Sisssi
přečtené 683
Kosti Mraza
2020,
Alžběta Bílková
Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností. Stejně jako v Pánovi prstenů, i zde narazíme na brambory, které evropský středověk ještě nezná. Bogoústá Yalka je oděna do spousty kůží, ověšená náhrdelníky z kostí a zubů a pochopitelně jí nesmí chybět čelenka z paroží, dřeva a tesáků šelem, což více než středověku odpovídá dnešní romantickým představám o pohanství, složeného ze směsky pravěku i středověku, jak se nám to hodí. Rovněž to, jak žena při svém vyprávění oživí zem a trávu, aby z nich udělala "animaci", na který se děti dívají jako na televizi je prvkem, z něhož modernost přímo čiší. I origami ptáček složený z papíru je něco vemi nestředověkého. Papír a pergamen byly drahé, lidé je nenosili po kapsách, šlo o luxusní zboží, ke kterému se nedostal jen tak někdo, navíc většina lidí pro ně stejně neměla využití. Ještě úsměvněji působí plátky masa, zabalené v mastném papíru. Bogobor/Belek, který si po močení myje ruce sněhem je adept na nejvtipnější moment celé knihy. Na straně 173 čteme o jakémsi odkouzlování světa, kdy lidé zapomínají na nadpřirozené bytosti a ty mizí. Těm, kdo mají dojem, že se odkouzlování děje v mysli lidí (v jejich představách, imaginaci) už ve středověku s nástupem křesťanství, doporučuji více studovat středověk, který je plný divoké fantazie, bájných zemí, zvířat i bytostí, které najdeme třeba i na zdech středověkých katedrál. A neméně doporučuji Danielu Tinkovou, která píše o odkouzlování v době osvícenství. Dalším naprosto nestředověkým prvkem je Sivin kroj. Bělostná sukně s rudým lemem je pro vekovanku středověku nesmysl, obarvit lásku na bělostně bílou je luxusní záležitost úzké vrstvy bohatých, proč myslíte, že se za renesance nechávaly vykukovat košile z průstřihů? Protože se bílá a spodní prádlo konečně začaly stávat běžnější záležitostí, mohlo si je dovolit více lidí, ale stále jen těch lépe situovaných. Halena s širokými volánovými rukávy a přes ni černý šněrovací živůtek s výšivkou - to středověk neznal, lidový kroj se šněrovačkou je totiž venkovská, zpožděná nápodoba šlechtického oděvu baroka a rokoka. Strana 206 - Siva vzpomíná, jak Yalko přivolávala z lesa slabé kusy zvěře, které by stejně nepřežily, a obětovala je Mrazovi. To je naprosté nepochopení přístupu pravěku, starověku a zčásti ještě i středověku k obětem a obětování. Obětovat slabý kus nemá smysl, taková oběť je bezcenná. Žádám-li hodně (přežít zimu, dobrou úrodu, zažehnání nemoci), musím za to také hodně nabízet, něco cenného, jinak přeci nic neobětuji, pro tehdejšího člověka šlo o obchod mezi ním a božstvem. Také vylíčený přístup k víře je značně moderní. Svět, "který hlásá svobodnou vůli od smotných bogů" je moderní kočkopes - božstva se vzdát nechci, ale musí to být bůh, který ospravedlňuje mé samostatné jednání. Když bogové nevyplní prání lidu, nepřinesou jim to, za co se modlí, lidé se od nich odvrátí a začnou uctívat své vládce - chci všechno, teď, hned, rychle a přesně podle mého přání, tohle pojímání bohů jako někoho, kdo je tu vlatně jen proto, aby plnil má přání, je velmi moderní. A přitom se vlastně nic nestalo, jenom zemřel pár dobrých panovníků, to je přece běžná realita, ne důvod k náboženské reformě. Strana 335 - "Žádný smrtelník by neměl rozhodovat o osudech jiných." - proč pisatel zasazuje děj svého příběhu do starších dějin, když tam takovýto přístup ke světu a životu existoval jen jako úlet, anomálie, názor ojedinělých jedinců? Proč musí všechny postavy v tranzu měnit hlas ala Trelawneyová v Harry Potterovi? Jedwiga ala Melisandra z Hry o trůny, vodník pootevírá ústa, aby pozřel Sivinu duši ala mozkomor, království se rozpadlo a bohové je nadobro opustili či odešli do zemí Neznáma, daleko na sever, kam lidé nemohli - ala odchod elfů za moře v Pánovi prstenů (a Bogobor na straně 318 mluví jako Glum). Jako další byly použity motivy z pohádek o ptáku Ohnivákovi, o Budulínkovi a o Popelce, asi i o Mrazíkovi (Bogobor/Belek změněný v medvěda).... celý text
Noci běsů
2020,
Kateřina Šardická
Nevím, proč knihy s námětem pohanství (vlastně spíš pseudopohanství 21. století) jsou si všechny tak podobné. Strašidla, tetování, blázniví venkované, ploché a jednoznačné postavy, dialogy, co mají k běžné mluvě na hony daleko. U této knihy jsem navíc měla dojem, že je to jak přeložené z angličtiny. Ty obraty, fráze... brr, to opravdu není pěkná čeština. Zkrátka, hlavně, aby to bylo tajemné, napínavé, hlavně, aby tam bylo zlé okolí, které hrdinům nepřeje a nesmí chybět nadpřirozené bytosti, které podezřele připomínají mozkomory, což tady bylo už mnohokrát. To podivné nářečí-nenářečí je dobrou metaforou pro celou knihu. Stejně nekonzistentně, výběrově a neuceleně totiž působí i celý příběh, doba, postavy i jejich jména. Tetování jako prostředek identifikace s tím, kým člověk je, kam patří a odkud pochází stejně jako přesvědčení o tom, že víra je osobní a soukromá záležitost, patří k našim iluzím o fungování dřívějších dob. Poněkud to vykrádá řecké báje (Ariadnina nit), Alenku (bílý králík), Harryho Pottera (mlžný svět za branou, běsi ala "mozkomorové") Karkulku, ač je děj asi zasazen do starší doby (po válce?), postavy smýšlí zoufale moderně, je to takový slepenec a konec je úplná fantasmagorie, jejímž výsledkem jsou jen stokrát omleté fráze o postavení se tváří v tvář svým démonům a strachům. Má to být kniha pro young adult, ale myslím, že by si mladí čtenáři zasloužili víc.... celý text
Proč jsme tak naštvané?
2022,
Šárka Homfray
Proč jsme tak na/štvané? A neměli bychom se spíš ptát "A jsme skutečně?" Ve většině případů jsem naštvaná zcela jinými věcmi než pisatelka a její manipulativní rétotika, s níž najisto počítá s ženskou na/štvaností, mi není sympatická. Je tohle feminismus nebo pseudofeminismus? Opravdu velmi naštvaná musela autorka být, když psala pasáže o tloušťce, z těch přímo kouká rezignace na objektivnost a nevyřešené vlastní problémy. Co některým lidem vadí na modré menstruační krvi v reklamách? Budou dámy požadovat stejnou realističnost i v reklamách na plneky, léky na nadýmání nebo na průjem? Nebylo by spíš chytřejší si uvědomit, že reklama je prostě reklama a očekávat od ní relističnost je nesmysl? Autorka citovaná na straně 34, která důsledně píše i*y by si měla zopakovat češtinu na ZŠ, protože měkké i zahrnuje i ženy a děti, psát tedy i*y je tedy zbytečné. Poznámka o tom, že by si autorka přála, aby se její děti nebály ve škole zpochybňovat autoritu učitele, je poněkud úsměvná. Jen "ocuď pocuď", stačí si představit, co by se děti naučily, pokud by každé neustále zpochybňovalo vše, co učitel řekne. V dnešní době často zmiňovaný test Bechdelové je opravdu hloupá škatule, která o kvalitě knihy nic nevypovídá (v největší míře podmínku testu naplňují nejtriviálnější ženské románky, nestálo by za to se nad tím zamyslet?). Rovněž absence většího počtu kvalitně ztvárněných ženských hrdinek v současném filmu není důsledkem jakési misogynie, ale prostě tím, že současná filmová tvorba zkrátka není příliš kvalitní. Co třeba podívat se na mužské postavy? Stejně ploché a schematické jako ty ženské. Všichni máme právo dělat a myslet si co chceme - ale když se Petr A. Bílek vyjádří k současným českým autorkám a jejich hlavním hrdinkám (že prý jsou divné - s čímž souhlasím a nepovažuji to za negativní hodnocení), autorce se to nelíbí. Není to pokrytecké? Když se k něčemu vyjádří žena, je to vnesení svěžího ženského pohledu, když se vyjádří muž, je to špatně a ženám prostě nerozumí. Proč je v literární kapitole zcela opomenuta Petra Hůlová? Asi moc nezapadá do autorčiných škatulek té správné ženské prózy. Společenský konstrukt, spojení autorkou nezdravě nadužívané. No, ono všechno je do určité míry společenský konstrukt. Ale to nic nemění na tom, že se do těchto konstruktů promítá i biologický rozměr pohlaví, zkrátka to není jen výmysl, který nám vnucuje nějaký zlý, ošklivý systém, který může za všechno zlo světa. K zapojení žen po narození dítěte zpět do původní profese by bylo především třeba říct, že největším nepřítelem je čas. Věda se prostě nezastaví, nezpomalí jen proto, že paní doktor si na pár měsíců odskočila k dítěti. Čas prostě nedoženete a váš objem výzkumu či prostudovaného materiálu prostě bude nižší než u mužského kolegy, který podobným zdržením netrpí. Možná by to chtělo, aby se ženy zkusily podívat na problém i z druhé strany. Mně zase přišlo sobecké, jak autorka kvůli svým cca dvěma pracovním dnům v týdnu nechala matku, aby odešla dříve do důchodu, aby jí tuto "legraci" mohla dopřát. Možná by to chtělo myslet i na ostatní, ne jen na sebe a podívat se na to zvenčí. Ony se ty menší úvazky v mnoha profesích prostě nevyplácí (mnohdy ani těm ženám samotným). Vyjádřit by se k něčemu dalo skoro na každé stránce, vyvracet, komentovat, ukazovat, jak autorka manipuluje a dělá totéž, co vytýká ostatním, ale byla by to ztráta času. Ne, tohle není objektivní pohled na postavení ženy v naší dnešní společnosti, je to opravdu jen takové naštvané povídání a tak by se k němu také mělo přistupovat - se shovívavostí. A hlavně to všechno nebrat vážně.... celý text
Císařovna
2022,
Gigi Griffis
Romány o císařovně Sisi se v poslední době zvrhávají v neobyčejně laciné romance. S Alžbětou to opět nemá příliš společného, charakteristiky postav, doba, móda, to vše je jen bezbřehá fatazie autorky, nutno dodat, že dosti neoriginální a tuctová. Podobných moderních pseudo-Sisi, které s císařovnou 19. století mají společné jen jméno a pár náhodně zvolených drobností už bylo dost, chtělo by to změnu - k lepšímu, ke kvalitě, k touze pochopit Alžbětu jako osobnost, ne si do ní pouze promítat nějaká dnešní klišé.... celý text
Malá velká cyklická dívka Sára
2020,
Dana-Sofie Šlancarová
Své dospívající dceři nebo neteři bych knihu bohužel nemohla s klidným svědomín doporučit. Ano, cyklus ženu určitým způsobem ovlivňuje, ale stejně tak ji ovlivňuje i spousta dalších faktorů, rozhodně to není tak přímočaré a zaškatulkované, jak autorka popisuje. Chvílemi jsem měla dojem, jako bych četla něco na způsob budovatelské agitky. Sára pochází z té správné (=cyklicky uvědomělé) rodiny, proto nemá s menstruací problém, zatímco Terka trpí potížemi, protože její matka cyklus ignoruje a nepředala tak dceři správný model. Její potíže ustoupí teprve poté, co je "napravena" v té správné, Sářině rodině. Rozhovor obou děvčat na straně 101 o tom, jak se jim ostatní holky smály ("Ale my se nedaly. My jsme věděly co víme, a jakou to má sílu. A dneska? Dneska už to ví skoro všechny holky od nás ze třídy a většina z nich má doma magnetky. My víme, co jsme. Jsme Ženy s velkým Ž!"), je jako vystřižený z Majora Zemana nebo nějaké podobné propagandistické lahůdky, kde si ti, co stojí na "správné" straně notují, jak tu svou úžasnou vizi rozšířili mezi ty méně uvědomělé a ukázali jim, jak je ten nový systém skvělý. Kéž by vše fungovalo tak snadno, jak si to autorka představuje. Vše je až příliš idylické, až přehnaně zalité sluncem. Sářina maminka je neustále k dispozici a dobře naladěná, snad denně čeká na dceru s obídkem či svačinkou (kdy provozuje to podnikání z domova?), neustále má čas a chuť na ženské povídání, s dcerou mají ničím nezkalený a naprosto otevřený vztah. Jenže toto vše je ideál, který v reálném životě dostává vážné trhliny (nedostatek času, stud, pubertální vzdory,...). Ale pokud vím, kniha má být pomůckou pro reálný život, takže... jak? Kniha si navíc v mnoha směrech odporuje. Maminka klade důraz na zdravou stravu, ale pak se pořád chdí/posílá pro pizzu, upozorňuje se na důležitost zapojení tatínka, ale pak je tatínek odejit předtím, než se začne mluvit o ženském orgasmu. Proč? Tvrdit, že "když si dospívající holky uloží do hlavy jako fakt, že menstruace nebolí a je pohodová, pak ji mají v dospělosti pohodovou a přirozenou" mi připadá opravdu hloupé, dokonce lživé, řekněte toto těm kvantům žen, které si menstruaci s ničím špatným nespojovaly a přesto každý měsíc trpí? A na druhou stranu, řekněte to těm kvantům stydlivých a nervózních žen, které dobré mínění o menstruaci neměly, ale přesto je při menstruaci nic nebolí. Ne, v těchto věcech neexistuje žádná přímá úměrnost a spravedlnost (jako ostatně v ničem). A pokud má autorka na menstruaci opravdu tento jednoduchý názor, proč tedy na konci knihy několikrát mluví o tom, jak je fajn, nechat dívku každý měsíc den či dva doma? Pokud je něco takového nutné, pak přeci nejde o pohodovou menstruaci a je asi na místě vyrazit k lékaři. Autorka sice přiznává, že každá žena to má trochu jinak, ale celkově jsou popisy jednotlivých fází velmi pevně nalinkované, jako by třeba další části těla nebo nedejbože záležitosti zvenčí nehrály roli. Ne, opravdu bych nechtěla být otrokem svého cyklu a plánovat si podle něj činnosti, to je přehnané a popírá to ženskou variabilitu a svobodu. Co mi však připadá nejvíce nepřijatelné, jsou líbivé pohádky o jakési ideální společnosti, kde lidé žili mírumilovně a v souladu s přírodou, ženy si bezvýhradně rozuměly, pomáhaly si a podporovaly se. To jsou dávno vyvrácené představy (jde o tzv. zpětnou projekci některých feministických směrů) a bylo by třeba přestat před historií zavírat oči. Ženy v pravěku a starověku se dožívaly daleko nižšího věku, dožít se přechodu byla výjimka, dívka měla před dětmi jen pár cyklů, v lepším případě let na to, aby se s fungováním svého těla seznámila, pak ji čekala řada těhotenství, potratů, kojení (kdy vlivem horších podmínek, nedostatečné výživy a tělesně náročné práce často trvalo daleko déle, než se jí vrátila běžná menstruace) a měsíční krvácení si neužila zdaleka tolikrát, jako dnešní ženy, které se přechodu dožijí téměř všechny a navíc mají za život třeba jen jedno či dvě děti, takže nějaký pravěký/starověký ženský život v souladu s cykly je mýtus nebo spíš ojedinělá záležitost, rozhodně ne běžná norma.... celý text
Královny válečnice: žezlem a mečem
2004,
Antonia Fraser
Populárně naučná kniha, kterou autorka zkompilovala na základě starších prací. Není to žádné veledílo, ale určitou úroveň si autorka drží. Tedy, až na občasná sklouznutí k některým překonaným domněnkám. Jako oddechovka dostačující.... celý text
Hebrejky: Biblické matky, démonky, královny i milenky
2022,
Jan Fingerland
Lákavý vzhled, líbivé obrázky, pro zažehnutí jiskry zájmu o problematiku ideální kniha. Pro hlubší zájem o biblické ženy je to ale dost povrchní, ony slibované pohledy z antropologie, lingvistiky, politologie, psychologie, kulturní historie (a ještě bych dodala feminismu, ten autor neuvádí) často chybí či se zcvrkávají v až pseudovědecké přepisování původního biblického textu. Často je pak Bibli podsouváno něco, co tam ve skutečnosti není, naopak ambice pochopit a popsat, o čem vypovídaly příběhy v době, kdy vznikly, nebyla naplněna téměř vůbec, protože svět biblických dob autorovi dost uniká. Škoda, že uvádí jen samé zahraniční zdroje, přitom i u nás by se našly práce, které se ženami v Bibli zabývají, ačkoli spíše ve formě článků a kvalifikačních prací než knih. Uvítala bych, kdyby autor více vycházel z Bible samotné a méně podléhal moderním, tendenčním výkladům této knihy. Nebo kdyby se k nim snažil sám častěji vyjádřit, místo pouhého nekritického přebírání (ne vždy brilantních) myšlenek. Doporučuji vzít si ke čtení bibli, nejlépe více verzí, třeba kralickou i moderní, ekumenický překlad. Jen pro ilustraci - autor, potažmo jím citovaná Edwardsová, dělá z Evy upovídanou ženu, která se ze všeho snaží vykecat. Ale když nahlédnete do Bible, zjistíte, že Eviny promluvy nejdou nikterak v převaze, naopak, Adam toho napovídá dokonce víc. Nebo je v tomto směru anglickojazyčný překlad Bible tak diametrálně odlišný? Uvažovat o Evině barvě kůže je anachronismus. Touto myšlenkou se můžeme zabývat my, v dnešní globalizované společnosti, ne starověký či středověký člověk, který se s lidmi jiné barvy kůže buďto nedostává do styku, nebo je nepovažuje za lidi sobě rovné. Sám autor říká, že Bible neuvádí popisy postav, ale charakterizuje je pomocí jednání a řeči, proč by tedy měla barva kůže být zmíněna? Tato úspornost ohledně vnějších popisů je navíc i jedním z faktorů, proč je křesťanství tak snadno přenositelné do téměř jakékoli společnosti, která je alespoň na úrovni neolitického způsobu života (aby pochopila přirovnání z oblasti zemědělství a pastevectví). Ochutnáním zakázaného ovoce Adam a Eva "propadnou smrti a přijdou o pohodlný život v Edenu" - nikoli, naopak, tehdy teprve začínají Adam a Eva skutečně žít! Teprve na konci pozemského života je čeká smrt. Většina mýtů o stvoření světa pracuje s představou nějakého ideálního stavu, z něhož je člověk vytržen, dostává se do našeho neutěšeného světa a útěchou je mu představa návratu k ideálu (po smrti, po skončení našeho světa, po posledním soudu,...). Ochutnání ovoce poznání tak je nezbytným prvkem, jakousi kolizí (řečeno terminologií dramatu), která posunuje děj od ideálu do reálu, je naprosto nezbytný, aby se v příběhu vůbec něco dělo. Stvoření Evy je podáno jako křivda na ženách, které mají nižší ontologický status proto, že Eva byla stvořena z Adamova žebra. Ale stvořit jednoho z druhého je přece důkazem jejich blízkosti a neoddělitelnosti, nikoli snaha o snížení významu ženy, to je až náš moderní pohled. Navíc jsou i mýty, kde nejrůznější bohové tvoří lidi z hnoje, holubů z nosu či dokonce ze svého vlastního ho... trusu. Co asi jejich ontologický status :-D? Lilith vydá na samostatný rozbor, kolem této "postavy" se hemží tolik nepřesností a zkreslujících informací, že se divím, že se jí ještě nikdo nezabýval podrobněji. Nenašla jsem v různých Biblích nějaký zásadní rozdíl v tom, jak vcházeli a vycházeli muži a ženy z Noemovy archy, takže ono zdůrazňované dovnitř muži, pak ženy a ven všichni společně se patrně vůbec nekoná. Zná někdo hebrejský originál?... celý text
Cesta pravého muže
2011,
David Deida
Dávat Deidovi druhou šanci byla chyba, i tato kniha je o ničem, nedej bůh, jestli se touhle snůškou žvástů skutečně někdo řídí. Nehledě na to, že Deida má velmi omezený a stereotypní pohled na to, co dělají, co cítí, jak myslí a jak jednají muži a jak ženy. Udivuje mě, že se jeho knihy těší takové oblibě mezi feministkami, nebo asi spíš mezi pseudofeministkami. A schválně si zkuste ověřit, kolik internetových stránek, vzadu uvedených, dosud existuje, funguje, či kam se posunuly.... celý text
Děti to chtěj vědět taky – O respektujících vztazích a sexuálním zdraví
2022,
Dagmar Krišová
Knih na toto téma jsou nyní kvanta, tato nijak zvláště nevyniká, snad jen svou (často zbytečnou) mnohomluvností. Autorky slibují kvalitní a ověřené informace bez mýtů a stereotypů, což se ne vždy daří, v textu najdeme krom překlepů a chyb i různé rozpory se zdánlivě svobodomyslnými "nedogmatickými dogmaty" a nejrůznějšími stereotypy (dodejme: stereotypy dnešní doby) kniha přímo překypuje. Jde o typický produkt současné éry, takže bude nejspíš rychle zastarávat. Mimochodem, Kinsey nenapsal Sexuální chování muže/ženy, ale Sexuální chování lidské/ho samce/samice, což vyvolává dost odlišné konotace. Letmý pohled na přístup k vulvě a penisu v dějinách je hodně zkrácený, zkreslený a zavádějicí, vnucuje nám představu, jak to vulvy měly (s nějakou tou výjimkou) těžké, zatímco vztah lidsta v penisu byl vlastně vždy pohodička - mýtus a stereotyp jako prase. Modelové komunikace jsou psány stylem špatných dialogů průměrného amerického seriálu, chápu, jaký byl záměr autorek, ale realizace je vše jiné, jen ne ze života. Vzhled knihy a členění textu je příjemné a lákavé, ale kniha je pro dospělé, pro rodiče, zatímco úprava láká spíš děti. Nevíte prosím někdo, kde je ten poznámkový aparát, na nějž jsou v textu číselné odkazy? Možná by nebyl od věci podtitul "kniha o sexualitě se zvláštním zřetelem k LGBTQ+", protože zdánlivě neproblematickým hetero vztahům a zejména jejich citové stránce je věnováno velmi málo pozornosti, jsou upozaděny, což je i přes rostoucí počet lidí, hlásících se k LGBTQ+ poněkud disproporční. Podobné návody na život a výchovu mi nejsou blízké, myslím, že člověk by měl víc používat vlastní rozum. Občas jsou některé výroky přes čáru. Například Růženka a princ, který neměl souhlas ji políbit, to už je opravdu vylévání vaničky i s dítětem. Plyšová chlamydie nebo kapavka mě v knize zaujaly, ale jejich realizace na internetu už zase tak skvělá není. Zaujala mě Věra Petlanová a její Freya.... celý text
Hra na vraždu
2001,
Agatha Christie
Prostě Agatha. Navíc se děj odehrává ve skutečném sídle autorky, v Greenway House. Agatha Christie - Hra na vraždu (str. 40): "No tak vám to budu muset vypravovat. Jenže já moc dobře vypravovat neumím. Totiž když píšu, tak je všechno úplně jasné, ale když mluvím, tak to vždycky vypadá strašně zmateně; proto taky o svých zápletkách nikdy s nikým nemluvím. Naučila jsem se to nedělat, protože jinak na mě každý tupě zírá a řekne: ,Ehm - ano, ale - já pořád nechápu, co se stalo - a z tohohle přece nemůže být knížka.´ Hrozně to člověka odradí. A není to pravda, protože když to napíšu, všechno klape!"... celý text
Údolí stínu
2017,
Peter Tremayne (p)
V předmluvě autor zmiňuje jména středověkých irských soudkyň Bríg Briugaid, Áine Ingine Iugaire, Darí a zmiňuje, že brehonské zákony prakticky zaručovaly feministický ráj. To je sice hodně nadnesené, ale jde o jedno z lákadel, které sestře Fidelmě dodnes nahání čtenáře. Velmi úsměvné je autorovo lpění na obrazu starých bohů jako laskavých a spravedlivých, jsou to zkrátka i z hlediska novodobých měřítek sympaťáci, kteří nevyžadovali lidské oběti, na rozdíl od anomálie, zlaté modly zvané Cromm Cruach, boha krvavého půlměsíce. Toto jednostranné, idealizované a obdivné vidění keltkého dávnověku je v nás zakořeněno nejpozději od 19. století. Idealizovaný obraz Keltů si pak zpětně projikujeme do svého obrázku starých dějin. Proto autor vkládá svým postavám do úst takové výroky, jako že keltští pohani mohou věřit čemu chtějí, pokud jejich víra neubližuje ostatním, zatímco křesťané znají jen volbu mezi smrtí a vírou v jediného Boha. Autor sice konečně zmíní 9 druhů manželstkých svazků, které tehdejší zákon zná, ale do podrobností se raději moc nepouští, aby nemusel odhalit, že ono proklamované skvělé postavení žen zas tak úžasné není. Přesto má plusové body za to, že zmiňuje, jak nevýhodný je sňatek dvou jedinců pro toho, který je výrazně chudší, to skutečně odpovídá irské středověké realitě.... celý text
Krysí muž a Vlčí muž: Slavné klinické případy
2022,
Sigmund Freud
Sigmund Freud: Krysí muž a Vlčí muž (str. 115): "To je přece tak velkolepý pocit, pro ten by člověk dokázal udělat cokoli, např. zavraždit svého otce." - tak smýšlí Krysí muž o sexu. Freud a Jung jsou sice již dávno překonaní, přesto se dodnes těší velkému zájmu čtenářů, kteří je však bohužel často vnímají velmi nekriticky a dodnes pro ně horují. Přitom například Freudův názor, že léčba probíhá vpodstatě proti vůli pacienta, za jeho stálého odporu, je v rozporu s dnes populární celostní medicínou a vědomým přístupem ke svému zdraví. Tyto přístupy mají mnoho společného, především to, že jde o přehnaně nafouflé módní záležitosti. Je zajímavé sledovat, jak lékaři okolo již považují masturbaci za celkem běžnou věc, ale Freud ji stále má za jakousi patologii. Rovněž výraz mineta (Minette) pro felaci pobavil. Na obálce je obrázek Vlčího muže (Sergeje Konstantinoviče Pankejeva). Léčba probíhala 6x týdně v letech 1910-1914. Pankejev měl i s odstupem let k Freudovi velmi důvěrný a především důvěřivý vztah, věřil, že Freud zcela rozuměl tomu, co pacient prožíval, měl dojem, jako by byl spíše spolupracovník než pacient (nebo badatel, který studuje nově objevenou zemi). Měl pocit velké úlevy, když se ho Freud ptal na dětství, vztahy v rodině a pozorně ho poslouchal. To je myslím velmi typický obrázek lesku a bídy psychoanalýzy.... celý text