zedir přečtené 88

Osvětim: Nacisté a konečné řešení 2005, Laurence Rees

Knihu jsem četl pár dní předtím, než jsem jel na exkurzi do Osvětimi. Četl jsem ji, abych získal bližší představu, jak tábor fungoval a jaká zvěrstva se v něm děla. Reesova kniha je excelentní, ale bylo naivní si myslet, že by sama kniha mohla člověka připravit na to, co uvidí a uslyší v Osvětimi a hlavně, když cítí jejího genia loci.... celý text

Saturnin 2003, Zdeněk Jirotka

Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) 2007, Jerome Klapka Jerome

Ohněm a mečem 1986, Henryk Sienkiewicz

Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski jsou mou učebnicí dějepisu Polska, Ukrajiny, Litvy, Ruska, Švédska, krymského chanátu a Turecka během 17. století. To říkám samozřejmě s trochou nadsázky, neboť se stále jedná o beletristické dílo, ale jaké beletristické dílo! Naprosto monumentální svým rozsahem (Ohněm a mečem i Potopu jsem četl dvakrát, Pana Wolodyjowského jen jednou, ale i když knihy mají dohromady přes 2000 stran, čtou se raz dva). I po letech od jejich přečtení si vybavím mnoho scén, událostí, bitev, situací, v nichž se hlavní hrdinové ocitli. Knihy, které přečtu, si sice obvykle pamatuji, ale čím jsem starší, tím více zapomínám, ne tak však u těchto děl. Ohněm a mečem naprosto strhne již pomalým úvodem, kdy se teprve seznamujeme s hlavními postavami, zemí, dobou, zvyklostmi... Sienkiewicz opravdu perfektně umí navodit atmosféru, kdy před sebou vidíme sled obrazů tak, jak čteme větu za větou. A jakmile naplno propukne Chmelnického povstání i se vší brutalitou a apokalypsou, člověk při těch popisech téměř zapomene dýchat. Chvíli trvá, než si člověk zapamatuje všechny postavy, jejich hodnosti a jména či na jaké straně stojí, ale stojí za to vyčkat. Líbí se mi, že i když vyznění díla je samozřejmě jednoznačně propolské a povstání kozáků proti šlechtě je vykresleno jako jasná zrada, Sienkiewicz neopomíjí ani tuto nepřátelskou stranu a nechává ji především ústy Chmelnického promlouvat, jaké jsou její motivy. Kniha sama je plná nezapomenutelných scén, ať už to je Bohunovo pobití Kurcewiczů, Helenino zachránění z Bohunova úkrytu, válečná apokalypsa a zvěrstva, které Skrzetuski sleduje cestou z tábora Chmelnického zpět za svým knížetem, obležená Zbaraž a utrpení jejích obránců... Nejsem Polák, ale umím si představit, že pro Poláky tato trilogie opravdu znamenala výrazné povzbuzení srdcí, jak doufal a napsal Sienkiewicz na konci pana Wolodyjowského.... celý text

Pouští a pralesem 1988, Henryk Sienkiewicz

Potopa 1988, Henryk Sienkiewicz

Pokud se někomu zdálo, že Ohněm a mečem je silná kniha, tak Sienkiewicz pro jistotu přichází s ještě silnější, ale stejně jako u prvního dílu má i zde děj ohromný spád, ačkoliv příliv nových postav je rychlejší než vpád Švédů do Polska. Na této knize oceňuji, že hlavní hrdina Kmicic není ani zdaleka tak perfektní hrdina jako Skrzetuski v Ohněm a mečem, je to hrubián, který nemá téměř k ničemu a nikomu úctu, přísahou se nevěda zaváže sloužit vlastizrádci, takže tato pohana dopadne i na něj, ale v průběhu děje - a na 900 stranách je prostoru dost - sledujeme první hlodání mysli, změnu postoje, zradu svého knížete a nakonec porušení přísahy, boj proti Švédům a postupnou nápravu hříšníka v takového hrdinu, jak se patří. Setkáváme se tu i se starými známými Skrzetuskim, Wolodyjowským nebo Zaglobou, takže není nouze o nebezpečné situace, bitvy, ani zábavu a nějaké ty fortele. Jednoduše shrnuto - jedná se o parádní historickou exkurzi do poloviny 17. století, které její rozsah nic neubírá na čtivosti, ale právě naopak.... celý text

Pan Wolodyjowski 1995, Henryk Sienkiewicz

Poté, co jsme se Sienkiewiczem prošli zemí zničenou ohněm a mečem v bojích Poláků a kozáků a neutopili se v potopě Švédů, přichází třetí velká výzva pro naše hrdiny, a to válka s Turky. Tato kniha se mi četla již o trochu hůře než předešlé dvě, hlavně proto, že zde trvá opravdu dlouho, než se věci dají trochu do pohybu (kolem 200 stran), ale pak je to zase Sienkiewicz tak, jak ho známe, píšící příběh plný lásky, nebezpečí, vlastenectví, odvahy, pomsty a cti. Jen ten smutný konec jsem při čtení neočekával, ale stále mám v mysli obraz Jana Sobieského přicházejícího se poklonit panu Wolodyjowskému...... celý text

Černobyl. Historie jaderné katastrofy 2019, Serhii Plokhy

Ta část, v níž autor popisuje období před katastrofou a poté bezprostředně po ní, se čte jedním dechem. Jak se s plynoucím časem těžiště zájmu posunuje od samotné elektrárny více do politiky a interních následků pro celý SSSR, kniha již nebyla tak čtivá, ale rozhodně jako celek zůstává velmi dobrou knihou.... celý text

Hlava XXII 2005, Joseph Heller

Četl jsem ji nadvakrát, poprvé jsem zvládl jen asi 30 stran a vůbec jsem nechápal, o co jde a ani trochu mi neseděl její styl. Podruhé jsem to zkusil o několik let později a tak mě pohltila, že jsem nechápal, co jsem na ní tehdy nechápal a s čím jsem měl problém. Jakmile jsem přijal Hellerovo ujišťování, že tolik postav, a zvláště tak originálních, by se na Pianosu nemohlo vejít a zvykl si na jeho pošetilý, satirický, paradoxní a absurdní styl, kniha si mě naprosto získala a já si připadal, že s Yossarianem všechny ty absurdnosti prožívám také. Co jsem na knize zdaleka oceňoval nejvíce jsou všechny ty figurky, které jsou tak barvitě vykreslené. Yossarian, který nechce létat, a tak se snaží dokázat, že je blázen, aby nemusel létat, jenže když požádá o zproštění služby, dokáže, že není blázen, a musí létat a když bude létat dále, je blázen a nemusí létat, ale když požádá o zproštění... Kaplan se zvláštní vizí nahého muže na stromě, Milo, který bombarduje vlastní tábor, doktor Daneeka, který je úředně mrtvý, major Major Major Major, který se vyhýbá lidem a přijímá své lidi v kanceláři jen tehdy, když není přítomen, major --- de Coverley, kterého se všichni bojí zeptat na křestní jméno... a mnoho dalších, absurdních a parádně vtipných postav. Hlava XXII je americký Švejk. Stejně jako on i Yossarian zde bojuje s nesmyslnou byrokracií, zvrhlými a pokřivenými pravidly, jakkoliv legrační to je z pohledu čtenáře, ale to jen na první pohled. Ve skutečnosti se pod tím vším skrývá sžíravá kritika války, stejně jako ve Švejkovi. Yossarian si uvědomuje, že tento boj nemůže vyhrát, tím zvlášť, že se stále zvedá počet povinných letů, a tak se rozhodne, že jednoduše dezertuje. Nejpůsobivější kritikou války je Snowdenův příběh a ono velké tajemství, které sdělil Yossarianovi. Knihu jsem četl celou dvakrát a rozhodně se k ní zase chci vrátit, protože jen málo autorů umí vytvořit takovou nálož tak skvělé satiry, aburdnosti a bizarnosti jako Heller.... celý text

Zavíráme! 1995, Joseph Heller

Z úcty k autorovi, od nějž zbožňuji Hlavu XXII a Golda za všechny peníze, nedávám odpad, ale za mě se tato kniha vůbec ani trochu nepovedla. Většinu času jsem jen nechápal, co vlastně čtu a ptal jsem se sám sebe, kam se poděl ten Heller z Hlavy XXII. Za sebe jsem se rozhodl předstírat, že tato kniha neexistuje a Hlava XXII žádné "pokračování" nemá.... celý text

Malý princ 2005, Antoine de Saint-Exupéry

Nádherná kniha, kterou oceňuji tím více, čím jsem starší. Knihu mi doporučila má nejlepší kamarádka a má spřízněná duše, a od té doby je to naše společná kniha, skoro už dvacet let. Kniha o přátelství, jeho závazcích, o tom, jak je důležité si i v dospělosti udržet dětskou jiskru a koukat kolem sebe rozzářenýma očima a nenechat dospěláky všechno zkazit a ukrást to kouzelné, co se v každém člověku nachází, ale s přibývajícími lety a šedinami vytrácí. Během těch let jsme si byli nespočetněkrát navzájem oporou v těžkých chvílích a mnohdy jsme jeden druhého uklidňovali citacemi z Malého prince a oba jsme věděli, že tam někde jeden pro druhého jsme, stejně jako liška a Malý princ nebo on a jeho růže, která je pro něj tak výjimečná právě proto, že se staral jen o ni a ne o ony anonymní růže, které viděl na Zemi. Oba se také snažíme vykořeňovat baobaby, než stihnou napáchat nějakou větší pohromu, ale v dnešním světě je to těžké. Malý princ nás každopádně učí, jak je nutné se o to alespoň snažit - výsledek pak stojí za to, i kdyby to znamenalo, že jen občas na pár chvil přestaneme být těmi hrozně vážnými přízemními dospělými, a na chvíli vyletíme do oblak tím, že se znovu ponoříme sami do sebe, jen když jsme byli o nějaký ten rok mladší a nebudeme sebe a vše kolem nás brát tak vážně. Důležitou myšlenkou knihy je zaměření se na správné otázky a priority. V knize je uveden příklad s lidmi, kteří vše posuzují jen řečí čísel, ptají se na to, kolik někdo vydělává, jak je vysoký, kolik stál jeho dům, ale neptají se na to, co ho baví, jaký je, jaký má hlas, jaké má rád hry. Mnoho lidí není schopno se oprostit od své konstantní momentální materiálnosti, a jen skrze ni vnímají svět, a nemohou nebo nejsou ochotni věnovat svůj čas čemukoliv složitějšímu, něčemu, co vyžaduje čas, péči, pouto, protože chtějí mít výsledky ihned. Jenže jsou záležitosti, kde to není možné. Jako právě v přátelství, které je tak důležité (a tedy očím neviditelné, ale viditelné srdcem), a které roste pomalu. Lidé, kteří se podvolili diktátu světa, jsou pak často vykořeněni, nikde nemají stání, nikde nejsou spokojeni, protože nikde není jejich místo a jak praví Malý princ - "nemají kořeny, a to jim velice vadí". Exupéry tu stvořil nadčasové dílo, k němuž se vždy budu rád vracet.... celý text

Gold za všechny peníze 1983, Joseph Heller

Naprosto geniální dílo, Heller je ve stejné formě, jako když psal Hlavu XXII. Židovský profesor Bruce Gold je hlavní postavou knihy, který je stále otrávenější životem a svým převelice početným příbuzenstvem, z nichž každý mu pije krev. Záměrně říkám "hlavní postavou", neboť není žádný bezchybný hrdina, ale naopak je oportunistický antihrdina, který čeká na cokoliv, co by ho vytrhlo z dosavadního života. Své studenty nesnáší, nesnáší svého staršího bratra, který si jej stále dobírá na rodinných sešlostech, stejně jako jejich otec, macecha nebo švagrové, i když je to právě on, kdo to v životě dotáhl nejdále - a přesto není šťastný, neboť stále chce něco více a cítí se vykořeněný, protože nenašel to své správné místo. Píše články, kritizuje politiku, chystá knihu, ale ani to jej neuspokojuje, neboť píše prázdné fráze, jen aby se zalíbily stejně prázdnému čtenářstvu. Jeho přátelé také nejsou přátelé v pravém slova smyslu, spíše jen staří známí z dětství, kteří - překvapivě - mu také pijí krev. Dostane nabídku na napsání knihy o židovské zkušenosti v Americe, na kterou kývne, ale uvědomuje si, že vlastně vůbec neví, co by měl psát a co to "židovská zkušenost" vůbec je. Do toho se ozve známý, který pracuje ve Washingtonu a nabídne Goldovi blíže nespecifikovaný vysoký post ve státní správě. To bylo přesně to něco, o čem Gold snil a okamžitě se nechá polapit jen na tento příslib jako moucha na mucholapku. Od této chvíle není nic, čeho by se štítil, je připravený opustit manželku, jíž je nevěrný, opustit rodinu, příbuzné, staré známé i celý svůj dosavadní život, všechno zahodit, jen pro své vlastní pohodlí a pocit moci. Však těm všem omezencům ve svém okolí jen ukáže, čeho je Bruce Gold schopný a dokáže o kolik intelektuálně výše je než oni všichni dohromady. Jak to tak bývá, nic nejde podle plánu a i pohádkové představy Golda postupně prochází prvky očekávání a nenaplnění a poté znenadání umírá starší bratr - a přesto, jak ho a celou rodinu nesnášel, najednou pociťuje snad poprvé v životě sounáležitost se svým židovstvím, se svou rodinou a vzpomene si, že má psát knihu o židovské zkušenosti. Při pohledu na matčin hrob, kde se konečně cítí zakořeněný, si jen položí otázku: kde by mohl začít? Knihu jsem četl dvakrát a určitě si ji moc rád přečtu znovu, protože Heller do ní dokázal vměstnat ohromné množství alegorie, satiry, humoru, kritiky, paradoxů, absurdnosti a bizarnosti, a to podobným způsobem jako v Hlavě XXII. K tomu ještě přidejte výtečný Žantovského překlad a máme tu opravdu perfektní dílo na téma, co s člověkem dokáže udělat i jen příslib moci (co by tedy zvládla moc samotná).... celý text

Saudade – Na kole a v kajaku kolem světa 2018, Matěj Balga

Zaujalo mě slovo "saudade" na obálce knihy, tak jsem ji otevřel, abych zjistil, co to vlastně znamená a když jsem zjistil, že je to melancholický pocit touhy po někom nebo něčem, co je v tuto chvíli nepřítomné anebo že si dokonce můžeme i uvědomovat, že se s tímto objektem již nikdy nesetkáme, byl jsem chycen (jsem melancholik). Začal jsem si listovat knihou a když se mi zdála neuvěřitelně čitelná, neváhal jsem a koupil jsem si ji. A i když jsem očekával pohodové čtení, kniha se mi líbila ještě mnohem více, než jsem čekal. Vzhledem k tomu, že v době, kdy se autor na cesty vydal, měl teprve 24 let, neočekával jsem takovou vyzrálost v názorech, prioritách a zamyšleních nad světem a životem, z nichž jsem mnohé cítil stejně, a neměl jsem nikdy pocit, že se svým filozofováním autor snaží jen "chytře" vypadat. Jeho závěry působí skromně a upřímně, poznává nové země a lidi, užívá si cizí končiny, ale zároveň se tu objevuje i stesk po domově, dostává se do nebezpečí a zase z nich vyklouzává a v každém případě a na každém kroku zůstává velkým romantikem a snílkem, v čemž mi chvílemi připomínal Richarda Halliburtona, což ode mě je největší pocta, kterou ke knize mohu napsat (je to můj nejoblíbenější cestopisný autor). Pokud jste ryze racionální lidé nebo držící se při zemi, tato kniha nebude pro vás, ale pokud se se svou představivostí rádi vznášíte do oblak, mohu určitě doporučit.... celý text

Josef Mareš - Moje případy z 1. oddělení 2022, Martin Moravec

Titanic: Nikdo nechtěl uvěřit 2012, Václav Králíček

Z téhle knihy mám trochu rozpolcený dojem. Na jedné straně je nepochybně kvalitně zpracována, na straně druhé obsahuje plejádu drobných chyb a nepřesností (nemluvě o překlepech). Plusy: je čtivá; zpracovává blíže i jinak opomíjená témata (povinnosti důstojníků, členění a povinnosti celé posádky, systém střídání hlídek, popis můstku, biografické medailony důstojníků a méně známých členů posádky; podmínky udělení důstojnických osvědčení apod.); množství dokreslujících fotografií; objektivnost v případu Californian a nabídnutí dalších možných lodí (např. teorie o Mount Temple); množství krátkých a jinak neznámých perliček; Stanley Lord a Bruce Ismay nejsou univerzální viníci katastrofy; přiblížení dobových reálií a praxe v cestách přes Atlantik, loděnicích, u lodních linek apod. Minusy: přeskakování mezi tématy (mně osobně to nevadilo, ale knihu bych doporučil spíše někomu, kdo už o Titanicu má něco přečteno, protože kniha není ani tak chronologický příběh Titanicu jako u Hubáčka, jako spíše myšlenková mapa pojmů a asociací souvisejících s Titanicem); množství překlepů; množství chyb, zavádějících informací a opomenutí (Hugh x Herbert McElroy, kapelníkem označen John Hume, zabránění srážky s New Yorkem vysvětleno jen díky Smithovu zásahu, ale úplně opomíjí remorkér Vulcan, určuje Halifax jako by ležel v USA apod.); občas mi přišlo, že překlady některých původních anglických termínů nebo zápisů výslechů vyšetřovacích komisí byly jednoduše "zvláštní" a "neortodoxní". Na chvíli se ještě zastavím u spekulativních a kontroverzních závěrů. Kapitána Smithe tu od chvíle, kdy se dozvěděl, že se loď potopí, vykreslil jako zlomeného člověka, který nebyl schopný velet a vše museli navrhovat důstojníci (Lightoller ženy a děti první, Boxhall světlice apod.). Žádné dochované zprávy přitom takto nemluví a usuzovat na to čistě jen proto, že mu to navrhli důstojníci, a proto kapitán už nebyl schopný velení, mi přijde docela nefér a krátkozraké (kde je psáno, že každý nápad a rozkaz musí pocházet od kapitána?). Smithovi také vyčítá pozdní spouštění člunů, přičemž mezi rozkazem k vyklonění a spuštění je jen 20 minut a v tu dobu kvůli unikající páře a přípravám člunů byla paluba stejně v podstatě prázdná a je známo, jak těžké bylo obsadit první čluny (což Králíček sám přiznává, nevím, tedy co touto kritikou sleduje). Dále Smithovi v podstatě klade za vinu potopení lodi, ne kvůli rychlosti, což byla běžná praxe, ale kvůli tomu, že po nárazu na ledovec a zastavení znovu rozkázal pomalu vpřed, čímž umožnil tlaku vody zhoršit poškození trupu, což vedlo k tomu, že se do lodi voda hrnula rychleji, než pumpy stíhaly odčerpávat (zpočátku hladina dokonce klesala). Králíček Smithovi vyčítá, že nepočkal na zhodnocení od konstruktéra Andrewse, ale na Smithovu obhajobu je třeba uvést, že měl dobrozdání vrchního inženýra Bella, že situace není tak zlá, pak je tedy naprosto pochopitelné, že jako kapitán nechtěl, aby zastavení lodi vyvolávalo nepříjemné otázky, které by uškodily lodní společnosti, a rozkázal znovu vpřed a poté opět stop, jakmile zjistil reálnou situaci. Dále mi vadilo označování Titanicu jako slabé lodi, jen na základě toho, že Andrews nedokázal prosadit silnější plátování, a také proto, že se rozlomila, což vzhledem k tlaku, který na loď těsně před potopením působil, lze stěží označovat jako konstrukční chybu. Jako konstruktér v první řadě stavíte loď, která se bude bezpečně plavit, aby k žádné nehodě nedošlo a když už dojde, aby co nejvíce zafungovaly bezpečnostní systémy (k čemuž sloužilo dvojité dno, vodotěsné komory, pumpy atd.), ale asi nebudete uvažovat, jaký tlak bude působit na loď, kdy je jasné, že se potopí (nemluvě o tom, že může nastat nekonečné množství možností poškození a jeho příčin, a tím tedy i rychlostí a způsobů potápění, úhlů náklonu atd. a není možné postavit loď, která bude připravena na všechny varianty, tím zvlášť, že ve své době byla třída Olympic opravdu obří a nikdo neměl zkušenosti s loděmi takových parametrů, takže tím hůř se dalo cokoliv plánovat.) Navíc Harland & Wolff Titanic stále pokládají za své vrcholné dílo. Kdyby to byla tak slabá loď, byl by to stále jejich názor? Dále jsem u Králíčka poprvé četl, že není pravda, že David Blair si vzal klíč od dalekohledů pro hlídky. To, že hlídky téměř nikde nemívaly dalekohledy, je pravda, ale ve všech zdrojích se uvádí, že na Titanicu mít měly, a proto se jich dožadovaly, jak např. uvedl Frederick Fleet. Docela by mě zajímal Králíčkův zdroj této informace (verzi o dalekohledech stále uvádí i Encyclopedia Titanica). Když to shrnu, kniha je kvalitní, ale pokud si chcete přečíst nebo nějakému začínajícímu Titanicologovi darovat knihu, která přehledně a bez kontroverzních závěrů převypráví celý příběh Titanicu, sáhněte určitě po Hubáčkovi.... celý text

Dopis d’Alembertovi 2008, Jean-Jacques Rousseau
odpad!

Četl jsem před mnoha lety s představou, že si přečtu něco zajímavého od "otce" francouzské revoluce a budu mít tu čest seznámit se s velikánem osvícenství. Nemohl jsem být dále od pravdy. Místo Rousseauova osvícenského a racionálního uvažování a argumentace jsem dostal naservírováno asi 160 stran zdrcující pseudokritiky a pseudofilozofování někoho, kdo se nesmírně rád poslouchal, jak je divadlo ta nejhorší věc na celém širém světě, jak jen jeho podstata ničí morálku a mravy kamkoliv vkročí, že nic horšího než založení stálého divadla by Ženevu nemohlo potkat, protože by to ohrožovalo naprosto všechny občany svou nectností, vulgaritou, prostopášností, jednoduše všemi myslitelnými zvrhlostmi. Po těchto 160 stranách přichází neuvěřitelný plot twist, kdy Rousseau dAlembertovi sděluje, že by nechtěl vyvolat dojem, že divadlo nemá rád, naopak jej přímo zbožňuje a miluje! V tu chvíli (kdy už jsem dávno trpěl všemi těmi jeho rádoby filozofickými zdůvodněními) jsem, plně konsternován, chtěl knihu na místě zmačkat a hodit tak do kamen na podpal. Žádný div, že Voltaire řekl dAlembertovi, když se dověděl, že píše odpověď Rousseauovi, proč se s ním vůbec zahazuje. Rousseaua nikdy více.... celý text

Noc, kdy se potopil Titanic 2013, Daniel Allen Butler
odpad!

4. část Butler otrávil celou knihu jedy svých lží, polopravd, chyb, zamlčených údajů, manipulováním těch zveřejněných a kdy neustále dokazuje, že si není schopný ověřit ani základní, jednoduchá a naprosto obyčejná fakta. Jak mu potom máme/můžeme cokoliv věřit, obzvlášť v tak delikátní záležitosti, jako je otázka případu Californian? Tím spíše, že pochopitelně následuje svůj velký vzor W. Lorda, který ze S. Lorda učinil padoucha celého příběhu, tak to tak prostě muselo být. Ať si tito dva mysleli nebo myslí cokoliv, jsou to jen jejich domněnky, které prostě není možné dokázat. To je fakt, to není otázka názoru. Jak jsem uváděl v úvodu, tento případ je plný tolika protichůdných tvrzení, že nejsme schopní zjistit, jak to vše bylo. Můj osobní názor je ten, že se tam opravdu nacházela třetí, neznámá loď, ale Californian se zachoval chybně, když se nesnažil zjistit, zda a co se kolem něj děje. Kdyby byl Butler objektivní, jednoznačně by nemohl tvrdit, že Titanic a Californian se viděly, což vylučuje většina znalců Titanicu. Existuje řada odborných prací na toto téma, a to do té míry, kdy máte pocit, že čtete fyzikální nebo matematickou práci, a ne historickou. Řeší se v nich každá minuta, úhel, každé svědectví, astronomie, zakřivení Země, hvězdy, které tu noc byly vidět a jak, jaký výhled v jakou chvíli která loď měla, kde byl led jakéhokoliv typu, která loď odkud co a koho zahlédla a hlavně je tam plno "asi, možná, snad, nebyl jsem si jistý, mohlo to být i tak, že..." A do tohoto světa přijde arogantní Butler, který se všem snaží vnutit své náboženství, a jak to u nich bývá, samozřejmě bez důkazů, a vše, co je pro něj rouhačné a zpochybňující, kritizuje, zavrhuje nebo zamlčuje. Butler by se měl u Miloše Hubáčka učit, jak se píší knihy. Jenže to není ten pravý problém. Problém není jen forma, kterou to Butler napsal, ale to, že nemá úctu k celému Titanicu v první řadě, a proto se na celém příběhu jen chce zviditelnit, což vyčítá svým kritikům, a tak se neštítí všech těch naprosto odporných lží a výmyslů, aby dokázal svou "pravdu". Kdybych měl Butlerovi položit jednu jedinou otázku, byla by to tato: jestliže se Californian a Titanic vzájemně viděly, proč Titanic neodpovídal na signalizační lampy (což tvrdil také Groves, kterého Butler popisuje jako někoho, kdo by se nenechal Lordem zastrašit, aby vykládal jeho verzi)? Proč se touto naprosto nejzásadnější otázkou, jakou vůbec v tomto případu lze položit, Butler nikde nezabývá? Moc dobře si totiž musí uvědomovat, že na ni nemá žádnou odpověď.... celý text

Spasitel 2021, Andy Weir

Tak Spasitel mě ze tří knih, co jsem od Weira četl, bavil rozhodně nejvíce, a zásluhu na tom bezesporu má neočekávaný společník, který se přidá k Rylandovi. Paradoxně právě tento zvrat jsem v první chvíli bral až za moc přehnané sci-fi a říkal si, že kniha u mě padá v hodnocení, ale to, jak Weir popsal vývoj vztahu mezi Rylandem a Rockym, a také vůbec samotnou podstatu toho, jak by mohlo v budoucnu probíhat navazování vztahů a komunikace s jinými civilizacemi, si mě získalo (pro tohle mám slabost, takhle si mě získal např. film Arrival). I to, že Rocky nebyl klasický malý zelený humanoidní mužíček a jeho naprosto odlišná biologická struktura, sociální návyky, vědomosti apod. se o tolik lišily od lidí, že za tohle si mě pak Weir znovu získal. Spolupráce obou hlavních hrdinů (i když jsem si občas těžko představoval technické popisy) mě ale bavila až do konce knihy.... celý text

Artemis 2018, Andy Weir

Četl jsem Marťana, Spasitele i Artemis a právě posledně jmenovaná kniha se mi bezkonkurenčně líbila nejméně. Spíše než líbila bych měl uvést nelíbila. Tři hvězdy dávám jen s přivřenýma očima, zatímco Marťan i Spasitel se mi líbili a bavili. Všechny tři knihy mají motiv jednoho jediného člověka, který je v situaci, v níž může spoléhat jen na sebe (jakkoliv se to v průběhu příběhu mění), ale Marťan i Spasitel měli něco navíc a hlavní hrdinové byli sympatičtí a fandil jsem jim, v Artemis mě Jazz stále vytáčela (nebo respektive Weir) zcela zbytečnými vztahovými záležitostmi, až jsem si říkal "Čtu sci-fi, nebo nějakou romantiku?" Postupně jsem se dostal do fáze, že jsem knihu četl už mechanicky bez pořádného zájmu. Až ke konci začala být kniha zajímavá (nestává se každý den, abyste téměř zavinili smrt všech lidí ve městě), ale ten sluníčkový happy end, kdy se nikomu nic nestalo, Jazz našla lásku, všichni jí odpustili málem vyhlazení města a stále zůstává občankou Artemidy, mi přišlo hrozně nereálné a odbyté, a tak jsem knihu trochu konsternovaně dočetl s tím, že Weir má na víc.... celý text

Vrah andělů 2022, Andrew Mayne

Tahle kniha se mi od autora líbila nejvíce po Šelmě (přečtenou mám celou sérii Naturalista a první dva díly se Sloan). Měl jsem tu zase onen dobrý pocit tajemna a mystična, jako v Hračkáři, ale... jako vždy jsem byl zklamaný z konce. Co mi u autora vadí, je to, že on dokáže vytvořit atmosféru, vybudovat příběh o nesmírně inteligentním zločinci (jako v této knize), ale pak jako by se lekl, že se blíží jeho obvyklých 300 stran a narychlo honem musí uplácat nějaký konec, takže ten superinteligentní padouch udělá nějakou superNEinteligentní chybu a je rychle a trapně zpacifikován. Osobně bych dal přednost tomu, kdyby se Mayne věnoval jedné sérii, nebo kdyby knihu napsal například na 500 stran, ale vyšperkovaných, anebo aby jednoho padoucha naháněl několik knih. Teď jsem ve fázi tak 50 na 50, zda mám pokračovat s jeho dalšími knihami, nebo ne a netroufám si odhadovat výsledek...... celý text