby bolesti. Podivný nástroj, jehož fungování ne vždycky rozumím. Ale něco se změní, pohledy mužů v něm vyvolávají nějakou dosud neznámou reakci. Myslím, že je to nějaký instinkt, jenom si ještě nejsem jistá, jestli je to ten, za nějž patří slovo přežití.


Náš domov nás nakonec neochránil. Ale naučil nás milovat.


Není to tak vlastně vždycky, že žena má nutkavou potřebu protáhnout každé slovo a každý cit bubnem ždímačky, dokud z něj nevylisuje poslední zbytky významu? Zpracovat ho do posledního zbytku, aby si byla absolutně jistá?


Nevím, co všechno tahle láska dokáže, ale když si prohlížím jeho tvář - úhly čelistních kostí, linii úst zvlněnou v bezděčném úsměvu, oči ukryté v tuto chvíli pod víčky - věřím, že by dokázala cokoliv.


Nikdy nemusel před nikým obhajovat svou existenci, nikdy nemusel své tělo smršťovat pokud možno až k neviditelnosti, a napadá mě, jaké to asi je, vědět, že vaše tělo je osvobozeno od veškerých výtek a útoků.


Považovat se za výjimečně odpudivého člověka je svým způsobem projev narcisismu.


Svět od žen očekává, že jsou schopny do sebe bez ptaní přijímat vinu a smutek. Voda mrtvá a živá


Trauma je jed, který se nám hromadí ve vlasech, ve vnitřních orgánech a v krvi a stává se naší součástí...


Uvědomuji si, že kdybych měla stát přímo před ním, ztratila bych nad sebou veškerou kontrolu a vzdala bych se mu.


V cévách a v srdečních komorách nám tuhnou spečené nánosy strachu.


V náhlém záchvatu vzrušení si uvědomuji, že láska pro mě přece jen možná není nedosažitelným prožitkem. Že mi osud nabídl příležitost.


Vtip je v tom umět poznat, jak zůstat naživu a proč o to vůbec usilovat.


Zamlouvá se mi představa, že moje tělo, jakožto objekt lásky, má moc, o které se mi nikdy ani nesnilo.