ondrej.mikel20
přečtené 95
Bílé noci
1958,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Doporučuji. Krásný a jímavý příběh, smutný i radostný. Příběh vnitřně překrásných lidí. Přijde mi jak z jiného světa... Dočetl jsem se někde, že Dostojevskij považoval za nejpodstatnější lidskou vlastnost pokoru. Zde je to přímo chvalozpěv na ni. Jedna z nejlepších povídek, co jsem měl zatím tu čest číst. Děkuji pane Dostojevskij.... celý text
Nana
1965,
Émile Zola
Přečetl jsem cca prvních 60 stran a uvědomil jsem si, že mi příběh přijde naprosto nerealistický a nafouklý a taky nudný. Plochost postav, velmi špatná psycholog. prokreslenost postav. Nemohl jsem zde E. Zolu poznat. Nevím čím to je. Překlad pana J. Žáka by tady neměl hrát roli. Každopádně nechápu, jak je možné, že mě to absolutně neoslovilo, neboť Zolův Zabiják mi naopak připadal jako silný a unikátní a velmi uvěřitelný román. Právě kvůli jeho Zabijákovi jsem po této knize sáhl a dostalo se mi překvapivého zklamání. Je velmi zvláštní jaký rozptyl hodnocení se zde vyskytuje... Je to pro mě překvapení, ale knihu jsem musel odložit, pač mně přišla béčková v porovnání se Zabijákem... Dvě hvězdy sotva... pardon pane Zola-... celý text
Tančící skály
2012,
Marek Vácha
Brilantní kniha, taková od srdce. Marek je výjimečný člověk. Co se týče této knihy, moc mě zaujala, jen teda jsem se absolutně ztrácel v jeho biologických-genetických-fyzikálních pojmech. :))... celý text
Loď
2012,
Marek Vácha
někdy bývá lepší zaměnit svůj vlastní názor za úryvek z knihy: "...Není obyčejný život, není obyčejný člověk, není ani obyčejný květ nebo obyčejný motýl, není obyčejný den plavby. Je tento neobyčejný motýl s modrými tečkami na ostruhách v tento neobyčejný letní den, je tato neobyčejná vteřina tohoto neobyčejného života, my všichni jsme jedineční, jako i vesmír je, a každý okamžik dějin v šipce času tohoto oceánu je unikátní, je čas jak briliantový náhrdelník vteřin..."... celý text
Morčata
2004,
Ludvík Vaculík
Těžko říct, co tím vším chtěl přesně - v tomto případě prozaik a ne básník - říct.., když je to teda ta alegorie... Je však jasné, že je to takový nějaký pamflet proti komunistickému režimu...Jeden úryvek z knihy se mi ale v celku dost líbil (JE TREFNÝ A VTIPNÝ), tak ho sem přepíšu s dovolením: "...Za čtrnáct dní mi článek o morčeti přišel z ministerstva školství zpátky. V průvodním dopise mi ti poserové psali, že ho nemohou do čítanky zařadit, protože je dlouhý. To znám, tak se vymlouvají všecky redakce, když se jim nechce otisknout pravda, která je zřejmá i devítiletému děcku. Dlouhý, dlouhý! Nejdřív jsem chtěl na to ministerstvo jít, pak jsem si řekl, že postačí napsat jim, a potom jsem se rozhodl úplně se na ně vykašlat. Nač se zahazovat? Ostatně, oč jde? Proč kamsi psát a proč psát články o morčeti, které je v pořádku? Když se na ně jen podívám, hned vidím, co je hlavní. Kdo si neumí v životě najít vyrovnání, užere se marnou ctižádostí, pošetilou řevnivostí a nízkou závistí. Normální člověk nikam nepíše. Buď má všecko v pořádku, v bance i v blance, nebo nemá, ale pokud to má v pořádku aspoň v hlavě, tak zas ví, že mu to nikdo jiný do pořádku nedá. Jen se na jeho bídě může pár lidí přiživovat, než ho definitivně nechají tak. Nač tedy psát. Lepší je spát. Psaní je vždycky jaksi projev bezmoci nebo plod pocuchaných nervů, prozrazuje komplexy nebo špatné svědomí. Čím větší literatura, tím větší hysterie, všimněte si. Tichý Don: je to špatné svědomí za zabité, nebo komplex méněcennosti za málo zabitých v tak příznivé sezoně? Psaní je zdravé, jen když je to libůstka, zábava pro autora i čtenáře nebo způsob obživy. Já, například, se bavím a uhýbám počtům..."... celý text
Co je bez chvění, není pevné
2010,
Tomáš Halík
Líbí se mi především část Česká zbožnost a česká politika, je to totiž skvěle vystiženo a věcně pojmenováno. Místy to může být těžké čtení plné filozofického hloubání a bádání, ale za mě jednoznačně 5 hvězdiček. (Pan Halík je nejvýraznější současný český myslitel a vynikající sociolog a mravní autorita , škoda, že se nakonec nerozhodl pro tu kandidaturu na prezidenta, když to zvažoval - prezidentem by totiž byl výborným a měl by i teoretickou šanci na zvolení - , nicméně chápu jeho důvody...) Co ale není, může být za 5 let :-)... celý text
Romeo, Julie a tma
1959,
Jan Otčenášek
Autenticita doby (nacistická okupace, atentát na Heydricha, následné stanné právo) a prožívání mladé dvojice z novely přímo sálá.. Může se apriori zdát, že se jedná o "prostý" příběh tragické lásky, ale toto dílo je komponováno tak neobvykle, že se láska stává ještě naléhavější a troufl bych si dokonce říct - víc tragičtější než osudová láska originální dvojice R. a J... Domnívám se tak proto, že Pavlovo srdce bylo nepochybně nenávratně a drtivě přetrháno na kusy a je možné, že se z Esteřiny smrti za svého dalšího bytí na zemi nikdy nevzpamatoval, pokud bychom dále jeho životní osudy v knize mohli kdy sledovat.. Ale kniha končí v podstatě tím, že Pavel slyší ve vzpomínkách její hlas..vnitřní hlas... a pak navštíví pokoj, kde se s Ester setkávali (kde ji schovával)... Chtěl bych zde proto uvést tato autorova slova - jeden z posledních odstavců celé novely, neboť se myslím bezesporu jedná o jedno z nejdojemnějších sdělení celé české literatury vůbec: "Ty musíš žít, zaslechl v sobě hlas. Zná jej. Leží dosud naznak, pootevřenýma očima civí do okna. Všední den se za ním klube z předjitřních červánků, obyčejný den na konci příběhu. Stokrát se vracel po jeho niti zpět k oné nenápadné lavičce v parku a zase vpřed až k nepochopitelnému okamžiku... Nic se vlastně nestalo: vzal za kliku, vstoupil. Pokoj byl prázdný! Nic! Vlastně ani potom se nic nestalo. Zbylo jen hledání cesty, hmatání v prázdnotě. Otázky bez odpovědi. Proč všichni mlčí? Lidé i věci mlčí. Proč se nic nestalo? Proč se všechno vrátilo do bahnitých kolejí, ztuplo v plesnivém vzduchu protektorátu? Proč se nezřítila obloha...?"... celý text
Kuře melancholik
2008,
Josef Karel Šlejhar
Novela, která mistrně nastavila obraz a zrcadlo lidské zlobě, malichernosti, marnivosti, požitkářství, povrchnosti, lhostejnosti, duchovní prázdnotě atd. na straně jedné a lidské bezvýchodnosti na straně druhé. Ale východisko z bezútěšného života by tady bylo.. Pokud uvažujeme, že zlo je pouze nedostatkem dobra (zlo se rodí z nedostatku dobra), jak hovořil Sv. Augustin, tak jediným možným východiskem jsou nám křesťanské hodnoty, jen tehdy se můžeme stát více láskyplnými a více dobrými.. Slabým, nemocným nebo hendikepovaným bychom měli nezištně pomáhat, ne je vylučovat se svého středu, jak to Šlejhar zobrazil ve svém až skoro mysteriozním díle (ukázal, že malý nevinný klouček, který osiřel, je v podstatě bezbranný, odkázán pouze na dobrodiní ostatních lidí. Pokud se však nikdo takový dobrý nenajde a zvítězí "ti zlí" nebo lépe řečeno duchovně prázdní, samo malé dítě nic nezmůže..). Jak sám autor píše: "Jsi tedy sám, vykostěn a zavržen, hochu ubohý. Tam, kde jsi býval chloubou a útěchou duše mateřské, nedopřáli ti v strastech tebou nezaviněných jiného útulku než v kůlně na slámě. Týrali tě, rvali, posměchem zavrhovali, mořili hladem a bitím, a když jsi klesl pod tolikerými útrapami, budíš jejich ošklivost. Proto takto dovršili dílo své. Jsi tedy sám, zápase se smrtí a objat mrákotami. Jedinými svědky tvé agonie a tvými těšiteli jsou ty neživé, zející předměty, dokola rozestavené. Tu jest tvůj celý svět. A ostatní svět se svými předstíranými zájmy, s tolikerou šalbou a nenávistí, s tolikerým sebevědomím a zlolajnými úmysly, útisky slabých a silných vynášením, se všemi svými snahami podlé troufalosti a zatvrzením srdcí - již s tebou nemá nic společného. Teď honosí se a raduje se, že se tě pozbavil, že tam víc nebudeš překážeti, že nebudeš na závadu pusté smyslnosti. Ale anděl smíru kyne ti v mukách tvých. Spěješ k oné svrchované, vyrovnávající pravdě, jíž ještě nikdo nepřelhal, a ta přinese ti úklid věčný a zadostiučinění. Tvá mroucí dušinka nezatouží zpět do oněch kalných míst neb sféry jiné, nekonečné jasem a blaženstvím, nedozírno ráje za to ti kyne. Anděl smíru ti kyne, již tě jímá ve své peruti sladké a konejšivé..."... celý text
Démon
2012,
Michail Jurjevič Lermontov
Zakoupil jsem si tuto knížku v Levných knihách, pač mám velmi rád literaturu období Romantismu a vlastně je mi velice blízký celý tento umělecký směr jako takový.. Motiv je nesmírně zajímavý, Lermontov navazuje na téma Prometheus-vzpoura proti bohům-z řeckých bájí a rozvíjí titanismus.. K dokonalosti tomu ale něco chybí...... celý text
Zapadlí vlastenci
1974,
Karel Václav Rais
Tento román je prostě brilantní. Hl. hrdinu - učitelského pomocníka (preceptora) Čermáka jsem si nesmírně velice oblíbil o opravdu jsem za něho dýchal - radoval jsem se, když on byl rozradostněn a smutnil jsem, když se k němu štěstí místy obracelo zády.. Jak už někdo kdesi psal - některé postavy si tak zamilujete (Čermák, Albinka a jejich stupňující se vzájemná náklonnost je tak úchvatně dojemná a srdce oslovující..prostě zasáhne všechny city:)..) - prostě si ty postavy tak oblíbíte a zamilujete, že se s nimi jen těžko loučíte.. Jsem velmi rád, že jsem měl kdy možnost si tuto skvělou a milou knížku přečíst.. Aspoň tady zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.. Jo a P.S!:). - toto je první knížka, u které se mi stalo, že jsem byl vnitřně tak napjatý a jaksi rozhozený, že jsem se musel první podívat na konec knihy a přečíst poslední 1-2 stránky, abych "zvědíl" jestli to opravdu dopadne zhruba tak, jak jsem si přál.. teprve pak jsem byl s to číst vesele a v klidu dál..:)..... celý text
