Jitka Moody citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1973

Citáty (1)

„Kdybyste vymýšleli figurky do strategické hry, takhle nějak byste to chtěli. Rudé uniformy, černé šakalí hlavy a každý voják okolo sebe bublinu ochranné energie. Dlouhý stříbrný meč. Mrknu na masivní rudý štít, který před sebou tlačí každý z bojovníků a dojde mi, že to nejsou šakalí hlavy. Jsou to liščí hlavy. Je to armáda mé matky. Je to moje armáda. Naše armáda. Asi už tuším, co jsou zač ti druzí. Je jich o poznání víc. Modré uniformy s podivnými klobouky. Hlavy pěšáků připomínají černou vztekající se kočku. Každá má bílou skvrnu okolo levého oka. Tihle královští válečníci drží oboustrannou sekyru, ostří vrhá oranžové studené světlo. Někdy příště se třeba drobet rozvykládám o tom, že tohle světlo je vlastně kouzlo, díky kterému si navolíte, jak moc to protivníka bude bolet, když se trefíte. Ta rána může zmrznout, vznítit se plamenem, změnit se v žulu nebo bláto. Hnisavě odpadat nebo jednoduše změnit jeho krev tak, že žádný ovaz nebo provizorní škrtidlo nemá šanci zabránit vykrvácení. Na štítech znak pumy a růží. Někteří výhružně hulákají, cinkají zbraněmi. Další jen trpělivě stojí a čekají, nejspíš na rozkaz. Více než polovina každé armády má čtyři a víc nohou. Všimnu si, že v rudých uniformách máme i obří pavouky, kusadla výhružně vztyčená. Trochu se třepou, strachem to nebude. Možná namítnete, že jsem krapet moc daleko a nahoře, abych tohle fakticky viděl, jenže ty chlupaté mrchy jsou opravdu velké. Vojáčci vedle nich vypadají jako zmutované tarantule a čerstvě narozené myši. Jestli vám přijdou oblečky pro čivavy pitoreskní, tak obleček pro obřího pavouka se vám asi taky úplně zamlouvat nebude. Zdaleka nejsou to největší a nejošklivější navlečené v uniformě. Mám dojem, že vidím pár desítek šedavých tvorů s trojúhelníkovou hlavou, které byste na první dobrou měli za mimozemšťany. Po boku se jim plazí asi jako dobrmani velké chobotnice a za nimi nosorožci s pancéřovým zadkem. Jako fakt. Obří orli s upíří hlavou. Mladé nahé krásné holky, které když začnou zpívat, bolestí vám prasknou bubínky v uších. Želvy, co vás zaživa sežerou a pak vykadí jako bojovné želvy. A tak dále. Vypadne ze mne jen fakt maličko zoufale „Já myslel, že se ještě nerozednělo.“ Libuše jako by se projednou snažila být skoro trpělivá máma. „Jistě,“ přikývne, ale na mne se nepodívá. „Tohle jsou jen buchcáby.“ Fakt by se mi šikl něco jako online slovníček. „A to má být?“ krčím rameny a snažím se aspoň tentokrát nevypadat jako úplný trouba. Ona se mi podívá do očí, mračí se a způsobem, jak mluvíte na retardované, pronese. „Přece si musíš nějak svou strategii vyzkoušet. Zjistit, jestli je lepší zleva poslat jezdce a zprava jedovaté moskyty, nebo rozbít střed třeba francouzským útokem. Ještě pár století zpátky celé hodiny jen šoupali cínovými figurkami po stole. Jak to děláte v tom vašem světě?“ Vůbec nic si pod francouzským útokem nepředstavím. Vlastně mi to zní jako odhodit čepice a utéct. Třeba ale Francouzi téhle reality mají koule. „Nejlepší by bylo,“ přemýšlí nahlas, „kdyby falešné pravé křídlo tříhlavých kobylek ukouslo hlavy jezdcům. Tím se nám otevře pravá strana pro sukkuby s kopím.“ „To jsem zrovna zvažoval,“ povídám. Přijde mi to lepší, než ze sebe pořád dělat idiota otázkami jako co je to ten varledrtič.“ — Děti krve