zedir přečtené 88

Titanic 2002, Miloš Hubáček

Titanic je odmala mou srdcovou záležitostí a první knihou, kterou jsem kdy na toto téma četl, byla právě tato. Jedná se o perfektní knihu, z níž je patrný nejen opravdu hluboký vhled autora do celého tragického příběhu této lodi snů, ale rovněž i jeho respekt k jejímu odkazu. Události nepodává - jak se v tomto případě často dělo a děje - bulvárním způsobem, ale zachovává nesmírnou čtivost právě díky úctě, kterou Titanicu a příběhům jeho posádky a pasažérů věnuje. Už jsem ji dlouho nečetl, ale opakovaně se k ní vracím, abych si přečetl jen nějakou krátkou konkrétní pasáž, nebo když si chci něco porovnat s jinými knihami. To, co také činí knihu tak jedinečnou, je zásadní fakt, že autor nespekuluje a i přesto, že se kolem Titanicu vyrojila záplava lží, dezinformací, polopravd, nepřesností a manipulací, velmi obratně mezi nimi proplouvá a pokud je něco neověřenou verzí určité chvíle na Titanicu, tak to autor sděluje a nevydává jako fakt. To, co by mělo být při psaní literatury faktu základním pravidlem číslo jedna, však mnoho autorů zcela ignoruje, jako např. Daniel Butler, jehož "knihu" jsem měl tu nesmírnou smůlu číst. Butler by se měl přiučit u Hubáčka, jak se píše kniha o Titanicu.... celý text

Titanic: Velká kniha 2023, kolektiv autorů

Docela hezké zpracování informací o Titanicu, i když se tu a tam objevují drobné překlepy, chyby, nesrovnalosti a zavádějící informace (Samson je uveden jako nejpravděpodobnější kandidát na záhadnou loď, ale tato teorie již byla vyvrácena) apod. Zpracováno je to spíše pro někoho, kdo o Titanicu mnoho neví, ten, kdo toho má již načteno více, ocení ne ani tolik z větší části již známé informace, ale množství nádherných fotografií a dobových dokumentů dokreslujících příběh Titanicu. Na to, že se jedná "jen" o bookazine, tak jeho kvalita je nesporně mnohem větší než mnohých knih o Titanicu, jako např. Butlerových.... celý text

Titanic 1909-12 2012, David F. Hutchings

Přiznám se, že vůbec nejsem technický typ, ale i přesto jsem si knihu velmi užil a mnoho užitečných informací jsem si z ní odnesl. Jsem moc rád, že vedle plejády knih o Titanicu, kdy jedna často kompiluje jen všechny předchozí, existuje i takto vysoce specializovaná, plná fotografií, které jsem coby nadšenec do Titanicu do té doby nikdy nikde neviděl. Nedočtete se tu příběhy Johna Jacoba Astora nebo nepotopitelné Molly Brownové, ale to ani není cílem knihy. Jejím cílem a dojmem, které si z četby odnesete, je nezměrný obdiv k Harland & Wolff a všem jejím konstruktérům a všem dělníkům, kteří byli schopni postavit tak úžasnou loď, jíž Titanic byl. Ne nadarmo jej firma stále pokládá za jeden ze svých největších skvostů v celé své dlouhé historii.... celý text

Laskavé bohyně 2008, Jonathan Littell

Perfektní kniha, které na "kráse" neubírá její ohromný rozsah, ale naopak svými téměř 900 stranami umožňuje nesmírně sugestivně vtáhnout do dobového dění, které popisuje ve svých fiktivních memoárech po všech stranách zvrácený nacista, který stoupá po stranickém a vojenském žebříčku. Kniha je plná odporných popisů zvěrstev a válečných událostí, ať už se jedná o řešení židovské otázky a masakr v Babím Jaru, totální válku na východní frontě a stostránkový popis bojů o Stalingrad nebo apokalypsu Berlína srovnaného se zemí. Je to kniha, která se čte těžko a lehce zároveň. Těžko proto, že Aue je zvrácený člověk, který byrokraticky a chladně popisuje ty nejhorší zločiny války a lehce proto, že forma fiktivních memoárů dává knize neuvěřitelný spád. Prvkem, díky němuž byla pro mě kniha tak výjimečná, je vypravěčský styl, kdy Aue skrze řádky promlouvá přímo ke čtenářům, kdy jim říká, že bychom se na jeho místě chovali stejně a my na každé stránce argumentujeme proti jeho závěrům, odmítáme jeho přesvědčení a neustále vedeme s knihou "dialog". Díky tomuto způsobu, kdy máme pocit, že své vzpomínky Aue říká přímo konkrétně nám, jako by seděl před námi, se kniha dostane snadno a hluboko pod kůži. Četl jsem ji před lety, ale mám v plánu se k ní vrátit.... celý text

Farma zvířat 2000, George Orwell (p)

Čte se to skoro jako legrační pohádka, až na to, že není legrační, a ani pohádka. Jakmile si za jednotlivá zvířata dosadíte reálné postavy a uvědomíte si alegorie, které Orwell užil, bude vám běhat mráz po zádech, nejen kvůli historickému výkladu, ale i kvůli nadčasovosti příběhu, protože historie mívá tendenci se opakovat (jak i dnes vidíme) a zároveň kniha slouží jako varování před manipulovatelností mas, diktátory, populisty, co vždy mají na všechno nereálné a jednoduché řešení, touhou po moci, před vykořisťováním, před tyranií, fanatismem. A proti propagandou zpracovaným masám nemá ani žádný osel, který má dobrou paměť, nejmenší šanci. Málokterá kniha končí tak výstižným a do morku kostí pronikajícím citátem jako zde. "S tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasete na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti."... celý text

Proces 2005, Franz Kafka

Kafka je jedním z mých srdcových autorů, i když bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem v jeho díle vždy vše pochopil nebo dokázal ocenit jím zamýšlenou hloubku. Pro mě je Kafka unikátní v tom, že neexistuje spisovatel, k němuž bych ho dokázal přirovnat, tak specifický je jeho styl a je velmi pravděpodobné, že když se zeptáte deseti lidí, jaký mají názor na jeho dílo a co tím Kafka chtěl říct, uslyšíte deset různých verzí. Pro mě Kafka představuje velmi všímavého pozorovatele, který ve svých dílech dokázal zhmotnit to, co bylo na společnosti špatně, a to způsobem naprosto mrazivým a odlidštěným. Tím nechci říct, že jeho dílo představuje nějakou sociální kritiku nebo sondu jako např. u Dostojevského, Kafka zdaleka nepsal takovým způsobem - jeho dílo zachycuje existenciální horor pociťovaný jednotlivým člověkem, který nestojí ani proti společnosti jako takové, ale proti jejímu mocenskému, byrokratickému či jakémukoliv jinému aparátu, který je všudypřítomný a nikde zároveň, a proto proti němu nedokážete bojovat a Kafkovy postavy končí tragicky, bez ohledu na to, jestli jim někdo chce pomoci, nebo ne. Jakmile si přijdou pro Josefa K., jeho osud je zpečetěn, i kdyby se všichni lidé na celém světě postavili za něj - nebylo by to k ničemu, jakmile by proti němu stále stál onen neuchopitelný aparát, vytvořený těmi stejnými lidmi. Josef. K. by také i v této situaci jistě sám přijal vlastní trest za neznámé provinění a nůž by si do srdce vrazil sám, o tom jsem přesvědčen. Podobných motivů sebeobětování, sebedestrukce či sebenenávisti je v Kafkově díle mnohem více, např. v Proměně (a nepochybně se také jedná o výsledek obtížného vztahu s otcem). Pokud očekáváte "klasickou" světovou literaturu, která má nějaký děj, spád, akci, logiku - pak Kafka není pro vás. V jeho světě totiž vládne pokřivená odlidštěnost, osamocení člověka, bez ohledu na to, jak zároveň váženou a dobrou práci může mít nebo kolika lidem pomáhá. V Kafkově světě i sebenepatrnější detail může hrát obrovskou roli a zároveň není absolutně nic zvláštního nebo absurdního, když vás vytáhnou z vašeho bytu za město, kde vás popraví bez toho, abyste znali obvinění či rozsudek. Z našeho pohledu, když se díváme do Kafkova světa, je to samozřejmě brutální, absurdní, nezákonné, ale v jeho světě je to přirozený proces a je jen otázkou času, kdy jedinec podlehne. Kafka je jedním z těch autorů, kteří rozhodně nesednou každému a nemůžete je číst letem světem. Nesmírně vyžaduje zamýšlení nad každou větou, nad každým slovem a jejich spojeními. Troufám si říct, že Kafku člověk pochopí tím lépe, čím více zkušeností sám má s absurdností doby, s mocenskou a byrokratickou hydrou, která je v jeho díle téměř personifikovaná nebo čím více odcizeně si ve společnosti připadá a jejíž absurdnost nevěřícně sleduje, zatímco ostatní už semlela, nebo se podvolili a jsou její součástí. Kafka dokáže dát i svým jediným krátkým aforismem námět na hodiny přemýšlení a filozofování a vše, co jsem kdy od něj četl, jsem si právě takto "užíval", i když je jeho dílo depresivní, bezútěšné, absurdní, neuchopitelné, nejednoznačné, ale to vše způsobem, které jej naprosto jasně definuje.... celý text

Už zase vyšlo slunce 2022, J. H. Krchovský (p)

Dekadentní, temný, sžíravý, lyrický, vulgární, nihilistický, výstižný, vtipný, depresivní, hloubavý, introspektivní a hlavně svůj - přesně takový Krchovský, jak ho máme rádi.... celý text

Básně sebrané 2010, J. H. Krchovský (p)

Krchovský je můj oblíbený básník od chvíle, kdy jsem přečetl jeho první verše. Ten jeho specifický existenciální, nihilistický, romantický, expresionistický, melancholický, depresivní, vulgární, vtipný, bezprostřední a dekadentní styl jako by mi často mluvil z duše. Ostatně to i jeho vlastní přístup ke psaní, kdy nepíše básně proto, aby byly vydávány nebo čteny, ale píše sám pro sebe a sem tam ho někdo přinutí tyto básně vydat (bohudíky!).... celý text

Tisíc a půl dobrodružství 1986, Richard Halliburton

Jako synonyma pro sousloví "Richard Halliburton" by se mohla užívat šťastný člověk, šťastlivec či dobrodruh. Člověk, který vyhledával výzvy, prošlapával stezky, kterými se dosud nikdo nebo téměř nikdo nevydal, čelil nesnázím nevyčerpatelným optimismem a snažil se na všem vidět něco pozitivního (když loď, na níž se plavil, přepadli piráti, užíval si "nádherné dobrodružství"). Halliburton se narodil ve správné době. Vyrůstal ještě v době před první světovou válkou, která tak otřásla lidstvem, a na své cesty se vydával v meziválečném období, kdy lidé sice již vystřízlivěli z humanistických očekávání 20. století, ale stále existovala víra, že lidé po tak hrozné válce něco podobného již nedopustí. Podobně, jako cimrmanologové dlouho soudili, že Cimrmanovy stopy mizí před první světovou válkou, Halliburton se zcela symbolicky ztrácí ze světa v předvečer té druhé. A troufám si říci, že jiný způsob než zahynout na jedné ze svých dobrodružných výprav by si ani nepřál. Zemřel mladý, ale na vrcholu sil, takže to beru jako jakýsi dar osudu, že mu nebyl "dopřán" dar zestárnout, kdy by se již nemohl nikam vypravit a zatímco duch by byl mladý, tělo by stárlo. Zemřel při tom, co měl rád a kdyby žil i po druhé světové válce, ten svět by již asi nepoznal. Po těch dlouhých šesti letech se svět o tolik více naplnil nenávistí, smrtí, hořkostí, smutkem a deziluzemi, že si už neumím představit tu lehkost, s níž Halliburton pochodoval se slonem přes Alpy, kdy letěl přes Saharu, koupil si flašinet a opičku a z toho, co vydělal, procestoval Jižní Ameriku, nechal se zavřít v Tádž Mahalu, zdolal bez výcviku Matterhorn, vmísil se do cizinecké legie, nechal se zavřít do vězení na Ďábelský ostrov, nechal se zapsat jako loď, kvůli níž otevřeli Panamský průplav, opakovaně skočil do mayské obětní studny smrti a až poté začal přemýšlet, jak z ní vylézt ven a mnoho dalšího. Halliburton byl neskutečný romantik, který ať už byl kdekoliv, vždy vnímal genia loci a jak je při čtení vidět, tento genius jej za to vždy chránil, všude tam, kde třeba i lhostejně ostatní lidé jen bez zájmu procházeli kolem. Halliburtonův jazyk je básnický, styl čtivý, pohled na svět snílkovský, nevinný, až jsem mu ho kolikrát záviděl. Pro mě jednoznačně nejlepší cestopisec, kterého jsem kdy četl.... celý text

Šelma 2018, Andrew Mayne

Thrillery moc nečtu, takže nejsem schopný srovnávat nějaké kvantum titulů, ale ze Šelmy jsem byl nadšený, líbil se mi její styl i zápletka a především hra na kočku a myš, kterou spolu hrají "vyšetřovatel" Cray, u nějž jsem si liboval v jeho podivínskosti, která poráží zažitý a trapný vzorec "bývalý policista a rozvedený alkoholik" v jednom. Nesmírně se mi líbily i neortodoxní metody vyšetřování za použití nezvyklých vědeckých postupů, které by mě vůbec nenapadly, ale jsem si jistý, že buď se někde opravdu využívají, nebo je to reálné, takže ani v tomto nemám knize co vytknout, ani celkové rozuzlení případu. Jen bych si přál, aby hlavní padouch pokračoval i v dalších knihách, protože z této série je právě tento zdaleka nejlepší.... celý text

Hračkář 2019, Andrew Mayne

Po Šelmě, která mě nadchla, jsem logicky pokračoval i Hračkářem, který se mi také líbil, ale už méně. Především jsem ale na knize oceňoval jejího tajemného ducha, ono zapojení duchařské atmosféry, kdy Mayne vykresluje padoucha jako fantoma z jiného světa, ale Cray pochopitelně ví, že je z masa a krve. A to, co mě bavilo na Šelmě, ta hra kočky a myši, tady bylo příliš krátké, odhalení pachatele příliš rychlé a hlavně vypořádání se s ním, to jsem zůstal konsternovaně hledět, jestli se to opravdu stalo, a já tu pasáž vážně přečetl správně a Theo ho jen tak na místě zastřelil. Jinak opět oceňuji zapojení nezvyklých vědeckých metod.... celý text

Teorie vraždy 2019, Andrew Mayne

Z celé série se mi tento díl líbil nejméně. To, co funguje nebo jsem byl ochotný uvěřit či snášet v předchozích dvou dílech, mě zde začínalo více a více iritovat (hloupí policisté, Theo, který vždy nějak překročí nějaký zákon, předpis či pravidlo, místo toho, aby to řešil nějak logičtěji a klidněji, i když mu to stejně zase nějak projde, někdo se za něj postaví apod.). Co mi také u Maynea vadí čím dál více (i v jeho ostatních knihách mimo tuto sérii), jsou ty neuvěřitelné náhody. Na jedné straně používá sofistikované vědecké metody, ale na stranu druhou ho vždy napadne nějaká zázračná myšlenka, po níž se vydá - a světe div se - ono to zase přesně takhle vyjde! V reálném životě by to takhle nebylo. Více bych ocenil, kdyby Theo nebyl až tak "bezchybný" a činil více omylů.... celý text

Temný vzorec 2020, Andrew Mayne

Tento díl se mi líbil sice více než Teorie vraždy, ale dávám také jen tři hvězdy, ze stejných důvodů - ty neuvěřitelné náhody, kdy si Theo řekne "existuje možnost xyz, že to bylo takhle a takto" a opravdu obratem zjistí, že to bylo takhle a takto, i když ta množina možností je téměř nekonečná. Theova cesta od počátku po konec je moc lineární, nedynamická, sice samozřejmě sem a tam se dostane do nějakého problému, ohrožení a děj si zachovává spád a zábavnost, ale nějaká větší překvapení chybí. Jakmile se Theo dá na cestu, můžeme si být jistí, že je to ta správná. Po několika knihách takového stejného vzorce je to unavující a je to škoda. Nevím, jestli budu číst další díly z této série (a celkově Maynea).... celý text

Marťan 2018, Andy Weir

Kniha mě hodně bavila (i když o něco méně než Spasitel), ale často jsem se ztrácel v až příliš detailních popisech, které jsem musel číst jen mechanicky, ale na druhou stranu jsem si užíval popisy toho, jak renesančním člověkem se Watney musel stát, aby přežil. Všechno si musel umět postavit, opravit a promyslet, vědět si rady naprosto se vším, co jej mohlo potkat. Připadal mi až jako jakýsi Cyrus Smith, zatoulaný sem z Verneova Tajuplného ostrova. Jen ten konec, kdy si Watney v podstatě vyrobí vlastní funkční raketu, mi přišel už přitažený za vlasy.... celý text

Černý korál 2022, Andrew Mayne

Tento díl byl lepší než Dívka pod hladinou, ale také nemohu říct, že by mě uchvátil. Hlavně si myslím, že by bylo lepší, kdyby se Mayne raději věnoval pořádně jedné sérii, než rozehrávat zároveň tři a všechny takové nemastné neslané (i když údajně plánuje série nějak propojit, nebo alespoň dvě, jen se obávám, že tou dobou mě to už nechá chladného). Například hlavní hrdinky Sloan a Jessica mi už tak nějak splývají. Mayneovi nemůžu upřít napětí, ale je škoda, že dokáže na pár stranách potopit (abychom byli tematičtí) něco, co budoval desítky stran. Na mysli mám především konce. Na můj vkus bývají buď přitažené za vlasy, moc náhodné nebo rychlé. Když člověk přečte takovou jednu dvě knihy, bez problémů to přejde, když jich je se stejným vzorcem sedm (mluvím o tom, kolik jich mám přečtených), je to už jiná otázka...... celý text

Dívka pod hladinou 2021, Andrew Mayne

Mayne si podle mě do své další série přebírá všechny chyby, které napáchal u Thea. Kniha vždy začne zajímavě, má tu tajemný zločin, dobrou zápletku a první stopu, nezvyklé vyšetřovací metody nebo prostředí, ale pak se to začne vše ubírat moc jednoduše. Na jedné straně se mu daří udržovat napětí, na straně druhé je to napětí, kdy víme, že to zase dobře dopadne a jako nějaký deus ex machina se vždy v poslední chvíli (nebo když jsou plejády policistů naprosto bezradné) zjeví náš hrdina/hrdinka a všechny strčí do kapsy. Nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila, ale určitě ani, že by mě nadchla. Neurazí, ale ani nestrhne. A přitom si myslím, že na základě Šelmy, která se mi ze sedmi knih, co jsem od autora četl, líbila nejvíce, tu potenciál pro lepší práci s postavami a dějem je...... celý text

Dunwichská hrůza 2008, Howard Phillips Lovecraft

Mé první setkání s mistrovským Lovecraftem a mistrovskými Carusovými atmosférickými ilustracemi. Vzpomínám, jak jsem četl ve svitu svíčky ve dvě v noci. Jednoduše paráda. Už jen ten samotný úvod, popisující neutěšenou krajinu s mrtvými stromy, podivnými kopci, polorozpadlými chatrčemi, obývanými incestními venkovany, jimž je radno se vyhýbat, je k nezaplacení. Pro mě jeden z nejlepších úvodů knihy, který jsem kdy četl, protože jsem byl okamžitě pohlcen a Lovecraft mě vtáhl do svého zvráceného světa plného nepojmenovatelných a nepředstavitelných děsů, které lidská mysl není schopna pojmout...... celý text

Hrobka 2010, Howard Phillips Lovecraft

Měsíční močál 2011, Howard Phillips Lovecraft

Hobit (aneb Cesta tam a zase zpátky) 2016, J. R. R. Tolkien

Hobit má podtitul "aneb Cesta tam a zase zpátky", ale jakmile se pustíte do čtení jakékoliv Tolkienovy knihy, už není žádné cesty zpět. Pána prstenů jsem přečetl až poté, co jsem viděl filmy, ale u Hobita se mi to podařilo v opačném sledu a jsem za to nesmírně rád. Zatímco filmy Pána prstenů jsou excelentní (raději tu nebudu uvádět žádnou dlouhou esej, proč, protože by to bylo na hodně dlouho), jelikož ctí předlohu, ducha díla a stěžejní myšlenky Tolkienovy práce, u Hobita je problém v tom, že filmy ducha díla nedrží, neboť Hobit je sice fantasy, ale de facto je to pohádka, která se od mnohem vážnějšího a propracovanějšího světa Pána prstenů svým stylem liší, jakkoliv Tolkien samozřejmě i zde vyzdvihuje tytéž hodnoty jako v celém svém díle (přátelství, dobro zvítězí nad zlem, odvaha, nikdy si nezoufat apod.). Filmová zpracování Hobita však knižní předlohu procedila "pánoprstenovským" filtrem, aby jejich vyznění zapadala do již existujících filmů Pána prstenů, jenže kniha je mnohem prostší a jednodušší, což samozřejmě myslím v tom nejlepším slova smyslu. Nechci tu nějak moc rozebírat filmy, ale kouzlo Tolkiena spočívá v tom, jak ohromné a hluboké myšlenky dokáže vyjádřit milionem slov, zrovna tak jako jen prostřednictvím několika (ostatně, byl to lingvista). A přesto, jak prostý je knižní Hobit, je to jedna z nejkrásnějších pohádek, kterou znám a obsahuje všechno - dobrodružství, přátelství, nebezpečí, odvahu, odhodlání, dobro a zlo, naději, význam domova, touhu po klidu a míru... a to ve filmech bylo vidět minimálně, místo toho jsme raději dostali bezduché akce (v knize je bitva pěti armád na několika stranách, zatímco zde má svůj celý film). Hobit je pro mě přesně tím příkladem, kdy i méně může znamenat více a je škoda, že to u filmů nevyšlo.... celý text