LaCucaracha přečtené 210

A touhle bombou se musíme rozloučit 2017, Richard Porter

Jako fanynka TG jsem se na knihu vrhla, a pak byla tak trochu zklamaná. Něco zajímavého se o historii a způsobu natáčení pořadu dozvíte, ale celkově to dohromady úplně dobře nedrží. Ze začátku ještě jo, jak se autor (scénárista TG) k tomu celému nachomýtl, jak vymýšleli novou koncepci a jak se objevili moderátoři. Ale jakmile pořad začne fungovat, je to spíš stylem "a ještě jsem si vzpomněl na tohle". Dost často se navíc opakují kapitoly, jejichž sdělením je v podstatě jen to, že to prostě všechno skvěle fungovalo díky konkrétním lidem, takže stvořili něco výjimečného a všichni byli úžasní. No a moralizující konec, kdy podle mě se prostě Jeremy ožral a to je celé, jenže autora jeho chování děsně zdrtilo, a byl jím hrozně zklamán... aby pak po čase ochotně naskočil do stejného týmu v GT. No ale to už nehodnotím knihu. Prostě literárně průměr, informačně to mohlo být určitě zajímavější, přečtení nelituji, ale knížku pošlu do světa, ať nezabírá místo v knihovně.... celý text

Rozhovor u Katedrály 2021, Mario Vargas Llosa

Je mi to líto, Vargas Llosa patří k mým oblíbencům, resp. jeho romány Vypravěč a Tetička Julie. Ale tohle šlo totálně mimo mě. Um vyprávět tu sice prosvítá, bohužel ho zastínily dvě věci. Jednak téma politiky, které je akcentované stejně silně jako osobní osudy Santiaga a dalších. A já o politice prostě číst nechci. Takže jsem si moc neužila mocenské převraty, pronásledování komunistů ani politické intriky. A že to bylo místy hodně natahované, třeba situace, kdy měl přijet náklaďák naverbovaných provokatérů na akci opozice, ale přijeli jen tři a teď to tam řešili snad na několika desítkách stran, kdo za to může a kde sehnat víc lidí. Už jsem později tyhle politické kejkle prostě přeskakovala. No a způsob psaní, tak ten asi sedne málokomu. Představte si 5–7 různých situací, ke každé patří často jiní lidé, jiné místo i jiný čas. A teď jsou všechny ty situace vyprávěny najednou a střídají se po větě, max. krátkém odstavečku. Přepínat se po každém souvětí jinam a vůbec poznat, o jakou situaci se jedná, protože ty věty jsou často neutrální a mohou patřit kamkoli... a pak si z těch rozstrkaných vět skládat jednotlivé situace dohromady, co se vlastně děje... no vážně skvělé. Ale jo, po delší době cviku se na to dá zvyknout a orientujete se, jenže je to zároveň dost mentálně náročné. Takové posilování mozku. Tímhle způsobem je ale psána jen první část knihy, pak už je to relativně normální, což znamená, že cizí situace do vyprávění probleskne jen občas namátkově. I samy věty jsou vystavěny ne zrovna literárně, spíš takový myšlenkový tok. A oblíbenou fintou autora je větu nedokončit. Ne že by na konci byla trojtečka. Věta normálně končí tečkou nebo otazníkem, akorát že posledním slovem je třeba předložka nebo spojka. Takže je třeba si zbytek věty domyslet. Ukončení knihy taky nebylo zrovna uspokojivé, stejně tak mohla skončit kdekoli jinde, ne vše se vysvětlilo. Něco si domyslíte, něco ale ne, třeba don Cayo... No nadšená tentokrát nejsem, knížku jsem četla snad měsíc, protože jsem to prostě nechtěla vzdát, a hodnotím, jak hodnotím.... celý text

Dobrého člověka těžko najdeš (9 povídek) 1988, Flannery O'Connor

Já povídky moc ráda nemám, tak asi nejsem objektivní hodnotitel. Nicméně – je to celkem zajímavé. Během čtení mě vlastně celkem rozčilovaly, skoro vždycky po dočtení jsem nechápavě reagovala: Co to jako mělo být? A nejvíc se mí líbila tudíž první povídka, kde bylo jasné, o co jde, byla řádně vystavěná a zakončená, obsahovala příběh. Ale po dočtení knížky jako celku musím přiznat, že to v člověku cosi zanechá, vracíte se k některým povídkám v duchu, přemýšlíte, začínáte líp chápat. Třeba že to "jsou o ničem" vlastně nevadí a že to možná není ani tak pravda. Nakonec jsem se dokonce rozhodla, že knížku nepošlu dál, ale nechám si ji, což o něčem svědčí. No a mimochodem vysoká kvalita je myslím i v tom, že některé povídky jsou velmi nekorektní, bráno pohledem dnešní doby, a přesto mohly vyjít. Samozřejmě myslím téma černochů, protože to, co je v knížce, už by si dneska nikdo nedovolil napsat. Dokonce bych se nedivila, kdyby v Americe tuhle knížku zakázali a pro jistotu ji ještě demonstrativně pálili na ulicích. (Teda ale jako nejsem rasistka, jen se to na můj vkus s tou korektností už trochu přehání.)... celý text

Vango 2013, Timothée de Fombelle

Vango je takový dobrodružný, romantický, fabulační román. A vůbec nechápu, proč je veden jako literatura pro děti a mládež. Nebýt této marketingové chyby, možná by se knížka i líp prodávala a neležela zahrabaná v dětském oddělení mezi pohádkami ještě 8 let po vydání. I z recenzí tady je zřejmé, že knížku čtou převážně dospělí. Pár náznaků, proč by to šlo do dětské literatury řadit, tam sice je, ale nestojí to za řeč. Nějaký sečtělý náctiletý by to možná dal, s tím, že si vyzobe základní dobrodružnou linii, jenže pak by to bylo dost ochuzené čtení. Opravdu si neumím představit, jak někdo jiný než dospělý čtenář pochopí a usouvztažní si třeba Stalina a jeho čistky, nebo Romanovce, nebo porozumí laskavé směšnosti zamilované 70leté služky. Četné zápletky a záměny a postavy by pubescent asi taky úplně nepochytal. Jako kniha pro dospělé: ano, ovšem s výhradami. Je to hlavně zbytečně dlouhé. Jestli chtěl autor nahonit normostrany kvůli honoráři, nevím. Ale zkrátit to, udělal by líp. Ne dva díly, ale jen jeden. Ostatně po rozečtení druhého dílu jsem měla pocit jako tak často v divadle po přestávce – druhá půlka prostě už nefunguje tak dobře jako první. Děj knihy je spletitý snad až moc, ne že bych se v něm neorientovala, ale bylo toho prostě zbytečně hodně. Některé postavy na konci bezhlase vyšuměly a plno jich v závěrečné části jakoby ztratilo charisma. Hlavní hrdina je taky divně neuchopitelný, pořádně si ho nepředstavíte, a i když ke konci už jde o dospělého muže, pořád máte pocit, jako by šlo o chlapce. Autor se až moc zaměřil na různé konspirace a akční zápletky a překvapení, že postavy zůstaly odtažitě neosobní a mě příběh vlastně doopravdy nevtáhl. Ale jako jo, četlo se to relativně dobře, takové zábavné, nenáročné a taky naprosto neuvěřitelné a smyšlené čtení. V tom by to asi odpovídalo té dětské literatuře.... celý text

Bomba 2021, Laurent-Frédéric Bollée

Poctivá velká bichle. Textu je tam na komiks opravdu hodně, žádné takové ty v podstatě prázdné několikastránky, vyplněné vytřeštěnýma očima nebo létajícími pěstmi či uhánějícími automobily a doplněné maximálně citoslovci aaarrgh a bum. Po dočtení jsem měla opravdu pocit "dočtení", jako by to byla plnohodnotná kniha. Kresba je kvalitní a věrná a naprosto odpovídající obsahu. A hlavně jsem se dozvěděla všechno (snad všechno a snad pravdivě) o pozadí vývoje a použití atomové zbraně, a bylo to věru poučné. V příběhu se proplétají osudy různých postav prokazatelně existujících: vynálezce jaderné reakce a další vědci vyvíjející bombu, je tam i Albert Einstein, dále prezidenti a další politici, špioni, nesympatičtí vojenští hodnostáři nebo lékaři, kteří na nic netušících pacientech prováděli pokusy s radiací. A pak je tam vyloženě smyšlená linka jednoho Japonce žijícího v Hirošimě, která je tak trochu patetická, ale své opodstatnění v příběhu nakonec má. Pečlivě připravené hezké vydání, za kupodivu poměrně příznivou cenu vzhledem k velikosti publikace. Dozvíte se hodně z historie, a to nejen suchopárná fakta, ale i věci osobního charakteru. Není to zábavná literatura, jak už tak komiksy bývají, je to v podstatě naučné, ale přitom naprosto nenásilnou formou. Tohle se myslím povedlo.... celý text

Převorství u pomerančovníku 2020, Samantha Shannon

Téhle fantasy se nedá skoro nic vytknout, je taková víceméně klasická, jsou tam draci a určitý způsob magie, jsou tam království a plavby po moři. Na někoho to možná může být moc umírněné neboli zdlouhavé, ale ti, co mají rádi Pána prstenů, by měli být spokojeni. Draků tam bylo na mě právě tak akorát, neumím si představit, že by jich tam mělo být ještě víc, to už by asi o ničem jiném nebylo. A nejsou tam elfové ani trpaslíci, ale proč by taky měli. Dobrá fantasy neznamená, že tam nasekám všechny možné bytosti, co je kdy spisovatelé vymysleli. Intriky tam taky skoro nejsou, což je dobře. Já se knihám s intrikami vyhýbám, akorát mě rozčilují a přitom je jasné, že nakonec se vše odhalí, takže ve výsledku jde jen o nesmyslné natahování děje. Tady je to v cajku. V postavách jsem ze začátku docela tápala, hlavně pokud jde o dvorní dámy a komorné a duchovní vévody u inyského dvora. Asi 10 stran před dočtením jsem zjistila, že na konci je mj. přehled postav. Inu stane se. Na druhou stranu jsem byla opakovaně nucena knížku na několik dní opustit, a přesto jsem pak naprosto hladce vklouzla do děje, přestávky ve čtení nevadily. Dějové to na mě bylo přiměřeně, ale to je asi věc vkusu, já žádné přehnaně akční věci obecně nevyhledávám, já se spíš nechávám ráda unášet příběhem a představuji si. Tak proč jen 4 hvězdy? Asi to na mě bylo až moc ženské, že autorem je žena, z knihy doslova čiší. Mimochodem teď je zdá se móda cpát všude ženské hrdinky a mě už to dost štve. Čtu si anotace knižních novinek a u většiny skončím bez zájmu už po první větě, která oznamuje, že hlavní postavou je - pro změnu - dívka/žena. A že nejde jen o typické ženské romány, to je i většina fantasy, zvlášť YA, nebo románů o druhé světové nebo psychothrillerů a detektivek. Chlapi jsou vyloženě pasé. A tak i tady se to točí hlavně kolem ženských. Nechybí ani láska mezi muži a láska mezi ženami, a upřímně – ta lesbická scéna by mi stačila jedna. A pak mě zklamal konec. Ano, je to uzavřená kniha, což je velké plus, protože kdo má čekat, kdy se spisovatel uráčí vydat další díl, nehledě k tomu, že taková série může spolknout docela dost peněz. Ale když už jste jednou začali... Jenže ta zakončení jednotlivých osudů byla tak odfláklá a nedovysvětlená a nijaká, že autorku podezřívám, že se časem vytasí s volným pokračováním. Přesto celkově patří Převorství určitě k tomu povedenějšímu na poli fantasy. Jen bych ještě vytkla poměrně velké množství chyb v textu. U nakladatelství Host jsem zvyklá na vyšší kvalitu, tady to měl ještě projet nějaký korektor. I když teda některé ty chyby nebyly jen překlepy, bylo zaměněno i jméno nebo označení kamene, a co mě dostalo, to byly opakující se hrubky typu "ze zasnění jí vytrhlo". Tady má někdo asi problém s použitím zájmena ji/jí, tak jako dvě třetiny české populace.... celý text

Staré dluhy 2020, Peter Temple

Tak od téhle detektivky jsem čekala mnohem víc. Bohužel, no. Příběh je vystavěn poměrně ambiciózně, autor chytře vsadil na osvědčený recept zkombinovat vícero linek. Takže kromě samotného vyšetřování starého případu tu ještě najdeme organizované sázení na dostihy a jinak v podstatě bezúčelnou linku o tom, jak Jack chodí pracovat do truhlárny, včetně popisu konkrétních prací se dřevem. V té souvislosti jsem si vzpomněla na příběhy inspektora Gamache, které jsem četla nedávno. I když je to jinak dost odlišný typ detektivky, tak tohle tam autorka použila také, tu mnohovrstevnatost. Až na to, že ona to zvládla mnohem lépe, vše jí skvěle funguje a je přirozeně propojené. Tady je to: BUM – Jack vyšetřuje, BUM – Jack jede kout pikle na dostihy, BUM – Jack lepí desku stolu klihem. Proč? Prostě aby to bylo různorodé. Jenže to nějak nevyšlo. Zatímco Louise Pennyová působí ve svých dílech jako vyzrálá spisovatelka skvěle ovládající řemeslo, Temple z toho vychází jako snaživý absolvent rychlokurzu tvůrčího psaní, kterému se závěrečná práce sice docela povedla, nicméně vedoucí kurzu by mu tam určitě červeně vyznačil plno míst, kde by to ještě chtělo zapracovat. Samotná zápletka je pro mě osobně dost hrozná, protože machinace s realitami jsou pro mě španělská vesnice, zvlášť když je to propojeno s politikou. Tahle společnost koupila nějaký pozemek, jiná zase jiný, pak to převedli na jinou třetí společnost, která sídlí na Kajmanských ostrovech, a ta je zase propojená s tímhle politikem, který se zná s... bla bla bla a já jsem totálně ztracená. Ale to je můj problém. Prorostlost zločinu do nejvyšších struktur a policejního sboru je trochu přitažená za vlasy. A celé je to korunováno dětskou pornografií na úrovni vrcholné politiky, což tam vlastně nemělo žádný význam ani tomu nebyl věnován skoro žádný prostor, byla to jen taková třešňička navrch, asi aby byl příběh ještě šťavnatější. V postavách jsem se dost ztrácela, hlavně zpočátku, protože nejsou skoro nijak charakterizovány, fungují jen jako jména, čili přehlednost nic moc. Zvlášť když jsou v úvodu jména, která už se pak vůbec nevyskytují. A abych nezapomněla, tak do kotlíku tvůrčího psaní nutně patří i jistá dávka erotiky, tentokrát ve stylu: „Vytáhla sukni ještě výš. Neměla na sobě kalhotky. Moje oči se nacházely přímo v úrovni jejího rozkroku. Dala si ruce v bok a vystrčila na mě pánev. ,Vždycky nosím podvazkový pás a punčochy, když se mě někdo snaží na podlaze před krbem vyšukat do bezvědomí.'" Tak jakmile má nějaký spisovatel potřebu zahrnovat něco podobného do příběhu, kde to není nutné, je mi ho spíš líto. Jasně, sex prodává, ale vážně ne každý ho v knížkách potřebuje. Já rozhodně ne a automaticky jdu v hodnocení níž, protože se to dnes v literatuře používá automaticky, pro pochybné zvýšení atraktivity, a tudíž je to laciné. Málokdy se totiž erotické pasáže podaří do textu vklínit tak, aby nepůsobily čistě prvoplánově. Kdybych chtěla číst podobné věci, koupím si erotický, a ne detektivní román. Po celou dobu jsem měla problém se opravdu začíst, je to takové nijaké, občas nepřehledné. Na posledních stránkách najednou nastal předěl a všechno se naopak začalo dít strašně rychle a akčně. Aspoň že vše dobře dopadlo, i když teda že by to celé působilo reálně? Ale Austrálii a život v ní neznám, takže kdo ví.... celý text

Sobí hora 2018, Karin Tidbeck

Povídky obvykle nečtu, protože neumožňují vtáhnutí do děje. Jsou postavené v podstatě na povedeném nápadu nebo nečekané pointě, prostě čtenáře musí něco zaujmout a překvapit – rychle a účinně. A to se v mém případě většinou nedaří, prostě povídku dočtu, řeknu si „hm" a jdu na další. Prožitek žádný. Ale tohle bylo docela povedené. Povídky jsou různorodé, takže jsou tam takové víceméně normální, kde se akorát objeví postava ze severské mytologie a tím to končí. Nebo je tam jen drobný pohádkový či fantaskní motiv. Ale třeba Kdo je Arvid Pekon? byla celkově dost divná záležitost a upřímně jí pořád nějak nerozumím. Nejvíc mě ale asi zaujaly tři poslední povídky, a to proto, že mají dost podmanivou atmosféru. Džagannáth je asi spíš už sci-fi a z mysli mi asi hned tak nezmizí, ale mně byla poněkud nepříjemná a vzbouzela jemné pocity hnusu. Povídky Augusta Prima a Tety spolu jako jediné souvisely, a ty teda byly hodně ulítlé. Čiré fantastično. Asi chápu, že někdo v nich spatřuje podobnost s Alenkou, hlavně teda v případě první jmenované, ale já bych ji tam spíš nehledala. Proč za každou cenu něco k něčemu přirovnávat. Rozhodně jde o zajímavý počin, který stojí za přečtení. Asi každý by si tam mohl najít tu svoji povídku, která ho osloví, když už ne všechny.... celý text

Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho 1985, Laurence Sterne

Asi budu za literárního barbara, ale kdybych měla dát lepší hodnocení, byla bych pokrytec. Tohle je prostě děs, číst se to podle mě nedá. A že já mám klasickou a starší literaturu mnohem radši než tu současnou. Kéž by šlo o techniku „proudu vědomí", to by v tom člověk smysl našel, jen by se děj rozléval z břehů do šíře. Tady jde bohužel o naprosto cílené, plánované a vědomé odbočování se záměrem, že to bude zajímavé a netradiční a asi že vtipné. Nedrží spolu skoro nic – jednotlivé kapitoly, odstavce ani věty. Děj neexistuje. Tu je úvaha o jménech, tu je úvaha o něčem jiném, tu je historka jedna, tu druhá, tu se najde nějaké mnohastránkové kázání o svědomí, tak se přečte (včetně otištěného znění v latině). Tu pro zasmání příběh o někom s velkým a asi falešným nosem, bez pointy, tu poučení o technice obléhání. Přečtete si odstavec, a nevíte, o co šlo. Přečtete si souvětí a taky často nevíte, jakou má souvislost se zbytkem, co mělo sdělit, už jen proto, že je několikrát přerušeno, a to i vizuálně pomlčkami. Text je vůbec samá pomlčka. Fakt jsem se moc snažila to dát, ale v půlce jsem snahu vzdala, přišlo mi to čím dál tím víc svévolné. Tady nejde o to, že vypravěč neumí nic vysvětlit jednoduše, tady jde o to, že on neumí vysvětlit nic. Vlastně on se ani nesnaží něco vysvětlit. On jen planě plká. Ovšem je to inovátorské. Že to někdo vyplodil v 18. století je sice pozoruhodné, ale i tak je to slátanina. Upřímně, vůbec nechápu ta vysoká hodnocení a v hloubi duše ani nevěřím v jejich upřímnost, spíš jde asi o příklon k tomu, že když to má mít nějaké obecně uznávané literární kvality, tak se přece neodkopu tím, že napíšu, že je to blbost – šup tam aspoň čtyři hvězdičky. Já i jakési literární vzdělání mám, přesto to podle mě blbost je. „... Kdyby byl tento svazek fraška, a nevím, proč bych si to měl o něm myslit, ledaže by se kdečí život a názory, a tedy taky moje, pokládaly za frašku, – poslední kapitolou by, vašnosti, končilo první dějství a takhle by začínala tato kapitola. Vrz..z..íí – šrim – šram – dram – tram – jsou mi to ale mizerné housle. – Co říkáte, mám je naladěny, nebo ne? – tram..dram.. –To mají být kvinty. – Bídné struny – vr..a.e.i.o.u. – šram. – Kobylka je nehorázně vysoko a struník zase nizounko, – jinak – tram..dram – poslyšte! to nezní špatně. – Fidli, fidli, fidli, fidli, fidli, fjú. Před znalci se to hraje jako nic, – ale tamhle je někdo – kdepak – ne ten s tím ranečkem pod paží – ten vážný člověk v černém oděvu. – U všech všudy ne ten pán opásaný šavlí. – Než bych, vašnosti, před tímhle pánem nasadil smyčec, to raději zahraji capriccio samotné Kaliope. ..." A takhle to jde přes 500 stran.... celý text

Middlemarch 2006, George Eliot (p)

Pořádně tlustá bichle, navíc s prťavými písmenky. Ale ve svém žánru určitě patří k tomu lepšímu. Na rozdíl od Austenové se to tak dobře nečte, ale zase si to spíš zaslouží označení "společenský román", protože tam nejde jen o milostné pletky a nesnáze. Dost věcí je v knížce podle mě nadbytečných, obsahuje myslím příliš vaty. Něčeho bych určitě ubrala – ne že by tam dané téma/úvaha/rozhovor neměly být, ta mnohovrstevnatost je na románu dobrá, ale nemuselo by to nutně zabírat tolik stran. Stejně tak bych měla výhrady k jazyku, protože se to nečte zrovna plynule, text působí místy poněkud krkolomně a je třeba ho pěkně slovo po slovíčku přelouskávat. U překladové literatury ale těžko odhadovat, jak moc za to může originál a jak moc český překlad, nicméně častokrát mě napadlo, že kdyby byl v souvětí mírně pozměněný slovosled, četlo by se to lépe. Ale přes všechny výtky je to pěkný román o peripetiích tří (nikoli dvou, jak je uvedeno v anotaci) párů plus několika dalších postav na anglickém maloměstě. Konec je dá se říct šťastný, ale dokonale růžový happy end to přece jen není. Co mě ale dost dráždilo pokaždé, když jsem knihu brala do ruky, to je obálka. Román se odehrává přibližně v polovině 19. století, tak proč je na obálce skica postav viditelně spadajících oblečením a účesem do – nejsem znalec, ale řekla bych tak – dvacátých třicátých let 20. století? PROČ? Copak nakladatel nevěděl, co za knížku vydává? Vážně nechápu a dojem z knížky to docela kazí.... celý text

Kamenné nebe 2020, Nora K. Jemisin

Poslední díl byl nejslabší, protože roztahaný a málo dějový. Teda ne že by se tam nic nedělo, ale vlastně jo, moc se tam toho nestalo s ohledem na počet stránek. Ke konci to sice zase získalo spád, do té doby to bylo takové spíš vysvětlující. Kromě orogénie se přidala magie a v tom to bylo horší, protože už to, že rogři nějak sahají do země a něco s horninami provádějí, bylo ne úplně srozumitelné (jak taky, když to je vymyšlené). Ale s nástupem magie jsme se dostali ke stříbru – prostě ty "čarodějky" všude viděly nějaké stříbrné nitě, svazky, proudy, jak někam proudí, něco (kdovíco) s tím vším dělali a ono se pak něco kvůli tomu stalo... Ve výsledku jsem měla pocit, že čtu něco abstraktního, docela jsem se v tom ztrácela. Do toho ten zlej Země s Lunou... Proto nečtu poezii, protože chci mít ve všem jasno, a tady jsem v mnoha věcech jasno rozhodně neměla. Nezbylo než se textem nechat unášet, že mi to třeba nakonec aspoň nějak docvakne. Postavy jsou snad všechny nesympatické, a u takové Nassun jsem se utěšovala, že ten spratek třeba na konci - s prominutím - zhebne. Plno věcí se osvětluje postupně, o Hoovi se dozvíme něco relevantního skoro až na konci (když jsme tedy s to to pochopit), takže je to jedna z těch knih, kterou když dočtete, máte pocit, že byste si ji měli hned přečíst znova, protože konečně by vám některé věci docházely. Ono když něco čtete v prvním dílu a nemáte v tom jasno, a ani nemůžete, protože autorka to nevysvětluje a nedává do kontextu, tak když se to ve třetím díle konečně ozřejmí – tak co jako, vždyť už si ten první díl pořádně nepamatujete. Ale číst tohle celé znova, no na to hned tak nedojde, bylo to dost náročné. Náročné, jak jsem se snažila v tom celém zorientovat a vše pochopit. Rozhodně žádné odpočinkové čtení. Ale originální to jistě je, nechtěla bych od čtení nikoho odradit, za zkoušku to stojí, a třeba to časem (při druhém čtení) ocením i víc. P.S. Nemůžu si odpustit výtku na adresu korektora: "zasýpal"... To jako vážně? A jelikož to tam bylo 2x, tak asi nešlo o přehlédnutí jako u jiných chyb.... celý text

Brána z obelisků 2019, N. K. Jemisin (p)

Asi platí to samé co u prvního dílu. Atmosféra ano, ale poněkud ploché pokud jde o smyšlený svět. Postavy vesměs nesympatické. Náročnější na čtení, ne vždy zcela srozumitelné. Tentokrát obohacené o sex. A zase děsně neutěšené, prostě marast, což v tomto covidovém reálném marastu k náladě moc nepřidá. Třetí díl ještě dám, protože jsem zvědavá, jak to dopadne, ale celkem se těším, až to budu mít za sebou.... celý text

Nejkrutější měsíc 2015, Louise Penny

Díl od dílu je to více vrstevnaté. Zločin tu není dominantní, vedle něj se řeší intriky v Sureté a příběhy dalších postav, lidské vztahy, minulost, zvířátka. Takže spíš takový román s detektivní zápletkou. A stále platí, že je to hodně čtivé, aspoň pro mě. Ale třetí knihou s touto sérií končím. Jednak těch knih je v sérii hrozně moc a tisíce za to utrácet nehodlám. Jednak se v tomto díle uzavřelo téma otevřené v druhé knize, a už nehodlám riskovat, že v další autorka zase něco načne a bude tím nutit čtenáře ke koupi dalších dílů. A jednak je to sice čtivé a svým způsobem dobré, čtení mě fakt bavilo, ale přece jen to má chyby, které se s každým dalším dílem stávají zřetelnější. Třeba všechno je neskutečně smyšlené, tohle s realitou opravdu nemá nic společného. Ty zločiny a jejich provedení a motivy a charaktery a zápletky, všechno je to tak děsně šroubované, až je to k nesnesení. Přitom se to tváří jako detektivka ze současnosti, z reálného světa, ale reálného na tom není nic. Prostě taková pohádka. Pak to akcentování jídla, které mě nejdřív moc bavilo, už se začne postupem času zajídat. Zvlášť když konzumují dokola to samé. Dále tam vlastně nejsou moc sympatické postavy, asi si nevzpomenu na žádnou. Clara mi vyloženě lezla na nervy, a Gamache a zvlášť jeho žena jsou zase nesnesitelně dokonalí, no a ostatní jsou často taky na ránu. Nevím, v prvním díle mi to nepřišlo, ale s dalšími se ten pocit stupňuje, takže se obávám, že kdybych ve čtení pokračovala, začala bych je všechny vyloženě nesnášet. Čili – v nejlepším přestat. Jo a taky bych upozornila čtenáře-muže, že tohle je takové holčičí čtení, neumím si moc představit, jak to čte normální chlap a fakt se mu to líbí. Ono taky není náhoda, že všechny ty superlativní komentáře tady pocházejí vesměs (nebo vždy?) od žen. Ale nic proti ničemu, vždyť ostatně dávám 4 hvězdy, takže i přes výhrady mě ty knížky bavily a klidně je doporučím dál.... celý text

Páté roční období 2018, N. K. Jemisin (p)

Zajímavá fantasy. Taková jiná. A rozhodně to není odpočinkové čtení. Je to trochu náročnější na pozornost a ne vždycky jsem přesně věděla, o čem je řeč, hlavně pokud jde o fungování a principy orogenie. Knížka je taky dost depresivní – dějí se tam samé špatné věci, lidi umírají, jsou krutí, do toho katastrofa, hlad a špína a beznaděj a popel a síra ve vzduchu..., no náladu vám to moc nepozvedne. Na mně to ani nepůsobilo moc čtivě, jako že bych se od knížky nemohla odtrhnout, to tedy nehrozilo. Přitom ten příběh je poměrně zajímavý a originální. V prvním díle je to i zajímavě sepsané, tak trochu záměrně matoucně – zdánlivé tři paralelní linie vyprávění (z nichž jedna je vyprávěna netradičně ve druhé osobě) vlastně nejsou tři paralelní linie. Takže se konalo malé prozření, u mě celkem pozdě, ale aspoň mi to došlo přece jen dřív, než to autorka naplno vyjevila. Co mi trochu vadilo, že z knížky na mě nepadla skoro žádná atmosféra. Sice jsou tam popisy okolí, ale u mě nezafungovaly. Normálně se do příběhu ponořím a všechno v duchu vidím, obrazy se vytvářejí samy od sebe. Tady se nějak nevytvářejí. Dopustím se malého přirovnání. Třeba Pán prstenů byl při čtení plný a barvitý, a docela mu pak odpovídalo to barevné a velkolepé filmové zpracování. Kdybych měla říct, jaké ztvárnění by v mých představách odpovídalo Pátému období, tak by to byla asi inscenace z brněnského studia. Nevím proč to tak je, ale asi to bude jen můj problém. Při čtení to pro mě prostě není žádný rozsáhlý fantasy svět, ale spíš jako bych četla takovou konverzační a vztahovou záležitost. Ale jako jo, dobrý, jdu na další díl.... celý text

Vražedný chlad 2014, Louise Penny

Rozjezd byl trochu pomalejší a na rozdíl od prvního dílu se mrtvola objevila až na straně 80. Víc je také zřejmé, že nejde tak úplně o čistou detektivku, autorka dává hodně prostoru různým postavám, jejich emocím a myšlenkám a osobním příběhům. Vedle vraždy se tu rozvíjí i linka s intrikami mezi příslušníky policie. Stále ale platí, že vesnička Three Pines je vykreslená tak, že byste tam chtěli bydlet, a že hodně prostoru je věnováno jídlu, až se sbíhají sliny. Co se od 1. dílu dále nezměnilo (ale ani jsem to nečekala), je fakt, že samotné provedení zločinu je překombinované a ne moc uvěřitelné a že postavy jsou všechny takové až skoro archetypální – strašně moudrý a citlivý inspektor, zamindrákovaná ušlápnutá kráva, sobecká zlá megera, manžel-osel, pitoreskní výstřední stará dáma... a tak bych mohla pokračovat. Prostě je to hodně nerealistické, čistě literární záležitost. Žádná taková idylická vesnička a žádní takoví lidé ve skutečnosti neexistují. Autorka také víc přitlačila na pilu co se týče emocí a patetičnosti. Mimochodem ze stylu psaní je hodně znát, že knihy píše žena, což ale není nic ve zlém. Myslím, že většinu mužů tahle série asi moc neuctí. Ale přes všechny výtky je to ohromně čtivé a opět jsem se čím dál, tím méně mohla od knížky odtrhnout. Další díl možná ještě pořídím, protože autorka chytře nechala otevřené otázky, a já doufám, že v třetím díle by to mohla rozuzlit, ale tím pro mě inspektor asi skončí.... celý text

Brány Anubisovy 2005, Tim Powers

Hmmm... To bylo zase něco. Ze začátku to dlouho vypadalo, že je děj poměrně přehledný a přímočarý, ale to by nebyl Powers, že. Takže v druhé půlce začala jízda: záměny postav, resp. převtělování; cestování časem; čarování. Občas jsem měla problém upamatovat se, kdo je zrovna kdo, v jakém fyzickém stavu je ta která postava od minule (nebo její ka) a vůbec to bylo celkem náročné na pozornost. Bohužel jako u všech knížek, kde se cestuje časem a onen cestovatel se zapojí do historie, vznikají i tady různé nelogičnosti, až nesmysly. Zvažovala jsem i jen 3 hvězdy, příliš mě to totiž neuchvátilo, ale přece jen mám pocit, že to je promyšleně vystavěný příběh, spletitý a naditý vším možným i nemožným, co dohromady nějak funguje a logicky se propojuje (až na to zasahování do historie). Jen teda na to, že to má být kultovní steampunkové fantasy, tak jsem tam ten steampunk moc neviděla.... celý text

Třikrát Steve Carella a spol. 1979, Ed McBain

Nevím, jestli je to objektivně na 5 hvězd, ale mně to prostě přišlo celkově dost zajímavé a čtivé. Takové jiné. A nejen proto, že v textu se používají "obrázky". Ony jsou ty příběhy tak nějak nesourodé, jakoby poskládané z různých kousků, a není to jen tím, že se změní osoba vypravěče. Je to na jednu stranu samozřejmě propojený logický celek, ale zároveň povídka nepůsobí jednolitě, spíš jako koláž, zvlášť ta první. Do samotného vyšetřování případů jsou vloženy pasáže, které by tam být nemusely, ale jsou a dělají to celé zajímavějším, i když to někoho možná může zdržovat – např. osmistránková úvaha o velkoměstě včetně jeho personifikace do děvky. V první povídce mi moc nesedly části o sexu, trochu to zavánělo jiným druhem literatury, i když to nebylo dlouhé. V druhé povídce nastolí Carella myšlenku, jestli všichni policajti nejsou vlastně neschopní idioti, načež autor tuto roli všem policajtům opravdu přidělí. Carellu mimochodem každou chvíli někdo zmlátí nebo podpálí, takže opravdu nejde o žádné superhrdiny. Ale aspoň je to uvěřitelnější. Třetí povídka mi přišla asi nejkvalitnější, různé případy se tam řešily paralelně a měly stejně hodně prostoru. Co ale musím vyzdvihnout úplně nejvíc, a proto dávám i maximální hodnocení, to jsou dialogy. Znáte to: dialogy v knížkách bývají dost kožené, na papíru třeba ještě fungují, ale když si ty rozhovory představíte v reálu, tak by takhle nikdo nikdy nemluvil. Ale tady dialogy působí skoro tak, jako by někdo poslouchal rozmlouvající osoby a jejich řeč přepisoval. To jsem si vážně užívala. Na knížce je celkem poznat, že už je staršího data, ale ne proto, že by to bylo zastaralé nebo poplatné době, ale protože je to evidentně z časů, kdy knížky vycházely zpravidla jen skutečným spisovatelům a neschopní pisálci neměli šanci. I takový autor odpočinkového žánru musel umět psát. Pro mě příjemné překvapení... celý text

Vánoční koleda 2019, Charles Dickens

Vánoční koleda není kdovíjaké dílo, je to prostě taková pohádka pro dospělé, moralita – ale proč ne. Na pohádkách není nic špatného. A je to klasika. A napsal to PAN spisovatel, který umí i takové banalitky. A hlavně – koupila jsem si skvostné vydání od nakladatelství Petrkov, takže jsem vyloženě nadšená z toho, jak knížka vypadá. To je prostě nádhera. Akorát mě trochu mrzí, že ačkoli šlo o dotisk, nechali tam tři chyby, asi na ně nikdo neupozornil, aby to opravili. K takovému dokonalému vydání by se hodilo i dokonalé provedení. Ale co, i tak je to jasných 5 hvězdiček. (I když kdyby to nebylo tohle úchvatné vydání, tak bych možná jednu strhla. Ovšem forma a obsah jedno jsou.)... celý text

Zátiší 2014, Louise Penny

Povedená knížka. Jen patří do takové mojí zvláštní kategorie jako třeba J. Austenová – během čtení se nemůžu skoro odtrhnout (což se mi stává u knížek zřídka) a říkám si "super, hned po dočtení koupím další". A když to dočtu a uběhne den, tak už si nejsem jistá, jestli vlastně další budu kupovat. To kouzlo působí hlavně během čtení. Což ale znamená, že je to napsané dobře. A v tomto případě myslím, že přinejmenším druhý díl ještě pořídím. Zátiší není úplně typická současná detektivka. Jednak je taková umírněná, typu Midsomer, venkovská, vražda je jen jedna. A pak je tu dost prostoru věnováno i jiným věcem než vyšetřování, třeba různým postavám. Proto se také mění pozice vypravěče – když se autorka zaměří na nějakou postavu, tak se ta stane vypravěčem. Ale tohle střídání mi vůbec nevadí, je to osvěžující. A osvěžující je i jazyk. Sice jsem občas pochybovala, jestli nejde o chybu překladu, protože mi to znělo divně, ale nešlo. Občas jsou tam takové nenápadné vtípky pronášené postavami, kdy není hned poznat, že jde o vtip, proto to třeba působí nepatřičně. A občas jsou tam zajímavé obraty, jako "mlčel dva muffiny a pak řekl". Nebo místo obyčejného "zamyslela se" je tu "nahlédla do zažloutlého adresáře ve své hlavě". Rozhodně bych autorce nemohla vyčíst, že používá klišé. Ona píše poměrně originálně co do jazyka i co do obsahu. Někdy jsem sice měla určité pochybnosti ohledně závěrů, motivů apod., ale to asi bývá skoro u každé detektivky. Postavy byly vesměs sympatické, Gamache byl teda až moc dokonalý, a ta mladá policistka naopak pěkně na pěst, ale celkově hezká lidská mozaika, byť taková literárně nerealistická. Mám pocit, že tu hrozně kecám a stejně se nevymáčknu. Takže za mě hodně čtivé a ve srovnání s mnohými jinými knihami literárně kvalitní, obsahově bohaté. Jestli máte rádi třeba Poirota a nevyžadujete samou akci, tak je tohle dobrá volba. P. S. Jo a co se mi ještě líbilo – že tam poměrně často zmiňovali dobré jídlo, ono to docela funguje na budování správné atmosféry. Akorát že pak vás začne honit mlsná a chcete si dát třeba briošku a doma ji samozřejmě nemáte.... celý text

Filuta 2016, Terry Pratchett

Bylo by fér připustit, že i mistr tesař se někdy utne. A že se tady Pratchett utnul dost. On chtěl asi vážně napsat něco jako historický román ze staré Anglie po vzoru Dickense, jenže to vůbec neuměl. Psal tak, jak byl za mnohá léta zvyklý, tedy ve stylu Zeměplochy, čímž se naplno vyjevily nedostatky takového psaní. Chybí schopnost odvyprávět silný příběh, klasicky ho vystavět; chybí tu silné charaktery; chybí popisy typické pro klasický román; vlastně chybí všechny prvky klasického románu. Přesto se to mocí mermo snaží jako klasický román vypadat. Zatímco v Zeměploše stačí jen tak klouzat po povrchu a stavět hlavně na často banálních, zato vtipných situacích a vtipných promluvách, tady tohle nefunguje – už jen proto, že Filuta není vtipný. Leda byste byli ten typ čtenáře, kterému stačí vidět jméno Onan, aby se začal řezat na celou tramvaj. Největší problém asi je, že je to hrozně nudné. Na začátku zachrání Filuta dívku a pak se něco pořádného začne dít až asi po 150 stránkách. Do té doby je to vyplněno vatou o nedůležitých denních činnostech, každou chvíli autor odbočí k nějaké postavě, např. prodavačce polévky, která tam není důležitá, přesto o ní čteme asi tři stránky. Pak vyjeví nějaká moudra o Jupiteru a dalších planetách, onde zase poučí o politice, jinde se zamyslí nad sociálními otázkami. Je to slepenec, nedostatečně propojený, celé je to užvaněné, utahané a občas mě napadlo "co to tam probůh melou?". Navíc se věci opakují a občas to vypadalo, že autor neudrží myšlenku – což asi není tak od věci vzhledem ke stavu a věku, v jakém to Pratchett napsal. Nezvládnuté mi to přišlo i jazykově, i když tady těžko posuzovat míru originálu a míru překladu. Je poměrně zvláštní, že ačkoli je to psáno dost jednoduchým způsobem, tak se to z nějakého důvodu dobře nečte. Nějak ta slova nejsou dobře zvolená a poskládaná, stejně tak věty, a textová propojenost pokulhává. Když čtu třeba Austenovou nebo Dickense, tak všechna slova krásně jedno po druhém plynou očima do mozku a skládají se do kýžených obrazů; číst Filutu ale byla docela fuška. Často jsem dočetla odstavec a pořádně jsem nevěděla, o co v něm přesně šlo, vůbec nic ve mně nezanechal, takže jsem musela znova. Ani redakční práce nebyla z nejpečlivějších. No je prostě třeba přiznat, že nebýt autorem TEN slavný sir Pratchett, tak by knížka určitě tak kladné hodnocení neměla. A možná by ji ani žádné nakladatelství nevydalo. Pro mě velké zklamání.... celý text