Sisssi
přečtené 683
Jméno růže
2014,
Umberto Eco
Jedna z knih, ke kterým má člověk chuť se vracet. Miluji Ecovu moudrost, miluji Ecův humor! A také labyrinty, ať už je to labyrint Théseův, manýristický či labyrint/síť/rizoma. Umberto Eco - Jméno růže (str. 498): Když autor dopíše, měl by zemřít. Umberto Eco - Jméno růže (str. 499): Tvrdí-li autor, že byl stržen insparcí, pak lže. Genius is twenty per cent inspiration and eighty per cent perspiration. Umberto Eco - Jméno růže (str. 501): Přítomnost znám jenom z televizní obrazovky, zatímco středověk znám bezprostředně. Umberto Eco - Jméno růže (str. 504): Prní rok práce na románu jsem věnoval budování světa. Umberto Eco - Jméno růže (str. 510): Tady hrozí nebezpečí "salgarismu". Salgariho postavy utíkají, štvány nepřáteli, do pralesa a zakopnou o kořen baobabu. A ejhle, spisovatel přeruší děj a podá nám botanický výklad o baobabech. Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): Vejít do románu, to je jako jít na výlet do hor_ člověk se musí naučit správně dýchat, zvolit správný rytmus chůze, jinak daleko nedojde. Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): ...erotická scéna v kuchyni je vytvořena z citátů náboženských textů, od Písně písní před svatého Bernarda a Jeana de Fécamp až po svatou Hildegardu z Bingenu. Umberto Eco - Jméno růže (str. 516): ...na smlouvě s ďáblem je nejkrásnější právě to, že ji člověk podepíše, i když velice dobře ví, s kým má co dělat. Proč by taky jinak byl odměněn peklem? Umberto Eco - Jméno růže (str. 518): Chtěl jsem, aby se čtenář bavil. Alespoň tak, jako jsem se bavil já. Umberto Eco - Jméno růže (str. 522): Postoj postmoderního umění mi připadá jako postoj někoho, kdo miluje velice vzdělanou ženu a ví, že jí nesmí říci: "Zoufale tě miluji," protože ví, že ona ví (a že ona ví, že on ví), že takové věci napsala už Liala. Umberto Eco - Jméno růže (str. 524): Se kterou ze svých postav se ztotožňuješ? Panebože, s kým by se tak mohl autor ztotožňovat? Samozřejmě s příslovci.... celý text
Da Vinciho kód
2005,
Dan Brown
Knihu jsem přečetla letos znovu po více jak deseti letech spolu s Ecovým Jménem růže a shledala Browna ještě naivnějším než kdysi. Oněch více jak deset let, kterých uběhlo od mého prvního čtení, se projevilo víc, než bych sama čekala. Zatímco tehdy mě bavily obě knihy, ač už tehdy se mi Brown zdál moc senzacechtivý, dnes se rozdíl mezi mým vnímáním těchto dvou textů neobyčejně prohloubil. Zatímco Eco na mém žebříčku postoupil nahoru, Brown prudce klesl dolů. Ztímco u Eca jsem nacházela mnoho nového a překvapujícího, Brown mě unavoval svou naivitou, senzacechtivým honem za nafouklými bublinami, které se nakonec ukáží být prázdné a bez hlubšího významu. Brownův naivní přístup k historii a její nechutné ohýbání mě nudily a myslela jsem přitom na Ecovy poznámky ke Jménu růže, kde se vyznává z toho, jak rok vymýšlel, vzhled a reálie opatství a Budovy, jak musel znát i jména mnichů, kteří v knize ani nevystupují, jakou práci si musel dát při nastudování podrobných dobových reálií a tehdejší nepřehledné náboženské situace. Jak šokující musí pro mnoho lidí být, že ve Jménu růže vystupují kláštery, které straní císaři proti papeži, řády, které mají různé názory na teologické otázky (např. Kristovu chudobu) a podobné složitosti, když z pokleslých knih (jako je např. Šifra) znají jen jednoduchou, jednotnou, černobílou a skrz naskrz zlem prolezlou církev. Oč se ochuzujeme, když čteme raději knihy typu Šifry, než knihy, jako je Jméno růže.... celý text
Jak cestovat s lososem
2017,
Umberto Eco
Jedna z knih, u kterých se buď smějete nahlas (jako zrovna teď já), nebo zmateně koukáte, co že to vlastně ten Eco píše? Ačkoli mnohé věci již zastaraly (diskety, fax, drobné přístroje, nabízené v osmdesátkových katalozích a staré mobily,...), princip zůstává stejný. V eseji o spiknutí se dotkne Fucoultova kyvadla i Dana Browna a ukazuje, jak jsou nám obecně známé věci prezentovány jako senzační historické objevy a teorie o světovém spiknutí obsahují "z 90% brak omílající stále totéž dokola". V eseji o snaze uniknout každodennímu karnevalu přibližuje, jak byl karneval kdysi pro běžné obyvatelstvo nevšedním zážitkem, vytrhujícím je z celoročně zajetých kolejí, kdežto dnes nám nemá moc co nabídnout, protože všechna lákadla karnevalu jsou pohodlně dostupná celoročně. Trefně popisuje, jak jsme zahlcováni zbytečnou mnohomluvností zbytečných textů o ničem. Ukazuje, jak kloužme z extrému do extrému, od vyznávání ideologie pokroku (dějiny postupují stále k lepšímu a dokonalejšímu) ke klanění se tradici (skutečnou pravdu pochopily už dávné civilizace, k jejichž moudrosti se máme pokorně vrátit) a nakonec naznačuje jakousi střední cestu "zkoušení znovu", kterou by chtěl vidět jako téma k vyučování na školách. Jak napsat úvodní slovo: Tento sloupek by nebyl možný bez stálé pomoci mé ženy, která, vždy připravená s uklidňujícím ujištěním o zbytečnosti všeho, snášela a snáší nálady a rozmary vědce, jenž je nepřetržitě posedlý největšími problémy bytí. ... Velkou oporou mi byly mé děti, které mi poskytly lásku, energii a víru v dokončení mého úkolu. Díky jejich naprostému a neutuchajícímu nezájmu o moji práci, po každodenním boji s definicí role intelektuála v postmoderní společnosti, jsem získal sílu tento sloupek dokončit. Jak trávit čas: ... dostaneme výsledek 666 hodin, což znamená jednu hodinu a čtyřicet devět minut denně, kterou jsem věnoval: sexu, konverzaci s přáteli a rodinou, pohřbům, lékařské péči, nakupování, sportu a divadlu. Jak používat web, když se snažíte na něco si vzpomenout: Scalfari si všiml, že je to právě zploštění způsobené umělou on-line pamětí, jež způsobilo, že celá jedna generace trpí zapomnětlivostí. ... Scalfari ale necituje tu pasáž z Platonova Faidra, kde faraon spílá bohu Thovtovi, vynálezci písma, že vynalezl technologii, kvůli které lidé zapomenou na dobrý zvyk používat paměť. Jak přežít mediální chaos: Kdyby se mě někdo zeptal na moudrou radu, moudrost by mě přinutila říct, že žádnou nemám.... celý text
Kouzelnické a čarodějnické procesy v českých zemích a ve střední Evropě
2022,
Petr Kreuz
Skvělá kniha! Vyvrací tolik přežilých klišé a nesmyslů, upozorňuje na nekriticky přijímané omyly, rozhodně by neměla chybět žádnému serióznímu zájemci o dějiny čarodějnictví. Kreuz je sice takový Šalda (zkritizuje až na pár výjimek každého), ale pořád lépe, když se vymezuje a uvede proč, než aby jen ocitoval bez hodnocení a: čtenáři, udělej si obrázek sám, jak je to dnes v módě a pokud sami nejste v daném tématu již odborníkem, nedá vám text nic. Bohužel je (asi z nějakých citových důvodů) jedním z Kreuzových oblíbenců Čechura, nad čímž mi zůstává rozum stát.... celý text
Velká matka
2023,
Erich Neumann
Neumann knihu napsal už v 50. letech a je to na ní hodně znát. je na pováženou, že k dílu jako je toto, není nakladatelstvím doplněn komentář nikoho z dnešních odborníků, kteří by uvedli na pravou míru omyly v knize se vyskytující a kteří by vyvrátili Neumannovy (Jungovy,...) teorie, které jsou ve vědeckých kruzích již dávno passé, ale laická veřejnost je teprve začíná s velkým humbukem objevovat a bohužel jim nekryticky věří. Ačoli sám Neumann mluví v knize o matriarchátu jako o psychologické kategorii a zpochybňuje existenci matriarchální společnosti jako reálně existujícího sociologického systému (na rozdíl od Marxe a Bachofena), zdá se, že v textu samotném na to často zapomíná nebo to alespoň nezmiňuje dost často, což je na škodu u rozborů jednotlivých uměleckých artefaktů. Plete dohromady západ a východ, Evropu, Asii a Ameriku, pravěk, středověk i svou současnost a vůbec si neuvědomuje, že i věc, která vypadá na první pohled stejně či podobně, může mít v závislosti na době, místě, společnosti, vrstvě,... jiný význam. přibližme si to na příkladu kříže. Sice ho bereme jako symbol křesťanství, ale to neznamená, že by neexistoval dávno před vznikem tohoto náboženství. A ani to neznamená, že by všichni křesťané byli jednotní a vnímali ho stejně (katolíci x evangelíci x pravoslavní křesťané,... , koneckonců i křesťané, vyznávající oficiálně úplně stejnou víru, mezi sebou vedou války). A pak ten kříž otočte a udělejte z něj symbol satanismu - je to tentýž symbol, záleží jen na jeho konkrétním umístění, orientaci. A to je další věc, kterou Neumann zcela opomíjí (jak to bylo v jeho době ještě běžné či alespoň časté) - nálezový kontext artefaktu, který je pro archeologické zkoumání zásadní. Vykopete-li sošku pravěké "bohyně" (což je značně nepravděpodobné) a přinesete-li ji do musea, aby vám řekli, co to vlastně je, ošidili jste se o valnou část její výpovědní hodnoty, protože její původní uložení nám může říct daleko víc než samotná soška vytržená z kontextu. Další věc je, že Neumann bere (v čemž je dítětem své doby i 19. století) vše, co se k artefaktům váže, jako posvátné, rituální, mysteriózní, velmi vážné. Přitom se zdá, že vtip a humor hrál v dávných dobách v náboženství daleko větší roli, než si myslíme (viz např. článek Radka Chlupa Vtip a náboženství v časopisu Religio). Koncept celosvětově uctívané Velké matky nebo Velké bohyně je nedoložený a neprokázaný, stal se však součástí mainstreamu a široká veřejnost tyto fantazie nadšeně a bez přemýšlení polyká i s navyjákem.... celý text
Dcera zimy
2021,
Vladimíra Šebová
Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností. Předně je autorka hodně mimo s dobovými reáliemi. Děj pendluje mezi několika časovými rovinami, nejčastěji 12. a 18. století. Ani jedno z nich není bohužel dobře a věrohodně vylíčeno. První život Vesny a Morany je opravdu vše jiné než středověký. Nemají rodiče, nemají poručníky, přesto si dvě mladé dívky kolem 15-17 žijí spokojeně samy v domě. Nemusí se o nic starat, žádná práce, žádné pole, žádná domácí zvířata. Morana údajně chodí lovit, ale spíš to vypadá, že obě jsou živy z ničeho, samy od sebe. Vesna má spousty šatů a stará se jen o parádu. Jak podivně nestředověký a nakašírovaný obraz. Vyvrcholením je, když si tuto chudou dívku z lidu vezme princ - jako by neexistovaly žádné společenské rozdíly, jako by neexistovala žádná hierarchie. Nejvíce mě však pobavil závěrečný Velesův výstup na vysoké škole, který trumfnul i pseudovědecký rozhovor dvou etnoložek v Žítkovských bohyních, který jsem do té doby považovala za nejvíc mimoňský pokus o náhled do vědeckých sfér ztvárněný v naší moderní literatuře. Už jen to naivní zkoušení, kdy "profesor" Veles chce, aby mu žáci vyjmenovali nejdůležitější slovanské bohy a jejich pole působnosti - opravdu si autorka (která sama vystudovala angličtinu a anglickou literaturu a němčinu a německou literaturu) myslí, že rozhovor vyučujícího se studenty na VŠ vypadá tak, jak je popsán v knize? Vždyť to spíš připomíná základní či střední školu - jasné odpovědi, o kterých se nepolemizuje, žádné hlubší přihlédnutí k různých verzím, žádné zkoumání pramenů, žádné nejasnosti, žádné možnosti interpretace. Proč? Navíc považuje za jisté a ověřené takové věci, jako například skutečnost, že Vesna a Morava byla bohyně a sestry. Nic z toho není doloženo. Jav, Nav, Prav rovněž ne, jde o výmysl z tzv. Velesovy knihy, což je padělek.... celý text
Legenda o Ladě
2022,
Jana Švecová
Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností. Ze sedmi knih s tématem slovanské mytologie, které Fragment vydal, se Legenda o Ladě asi nejvíce snaží vycházet z historických faktů, přesto narazíme na spoustu nedostatků. Kniha se má odehrávat v době knížete Vladimíra, tedy patrně někdy koncem 10. století, popisy prostředí vesnice a bydlení však připomínají spíš ruský venkov novověku (popisy interiérů, obydlí, bílé halenky, sarafány,... vlastně i ta Iljova ušanka je dosti podivná). Při popisu hladomoru je uvedeno, že byl hlad tak strašný, že si matky odtrhávaly od pusy, jen aby mohly nakrmit své děti - nikoli, hladomor je tehdy, když není co si odtrhávat od pusy. Po Moraně přebírá vládu Lado - nikoli, toto spojení (domnělých) slovanských božstev s roční dobou je moderní inovace. Když babička vypráví příběh o rodině, kde matka umírá, ale dcerka přežije, malá vnučka to považuje za smutný příběh. Jenže časté umírání bylo ve středověku bohužel velmi častou součástí života, takže podobný případ by byl spíš příběhem s dobrým koncem, v případě špatného by spíš vymřela rodina kompletně. Perunova socha má huňaté obočí - těžko, při pohledu na některé dochované idoly je vidět, že řezby byly příliš hrubé na to, aby zachytily takové detaily. Jména věšiny postav nám dnes sice zní "východoslovansky", ale ve většině případů jde o jména, přejatá až s křesťanstvím, tedy by je těžko mohli nosit nepokřtění obyvatelé pohanské vesnice. Lada sní o tom, že by mohli s Iljou odejít na jih, poznávat nové kraje. Ne že by lidé v dávných dobách necestovali, naopak spíše cestovali více, než si dnes obecně myslíme, ale jejich cesty byly motivovány spíše nějakým smysluplným účelem, například obchodem, ale cestování za účelem poznávání a kochání se cizími kraji je dost moderní. Navíc člověk, který se živil zemědělstvím, si vždy velmi dobře rozmyslel, zda své hospodářství opustit, protože šlo o jeho zdroj obživy. Zdá se, že Lada a její matka mají všehovšudy 10 slepic. Dosti podivná představa o hospodářství ve středověku, z čeho byly obě ženy živy? Když přijíždí křesťané, jsou popsaní jako bojaři. Ale přitom jde o pár mužů, bez jakéhokoli dalšího doprovdu, což je u velmožů dosti podivné, na konci knihy si dokonce sami nasazují kolo u vozu (a jeden chválí druhého, že vzal ve vesnici správnou velikost kola - ale kola neměla nějaké dané velikosti, dělala se prostě na míru konkrétního vozu). Společenské rozdíly v knize očividně neexistují. Celé vylíčení násilného pokřesťanšťování vyznívá dost neuměle a neohrabaně, neznalost reality christianizace je na textu velmi znát. Postavy dokonce mluví o SVATÉM Vladimírovi, ale on byl prohlášen za svatého až o několik století později (jak už to tak bývá). Jedna z postav knížeti vytýká, že zaprodal svůj lid i víru pro první výhodnou nabídku k sňatku - ale očividně mu vůbec nevadí, že také nechal odstranit svého bratra. Jeden z bojarů říká, že kníže jim dal za úkol přivést bezvěrce na cestu dobra - ale Vladimír ve skutečnosti přijal novou víru z politických důvodů, těžko by mu záleželo na pokřesťanštění nějaké jedné malé vesničky, ale spíše na demostrování toho, že se jeho zem stává křesťanskou, proto ty hromadné křty městského obyvatelstva v řekách, které známe ze středověkých textů. A nakonec k Nestorovi - dnes už víme, že Nestorův rukopis nenapsal žádný Nestor, ale podílelo se na něm několik autorů, dokonce z několika různých generací.... celý text
Nejvyšší karta
2023,
Petra Hůlová
Hůlová opět nezklamala. Pobavil Kosmův polský původ, hra se jmény (Janovy dcery Edita a Julie spojené ve jméně Sylviiny dcery Judity), dceruška, která nic neví, ale do všeho matce mluví, protože je přesvědčená, že má patent na rozum a správný způsob žití. A pak ten věčný koloběh opakujících se situací, o němž sice tušíme, že existuje, ale vždy si ho představujeme trochu jinak, než jaký nakonec je (viz Janovo a Sylviino vtipkování o tom, jak Sylviin budoucí manžel nakonec svede malou Janovu dceru Julii, kterou spolu hlídají na pískovišti - v konfrontaci s tím, že nakonec to byla Janova druhá dcera Edita, kdo se spustil s Davidem, nejdůležitějším mužem v Sylviině životě). Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 28): Že mám na své děti nároky, které nikdy nebudou moct splnit. Nevím přesně, jaké nároky má na mysli, kromě požadavku, aby z nich nevyrostla hovada. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 42): ...musím přiznat, že mi zároveň všechny ty lásky a holokausty v literatuře už léta lezou krkem. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 47): Představa dětí o tom, kde končí jejich nikde nekončící práva, mě nepřestává fascinovat. Mají za to, že já žádná práva nemám, nebo na ně kašlou vědomě? Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 93): ...nejhůř se polemizuje s absolutní hovadinou. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 116): ...významnost českého undergroundu nespočívá v politice boje proti komunismu, ale v tvůrčí komunitě nezávislé na státu v míře, která je v dnešní společnosti jen těžko myslitelná. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 154): A svou mantrou, že planeta už to má za pět minut dvanáct, si lže do kapsy. Ve skutečnosti je pět minut po dvanácté a já, Sylvie Novak, na tom stejně jako ona, Judita Králová, nic nezměníme. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 168): ...moje dcera se svýmiabsolutními nároky na vše se nezastaví před ničím. Minimalismus vydává za boj proti konzumu... Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 169): Minimalismus je trojský kůň, kterého Juditina generace není schopna rozpoznat, respektive mu sama žere z ruky. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 171): Představa, jak to Marek v té čepici po chlapovi z agentury dělá v posteli s mým synem, v mé mysli zhasne, jen co stačé letmo problesknout. Po své matce mám diskrétnost, o níž se mým dětem může tak nanejvýš zdát. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 184): Myslím na to, že Judita svůj boj proti velkokapacitním chovům, pro který horovala ještě před dvěma lety, vyměnila za jatka na všechny čuráky světa.... celý text
Mistr a Markétka
2019,
Michail Bulgakov
Nádherná a nezapomenutelná kniha, magická, realistická a především hluboce lidská. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 273): "Teda vy jste mi spolek, vy baby!" Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 278): Ze všech těch běd sa pohrom, co mě postihly, jsem se stala čarodějnicí. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 370): Tato Bangova gesta měla zřejmě naznačovat, že hodlá svého pána utěšit a že je ochotem čelit neštěstí společně s ním. Totéž se pes pokoušel vyjádřit pohledem, hledajícím oči prokurátorovy, i bystřě vztyčenýma hrotitýma ušima. Takhle ti dva - člověk a pes - ve svorné lásce uvítali na kolonádě sváteční noc. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 457): ...provnile se tváří každý kocour! Není to tím, že by kocouři byli lotři, ale tím, že se bojí, aby jim některý z tvorů silnějších než oni - třeba pes nebo člověk - nepřičinil nějakou újmu nebo křivdu.... celý text
Přízraky noci
2021,
Kateřina Ševčíková
Autorka občas používá slova, kterým nerozumí. Například žlutolící oči jsou nesmysl, také význam slova skrupule a drožka je autorce nejspíš neznámý, jinak by je neužívala tak, jak je užívá. Občas si kladu otázku, proč někteří lidé píší knihy, když jejich text je jen suchým popisem toho, co se děje, vůbec nevyužívají to široké spektrum možností, které literatura nabízí. Popisy soubojů jsou dlouhé, otravné a působí na mě dojmem starých počítačových her (spíš arkáda než adventura). Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností. Vystavění celého fikčního světa je velmi podobné fantasy světu počítačových her, ač se má děj odehrávat v jakémsi slovanském dávnověku, je to dost zvláštní slepenec, kde jsou prvky různých dějinných epoch poskládány tak, jak se to autorce zrovna hodilo. Představa světa, kde je několik království s pevnými hranicemi a velkými městy připomíná spíš vrcholně středověkou pokřesťanštěnou Evropu než doby předkřesťanské. Proč se asi děti učí o kolonizaci, o zakládání měst na zeleném drnu, proč se učí, co byla lhůta a lokátor,... protože ani velká opevněná města, ani přesné hranice tehdy ještě nebyly. Nejnesmyslnější je však vylíčení panovnického hradu. Předkřesťanský středověk, kde jsou obrazárny s portréty ve zlatých rámech? Vážně? Kde jsou salonky, křesílka, vázy, kytice, skříně, koberce, ba dokonce i toalety s keramickými umyvadly? Vážně? Středověk, kde se lidé ohřívají o hrnečky čaje? Chtělo by to trochu prostudovat středověkou každodennost a dějiny hmotné kultury. O inspiraci slovanskou mytologií nemůže být moc řeč, jde jen o inspirace tím, co někteří mylně považují za slovanskou mytologii a co je daleko víc jen naše romatická představa. Rovněž Kroq/Krok, Kazi/miera, Teta/Theodora, Lada/Libuše a Svatoplukovy pruty, prvky z pověstí, nejsou dál nijak využity. Dragovit je pojmenován podle veletského vládce, jehož si podrobil Karel Veliký. Název Gockov byl inspirován Chockovem (Gützkow), kde působil Ota Bamberský a kde se měla nacházet nová, drahá a umělecky bohatě vyzdobená svatyně.... celý text