Erlend Loe

norská, 1969

Nahrávám...

Přidat citát

Citáty (36)

... člověk nezná nikoho nijak zvlášť dobře. Může žít s lidmi léta, aniž by skutečně věděl, co se jim odehrává v hlavách. Například se může ukázat, že žijí jiný život paralelně s tím životem, který mají zdánlivě společný, někteří mají dokonce děti se svým vlastním dítětem. Za tajnými dveřmi ve sklepě.


Ať si lidi z různých náboženství vzájemně nedůvěřují a vyhazují se do vzduchu a pokračují si v tom. Svěste ramena a myslete na něco jiného.


Budu nicnedělání rozvíjet do takové míry, jaké přede mnou dosáhlo jen málo lidí. A nebudu chodit dolů do civilizace, kurvafix. A když už tady tak stojím, začínám křičet. Jsem jak král, tak ministerský předseda a pronáším řeč k lidu. Milí spoluobčané, křičím, nemám vás rád. Musíte se sebrat.


Byl nepoužitelný stejně, jako je většina z nás a v mnoha ohledech se lépe uplatní na totemu. Vlastně tak bude vzdána čest jeho nepoužitelnosti. Právě jí stavím pomník.


Dokud existuje nízkotučné mléko, existuje naděje.


Jdeme do války. Už nestačí šaškovat v bezpečném norském lese.


Jediná otázka, která vlastně stojí za zmínku, musí znít takhle: budou se věci zlepšovat, nebo se budou zhoršovat? Dotýká se mě i všech ostatních lidí, zvířat a celého světa. (Naivní. Super.)


Jedinečný znamená přece jen jedinečný. Neznamená to dobrý.


Jeho píli je třeba odříznout u kořene. Gregus nesmí dolů do civilizace. Bude v lese se mnou. Noviny hned spálím, takže až bude chtít Gregus číst dál, bude si muset psát texty sám. Bude je muset vyřezávat do kůry nebo používat krev. To ho chuť ke čtení přejde.


Jestli chtějí chlastat, jen prosím. Já jsem žil dost dlouho na to, abych pochopil, že existuje spousta důvodů zchlastat se do němoty, a každý z nás musí dělat to, co sám považuje za dobré.


Lidi píšou jenom proto, aby ukázali, jak jsou pilní, a to je to poslední, co svět potřebuje. Jsou to slova, slova, slova. Možná malé procento z nich je víc než slovo, ale abys poznal, která z nich to jsou, musel bys být pilnější než většina ostatních.


Moje heslo (voda) pořád funguje a já se připojuju na internet. Podle mého názoru je to přeceňovaná síť. Z větší části se skládá z informací, bez nichž bych se radši obešel. Dává mi pocit, že mnozí jsou na tom trochu jako já. Že toho ví fakt hodně, ale netuší, k čemu by to mohli využít. A neznají úplně rozdíl mezi tím, co je špatné a co je dobré. (Naivní. Super.)


Můžeš se klidně tvářit, jakože posloucháš, co ti tvoje matka říká, ale dělej opak. Když budeš vždycky dělat opak, bude se ti dařit dobře. Dělej si, co chceš, ale střez se píle.


Myslím si, že dost často, když si lidi myslí, že touží po jiných věcech, touží vlastně po divadle. .. Touží po tom sedět v temném prostoru společně s ostatními a nechat si od živoucích lidí vyprávět příběh, který jim umožní vidět sama sebe v novém světle.


Na světě je spousta nespravedlnosti a hlouposti. To je jistě i část mého problému. Je to tak, že hloupí lidé stojí za všemi těmi blbými písničkami a idiotskými knihami, časopisy, filmy a všemi těmi animovanými potravinami v televizních reklamách? Že by to bylo tak jednoduché? Občas si to myslím. Je to velice přirozený model vysvětlení. Dost sympatický. Nebo je to tak, že tihle lidi vlastně nejsou hloupí, že to myslí dobře, ale znovu a znovu chybují? To je taky možnost. (Naivní. Super.)


Nedokážu vést nikoho. Ani sám sebe. To, že jsem se dokázal dostat do lesa, byla po mnoha stránkách spíš šťastná náhoda než bdělost z mé strany. Spadl jsem z kola na správném místě a ve správný čas.


Neexistuje nic, co by samo o sobě bylo správné a špatné. Záleží na tom, jaký jste a kdy to dáte najevo.


Nejradši bych byl někým, kdo dokáže trochu zlepšit svět. To by bylo nejlepší. Jenže nevím, jestli je to možné. Nevím, co se požaduje, když chce člověk udělat svět lepším. Nejsem si jistý, jestli stačí usmívat se na všechny lidi, které potkám. Druhou dobrou možností je, kdybych mohl být někým, kdo nedělá ani to, ani to. Tím, kdo svět ani nezlepšuje, ani nezhoršuje. To asi není tak úplně uspokojující, ale myslím, že do téhle kategorie patří spousta lidí. Nechci být sám. Nejhorší alternativou je být tím, kdo svět zhoršuje. Tomu se chci pokusit vyhnout. Takřka za každou cenu. Ale myslím, že to není tak jednoduché. Možná se zapletu s nějakými zlými a neupřímnými lidmi. To se může stát i tomu nejlepšímu. A pak to budu mít. A svět bude o něco horší a já se přestanu střetávat s pohledy lidí, které budu potkávat na ulici. To se může stát jedna dvě. (Naivní. Super.)


Někdy je třeba dělat věci, i když nejsou zábavné. Člověk musí najít odvahu postavit se na větvi, na které sedí, a někdy ji musí dokázat pod sebou i podříznout.


Nemám rád lidi. To je jisté. Ale začal jsem chápat, že musím být natolik velkorysý, abych přiznal, že to vychází z mých znalostí těch, jež mě obklopují, tedy obyvatel Norska. Kvůli nim jsem přijal tak strašně dramatický závěr. A to přirozeně nestačí. Musím se setkávat s jinými lidmi. Musím se otevřít tomu, že někde venku může existovat inteligentní život, který reprezentuje něco jiného. Budu putovat tak dlouho, dokud tohle jiné nepotkám. Nebo dokud se s nezvratnou jistotou nepřesvědčím, že to neexistuje.


O věčnosti je potřeba vědět to, že to není jen velice vysoké číslo. Věčnost je něco úplně jiného než to, co je jenom ohromné a nepochopitelně velké. Jestliže má vesmír k dispozici neomezený čas, neznamená to jenom, že se všechno může stát. Znamená to, že se všechno stane. Bez ohledu na to, jak nepravděpodobné to je nebo jak dlouho to bude trvat, se to dřív nebo později stane. To znamená, že kdybych měl žít věčně, podnikl bych všechno a zažil bych všechno.


Pak se pohyb směrem ven zastaví a hvězdy a systémy, nebo co to všechno je, se začnou zase smršťovat. Všechno půjde pozpátku a nakonec se to celé prostě zhroutí. Paul to nazývá velký krach. A potom se už nestane ani ň. Stejně jako se před velkým třeskem neodehrály některé věci světa prostě proto, že neexistovalo žádné "předtím", ve kterém by se mohlo něco odehrát. Možná se vesmír začne smršťovat už za sto miliard let, ale může taky otálet až do miliardy miliard let. A potom budeme mít stejně dlouhou dobu na to, abychom si sbalili svoje věci a připravili se na konec. (Naivní. Super.)


Pak se vracíme ke stanu a pokračujeme v nicnedělání tak dlouho, dokud se nezačneme nudit. Máme v sobě zakódováno, že bychom měli neustále něco dělat. Něco vymýšlet. Dokud je člověk činný, je to v pořádku, určitým způsobem, bez ohledu na to, jak hloupá ta činnost je. Chceme se za každou cenu vyhnout nudě, ale mně začíná docházet, že se nudím rád. Nuda se podceňuje. Mám v plánu se nudit tak dlouho, dokud nezačnu být šťastný. Nepochybuju, že na opačné straně nudy je něco, co se podobá uspokojení.


Perspektiva by měla být něco, co by si člověk měl mít možnost koupit a aplikovat nitrožilně.


Pocity jsou jako svaly, myslím si. Je třeba je trénovat a člověk musí trénovat denně, pokud má být dobrý.


Podle Telemannova názoru je smyslem kouření získat několik minut pro sebe, aniž by člověk musel něco vysvětlovat nebo se ospravedlňovat, aniž by vůbec musel používat slova.


Porod a smrt. To je odporný koloběh. Můj otec zmizí a objeví se nový život. Člověk, kterého jsem nikdy pořádně nepoznal, bude nahrazen jiným, kterého velmi pravděpodobně nikdy úplně nepoznám.


Pořád navíc vypráví o tom, že je prima být divný, je-li člověk současně Nor. Jsme Norové a jsme všichni divní. A protože všichni jsou divní, je svým způsobem normální být divný, takže závěr zní, že nikdo z nás není divný. Jsme jen Norové.


Problém je v tom, že jakmile lidé zaplní nějaký prostor, vidíte lidi a ne prostor. Velké, pusté oblasti přestanou být velkými, pustými oblastmi - stačí, aby v nich byl jeden člověk nebo víc lidí. Lidé určují, na čem bude spočívat pohled. A lidský pohled směřuje skoro vždycky k jiným lidem. Tímhle způsobem vzniká dojem, že člověk je důležitější než to na zemi, co není člověk. Je to nakažlivá iluze. Možná když dojde na věc, jsou nejdůležitější losi.


Přece jen jsem člověk své doby. Nešťastný člověk své doby. Nebo jen člověk nešťastné doby. Jak se to vezme.


1